Pořad: Nedej se
PhDr. Ivan RYNDA, vedoucí katedry sociální a kulturní ekologie, FHS
--------------------
Každý odborník ví, že základní nástroje ochranáře přírody a krajiny jsou tři - sirky, motorová pila a buldozer. Proč? No, protože buď máme buldozer nebo tank, nebo jsme měli, ale to už je dávno, zubry, tury, pratury, velká zvířata, býložravce, kteří naší panenské, tehdy ještě přírodě a krajině působili rozkošné disturbance, blokovali sukcesi, způsobovali, že celá krajina nezarostla lesem, tedy klimaxovým stádiem, a že byla krásně diferencovaná a rozmanitá - tu louka, tu lesík, tu mokřad, radost pohledět.
redaktorka
--------------------
Každý biotop vyžaduje specifický druh ochrany. Zatímco biodiverzitě vzácných, přírodě ponechaných lesů nejvíce pomáhá nezasahování, znamenalo by pro vzácné rostliny a hmyz stepních oblastí zarůstání náletovými bylinami a dřevinami jistý konec. Jako nejúčinnější způsob odstraňování náletu se považuje spásání velkými, v Čechách dávno vyhubenými kopytníky. Nový ochranářský trend se rozmáhá od bývalých vojenských újezdů až po národní parky a dokonce i města, jak ukazuje plán pražské zoo na umístění koně Převalského na Dívčích hradech nad Prokopským údolím.
Mgr. Dalibor DOSTÁL, zakladatel společnosti Česká krajina
--------------------
Odborníci na motýly sledovali různé části české přírody a zatímco vlastně ten úbytek v té hospodářsky využívané krajině předcházel vlastně již desítky let předtím, tak úbytek vlastně v těch vojenských újezdech nastal právě v souvislosti s tím útlumem té vojenské činnosti, případně se zrušením těch ..., celé řady těch menších vojenských újezdů, no a mně to přišlo zvláštní, že by tolik různých druhů rostlin, živočichů bylo závislých jenom vlastně na aktivní činnosti člověka v krajině a říkal jsem si vlastně, že tomu kdysi dávno muselo něco předcházet, že vlastně ten člověk už v té krajině nahradil něco, co tam předtím fungovalo, tak jsme později založili v roce 2007 společnost Česká krajina, která jako hlavní cíl si dala právě to zakládání těch nestátních rezervací zaměřených na péči o krajinu prostřednictvím velkých kopytníků.
Mgr. Miloslav JIRKŮ, Ph.D., zakladatel společnosti Česká krajina
--------------------
Zrovna opásl pěkně jahodu, sežral trávu, jahodu nechal. Takže oni z toho vlastně dělají takhle, ten květnatý trávník přesně tímhle způsobem. No, tý šalvěje, tý si ani neždibne, no, pěkně vykouše kolem tý šalvěje. On jakoby pleje ten, ten trávník. Teď zase minul další jahodu. Velcí tuři, jako třeba zubr nebo právě ten zpětně šlechtěný pratur, kterého my máme tady, tak ti také primárně spásají trávy, ale ve větší míře mají již v potravě zastoupené i ty dvouděložné, ty nektaronosné a to je hrozně důležité, protože když, když bychom pásli jenom koně, tak sice odstraníme spoustu trávy, přibude nám těch nektaronosných bylin, ale zase ty nektaronosné se zároveň také dokáží chovat velmi, řekněme, agresivně a konkurenčně silně, a proto je důležité pást kombinací několika zvířat. No a výsledkem je taková pestrá louka, kde je spousta druhů vlastně, jak trav, tak těch bylin a nic nemá šanci převládat, protože prostě na něj působí alespoň nějaký pastevní tlak, a to je vlastně takový jednoduchý princip.
prof. RNDr. Jakub HRUŠKA, CSc., Ústav výzkumu globální změny, AVČR
--------------------
Poslední dobou je takový módní téma, že vrátíme do krajiny velké spásače, velký herbivory, zubra, že jo, protože zubr je typickej velkej herbivor evropský krajiny. To, že v tý ohradě ti velcí býložravci mají pozitivní vliv na ten kousek malej, to samozřejmě nelze zpochybňovat, protože udržejí tam to, co nikde jinde není, ale myslím si, že je to taková představa jako malinko romantická dneska, že ta krajina pro ně dneska není přizpůsobená. Jo, až ti zubři budou volně běhat na rozsáhlejch lesních porostech někde v Čechách, tak pak to jako významný bude, ale k tomu jsme strašně, strašně daleko, protože si myslím, že lidi to neakceptujou, že to prostě nechtěj, stejně jako nechtějí vlka někde blízko svýho domova, nebudou tam chtít ani zubra.
prof. Erazim KOHÁK, Ph.D., emeritní profesor ÚFAR, FFUK
--------------------
Potřebujeme vytvořit místo pro vlka v našich myslích, to je ten první, jak vlk zapadá do té ekonomie našeho světa. Vidíte a takto, takto se vrací vlci, kopytníci ne do přírody, ale do našich, do našich ohrad, a to je něco jiného. My bychom museli být ochotni přistoupit na to, že my tady žijeme volně a ti ostatní tady také žijou volně a budeme se někdy požírat a více se jeden druhému vyhýbat, naučit se soužití, ale jako, že bychom se stali příbuznými, jakými jsme kdysi bývali, to je naprosto utopie. Krásná, já jsem pro, ale neříkejme si, že tohle to je realistický plán.
PhDr. Ivan RYNDA, vedoucí katedry sociální a kulturní ekologie, FHS
--------------------
Drobounkým procesům v přírodě, ve kterých figuruje celá řada, někdy i mikroskopických aktérů, až po ta velikánská zvířata, která už naneštěstí vyhynula, stále ještě vůbec jejich rozmanitosti a komplexnosti neznáme. Například potravní nebo rozmnožovací cykly jsou tak složité, že jim s rozkoší přicházíme na kloub dodnes a budeme se tím bavit ještě dlouhou dobu. Jak dlouho? No, přece tak dlouho, dokud celou přírodu a krajinu dokonale nevydláždíme, nevyasfaltujeme, nevybetonujeme, nenaplníme umělými vodními nádržemi a mrakodrapy. Proto je tak důležité pouštět například velká zvířata, vymřelé býložravce nejenom za ohradu, za ohradu v doslovném slova smyslu, tam, kde třeba kdysi bývaly vojenské újezdy, nebo ve smyslu přeneseném, do toho, čemu dnes říkáme velkoplošná, zvláště chráněná území.
Ing. Tomáš ROTHRÖCKL, ředitel Správy Národního parku Podyjí
--------------------
Tak doufám, že už na podzim přivítáme u nás v Národním parku Podyjí stádečko Exmoorských ponyů a společnost Česká krajina v rámci projektu Military LIFE for Nature vybrala tyto koníky i k nám, do Národního parku Podyjí, aby nám pomohli udržovat dvě významné lokality. Jednak bývalou vojenskou střelnici u Mašovic a jednak Havranické vřesoviště. Koně by měli pomoci při té údržbě těch vzácných společenstev, kdy my se snažíme samozřejmě již dlouhá léta o to, aby příroda tam jaksi fungovala v zájmu zachování těch drahocenných věcí, ať už z rostlinné nebo živočišné říše, ale tato přirozená pastva nám připadá jako nejlepší, nejlepší možné řešení.
Mgr. Miloslav JIRKŮ, Ph.D., zakladatel společnosti Česká krajina
--------------------
To byl listonoh teďko. Tady na tomhle konkrétním místě byla hodně utužená zemina, protože tu byly časté pojezdy vojenské techniky a díky tomu tady vznikla spousta, spousta depresí takových terénních s uježděnou, s velmi uježděnou hlínou a držela se tam dešťová voda a tady v těch vlastně nebeských kalužích a tůňkách žijou takové velmi specifické potvůrky, jsou to korýši, žábronožky a listonozi a ti vyžadují přesně takovéto kaluže a tůně, které naprší a během několika týdnů vyschnou a tihle ti korýšci nemají vlastně žádné obranné mechanismy proti predátorům a právě proto jim vlastně nezbývá, než obývat takováhle extrémní stanoviště vodní. Jsou to vodní organismy, ale vlastně potřebují vodu, která dlouho nevydrží a je pěkné vidět, jak různě, různě ta velká zvířata ovlivňují právě i tady tyhle ty tůňky. Ona totiž tím, že, tím, že tam třeba jako na té písečné části břehu, jak je rozhrabaná, tak tam se ta velká zvířata válí a na zbytku toho břehu se zase pasou, čili nenechají ty břehy zarůst vegetací. Takže voda, která naprší, tak nemá vlastně žádnou překážku, steče do té prohlubně, vytvoří se tam ta kaluž, vylíhnou se tam ti instantní korýšci a oni mají hrozně rychlý vývoj, takže rychle, než to vyschne, nakladou vajíčka. Pak to vyschnout může.
PhDr. Ivan RYNDA, vedoucí katedry sociální a kulturní ekologie, FHS
--------------------
Za staletí, co si krajinu podmaňujeme, jsme si odvykli soužití nejen s ní, ale i velkými a malými zvířaty. Příroda je stínem toho, co bývala, než jsme do ní vstoupili my, ale zavinili jsme tím, že se současně stáváme i my stíny sebe sama, stíny toho, co jsme bývali, dokud jsme dokázali prožívat divočinu a v našich srdcích se přitom rozhostil mír. Znali jsme divočinu, znali jsme její krásu a byli jsme mírní lidé. Ten, kdo nezná přírodu a divočinu dnes, stává se divokým v srdci a stává se uchvatitelem a podmanitelem přírody, stává se kořistným tvorem, který si chce zatknout nejenom své bezprostřední okolí, ale i třeba ostatní kultury a lidi kolem sebe.
Mgr. Miloslav JIRKŮ, Ph.D., zakladatel společnosti Česká krajina
--------------------
Tady máme hořec křížatý, což je taková naše, řekněme, celebrita, protože je to jedna z nejvzácnějších kytek, která se tady v Milovicích na těch stepích a loukách dochovala a na tady tom hořci žije, žijou housenky ještě mnohem vzácnějšího modráska hořcového Rebelova. Ten se neumí vyvíjet na jiné rostlině, než právě tady na tom hořci a nejdřív ta, nejdřív ta housenka, který se vylíhne z vajíčka, které je kladené tady někde kolem květu, se prokouše do toho květního pupene, tam žere asi dva nebo tři týdny, a potom vypadne ven, vyleze, vypadne ven na zem a chemicky na povrchu vlastně má ty samé, ty samé látky, ty samé feromony, které mají mravenčí larvy. Takže, když jde kolem mravenec, myslí si, že je to zapomenutá mravenčí larva, vezme ji, odnese do mraveniště a tam se o ni mravenci starají jako o svoji vlastní. Tenhle vývoj v mraveništi trvá jeden až dva roky a pak se normálně zakuklí a z té kukly vyleze modrásek a ten se musí hrozně rychle dostat z toho bludiště podzemního, z toho mraveniště ven, protože už na sebe, na sobě nemá ty chemické látky, které, kterými by připomínal tu mravenčí larvu, takže pro ty mravence už je jasný nepřítel, vetřelec v tom mraveništi, no a když nestihne najít cestu ven z mraveniště, tak ho prostě mravenci chytí, sežerou, zabijou a je to. A to ještě není všechno. Tady tenhle ten modrásek hořcový je jediným vlastně hostitelem takového, takové vosička parazitické, která se jmenuje lumek a tady jsou všude tisíce mravenišť a dospělá vosička lítá takhle po té pastvině, nevíme jak, ale zřejmě nějak chemickou cestou umí poznat, ve kterém z těch tisícům možná milionů mravenišť jsou larvičky těch modrásků a když ta vosička najde takové mraveniště s modrásčími housenkami, tak do něj vleze a tam na ni začnou útočit mravenci samozřejmě, ale ona je postříká feromonem, který způsobí, že ti mravenci zapomenou na vosičku, začnou bojovat spolu navzájem a vosička má spoustu času prolézt, prošmejdit to mraveniště, když najdete modráskovu larvičku, naklade do ní vajíčko, takže potom z kukel těch modrásku uvnitř toho mraveniště, z některých se vylíhnou modrásci a z některých se vylíhnou ty vosičky.
Mgr. Dalibor DOSTÁL, zakladatel společnosti Česká krajina
--------------------
Tak my obecně, nejenom při rozšiřování té rezervace, ale u všech těch aktivit, které děláme, tak se potýkáme se dvěma takovými zásadními problémy. Ten první je nestabilita toho prostředí v České republice, což pro takovéhle velké a dlouhodobé projekty je strašně nepříjemné, protože jakmile nám se změní vedení někde na radnici, na kraji nebo na vedení ministerstev, tak vlastně musíme téměř všechno restartovat a začínat téměř od nuly a druhá věc je obecně nestabilita toho právního prostředí, protože my tím, že začínáme, tak vždycky obcházíme ty instituce a ptáme se, jak z jejich pohledu by to mělo být správně a dostaneme od nich nějaký návod, jak to máme dělat. Jenže po půl roce, po roce se změní legislativa a vlastně to, co nám, to, co nám bylo těmi institucemi podáno jako správný postup, správné řešení, tak najednou už je špatný postup a musíme to vlastně kompletně přenastavovat a teď těch věcí, které do sebe musí zapadat, je strašná spousta a jakmile, jakmile se to vlastně začne měnit v mnoha oborech najednou, tak se nám to, co původně vlastně do sebe zapadalo jako skládačka, tak se nám začíná rozjíždět a je strašně těžké to udržet v nějakém vlastně kompaktním tvaru dál.
prof. David ŠTORCH, Ph. D., vedoucí Centra pro teoretická studia, UK a AVČR
--------------------
To hlavní, co je potřeba vysvětlovat je, že skutečně hlavní problém naší krajiny je zarůstání. To vede k vymírání. To vede opravdu k vymírání v masovém měřítku. Proto je potřeba různými způsoby čelit zarůstání. To je vlastně hrozně jednoduchá věc. Existuje obecně v lidech pocit, že ta nejlepší příroda je les, a proto je potřeba maximálně zalesňovat. To se dělá často právě i na úkor těch cenných bezlesí, jo, ale na druhou stranu jako lesy určitě jsou důležité z hlediska biologické rozmanitosti, akorát je jich teď v poslední, jako nejvíc za posledních 300 let. To znamená, prostě lesy nepředstavují takový problém jako to bezlesí, jo, jinak lesy samozřejmě cenné jsou, to nejde zpochybňovat, ale ti, to, to je to, co teď vyhrává. My musíme podporovat ty, co prohrávají, jo, prostě ty, ty, ty slabé, které, kteří jsou zrovna na tom špatně.
prof. RNDr. Jakub HRUŠKA, CSc., Ústav výzkumu globální změny, AVČR
--------------------
Nejběžnější zvíře český krajiny za první republiky byl zajíc a koroptev. Žádný jeleni, žádný srnčí, žádný prasata. Dneska je to úplně otočený. Dneska nejsou žádní zajíci, žádní koroptve, ale místo toho máme ty mraky tý spárkatý, jo, protože ona ta příroda jako funguje tak trochu nezávisle na nás. Ona prostě nějak, nějak nás obejde, aby jako udělala ne, co chce, ale co jako jí vlastně umožníme, jo. Já si myslím, že role myslivců v tomhle všem je ve skutečnosti dost malá. To, že ta, ta spárkatá zvěř je v současný době na stavech, na jakejch asi nikdy historicky nebyla, kolik jich dneska máme, tak je to kombinace tří věcí - toho, jak děláme zemědělství, toho, jak děláme lesnictví a až na třetím místě jsou ti myslivci, jo. To, že máme extrémní stavy divočáků je způsobený tím, jak máme obrovský pole plodin, který jsou energeticky děsně vydatný a poskytujou těm prasatům jako obrovskej potenciál jako energetickej, který ty prasata nikdy neměli dřív, jo. Prostě, když se nažerou řepky, když se nažerou kukuřice, mají kvanta energie, můžou ji investovat prostě do toho rozmnožování a ta populace prostě exponenciálně roste. Ještě navíc, jak to děláme v těch obrovskejch lánech, tak ty prasata tam prostě na jaře zalezou a nikdo se na ně nedostane. Ti myslivci, i kdyby je chtěli všechny ulovit, tak to prostě fyzicky není možný.
Ing. Tomáš ROTHRÖCKL, ředitel Správy Národního parku Podyjí
--------------------
Ty zvířecí obyvatelé naší krajiny zažívají zejména v těch posledních desetiletích velké, velké trauma, protože dochází jako k totálnímu, totálnímu rozvratu, myslím těch krajinných struktur zejména v některých oblastech Český republiky, kde jsou obrovské, obrovské zemědělské plochy jedné plodiny, dochází k sklizni během velice krátké doby a to zvíře, které tu krajinu obývá, je najednou velice dezorientované. Vidíme to taky na těch zvyšujících se statistikách dopravních nehod, kdy se střetne zvíře s motorovým vozidlem. To si myslím, že jsou všechno důsledky těch změn v krajině, na které si ta velká zvířata jako neumějí tak rychle zvyknout.
PhDr. Ivan RYNDA, vedoucí katedry sociální a kulturní ekologie, FHS
--------------------
My bychom ve skutečnosti potřebovali ta zvířata v něčem, čemu říkáme volná krajina a volná krajina může být i na okrajích velkých měst v tom suburbánu, urbálu, v tom předměstí, ale volná krajina, respektive její drobounké kousky mohou být i uprostřed města.
prof. RNDr. Jakub HRUŠKA, CSc., Ústav výzkumu globální změny, AVČR
--------------------
Jako ideální stav krajiny, já si myslím, že žádnej ideální stav krajiny jako neexistuje, jo. Jak ji ovlivňujeme ze všech stran, z 90 % pro potřeby lidí, co lidi zrovna potřebujou a co od tý krajiny chtěj, tak to vždycky zdůvodňujou, že ten stav, kterej teď je ten správnej, protože takhle je to potřeba, aby to bylo, že jo, to vám řeknou zemědělci: "My to potřebujeme takhle," lesníci vám řeknou: "My to potřebujeme takhle," jo a tak se to ale v podstatě děje od tý doby, co člověk tu krajinu začal nějak ovlivňovat, jo. Takže já si myslím, že jediný, co je potřeba, na co dávat pozor, je, aby se ty věci neextremizovaly a zrovna zemědělství, které se dneska provozuje, je obrovský extrém, je obrovsky devastační, prostě ničí ten potenciál tý zemědělský krajiny jako nikdy předtím, jo a to je špatně, jo, prostě ve jménu, protože dneska zemědělství není žádná udržitelná činnost, jak se to říkalo, jak sedlák prostě grunt předává z generace na generaci a dává pozor na to, aby půda neztratila úrodnost, aby prostě svejm dětem to předal všechno v pořádku, ne. Zemědělství je dneska stejnej byznys, jako když vyrábíte počítače. Prostě ty velký firmy, který to ovládaj, jedou na zisk na konci roku. Co bude za deset let, je vůbec nezajímá a podle toho se v tý krajině taky chovaj.
Mgr. Miloslav JIRKŮ, Ph.D., zakladatel společnosti Česká krajina
--------------------
I ten kontrast té biologické pouště tady nekonečného řepkového pole a té přírodě blízké, toho přírodě blízkého kousku krajiny, kde vlastně ta pestrá mozaika různých biotopů od těch luk, až po ty plošky bez vegetace támhle dole u tůjek, až po ty zarostlejší, dřevinami zarostlejší místa, kde jsou spíš třeba lesní druhy. Můžeme si vybrat.
prof. Erazim KOHÁK, Ph.D., emeritní profesor ÚFAR, FFUK
--------------------
A vy se ptáte, proč jsme se nenaučili žít ve vzájemné úctě s tímhle světem. Nejenom jsem se snažil najít nějaké racionální vysvětlení. Neexistuje. Proto nejsou racionální rozhodnutí. Nikdo, ani americký prezident, nikdy si nesedl a neřekl: "Já bych rád si podrobil přírodu." Teďka jak udělám z drobenky ... přírodu? Ne, oni jdou prostě naprosto iracionálně. Líbí se jim představa, že my jsme páni a takže si za tím jdeme. A vy se ptáte, proč, jaký je, jaký je důvod? Racionální promyšlený důvod, proč to děláme. Žádného není. Takoví prostě jsme. A teď se musíme učit být jiný. Není to snadný. Tak bych vám měl říct něco velice optimistickýho, co? Jenže je tady taky ta druhá skutečnost, že příroda znovu a znovu našla nové způsoby, jak se vypořádat s obtížnými situacemi. Nemám, neznám jediný důvod, proč by se neměla vypořádat i tentokrát. Promiňte, támhle lítá nějaký motýl.
