Šumava svou rozlohou lesů tvoří s Bavorským lesem a dále s Českým lesem a proti němu ležícím Hornofalckým lesem nejrozsáhlejší oblast lesů ve střední Evropě.
Veškerý život na hranicích Šumavy s Bavorskem a Rakouskem byl výrazně ovlivněn odsunem německého obyvatelstva po konci druhé světové války v roce 1945 a významně i nástupem tzv. studené války vznikem hraničního pásma a vojenského újezdu Dobrá Voda mezi Hartmanicemi, Prášily a Železnou Rudou. Hraniční pásmo o délce okolo 120 km zabíralo na šířku podle terénních podmínek 5-10 km. V celé této oblasti probíhal vývoj lesních a pastvinných společenstev s omezeným vlivem člověka. Od roku 1948 do roku 1989 byly prováděny jen kalamitní a nahodilé těžby, vzniklé holiny byly zalesňovány. Část ploch byla zalesněna samovolně náletem.
Národní park (NP) Šumava byl zřízen Nařízením vlády ČR Č. 163/1991 Sb. v rozloze 68 064 ha. Do poloviny roku 1993 hospodařily v lesích státní organizace. Od druhé poloviny roku přešlo zákonem 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny hospodaření v lesích na správu NP Šumava.
NP Šumava a sousední NP Bavorský les na německé straně hranice se od sebe výrazně liší složením lesů. Nejrozšířenější ekosystémy Šumavy tvoří skupina označovaná jako tzv. hercynská směs, složená ze smrku (50-80 %), jedle (10-30 %) a buku s vtroušeným javorem klenem (10-30 %). Dnes se tento typ dochoval pouze v některých přírodních rezervacích asi na ploše okolo 9 % rozlohy NP Šumava, zbytek tvoří stejnorodé smrčiny.
Plocha NP Šumava je rozdělena do tří zón ochrany přírody. I. zóna (13 %) zahrnuje nejvýznamnější přísně chráněné přírodní lokality. Jsou to především rašeliniště a zbytky původních porostů. II. zóna (82 %) zahrnuje lidskou činností pozměněné lesní ekosystémy. III. zóna (5 %) je tvořena lidskými sídly a jejich okolím.
Kalamita lýkožrouta smrkového
Názory na kalamitu lýkožrouta smrkového byly v 90. letech velice rozporné. Nevedly se diskuse o tom, že by se v národních parcích ve vyhrazených částech neměly provádět zásahy proti lýkožroutu, ale diskutovalo se o tom, že v NP Bavorský les se zásahy neprovádějí, lýkožrout tam neškodí a že česká strana by měla postupovat stejně. Tato koncepce, doposud žádným právním předpisem nekodifikována, dovedla lesy NP Šumava k současnému stavu. Místo několika set hektarů mrtvých lesů a holin jich dnes máme minimálně 15–20 tisíc.
V roce 2005 byla evidentní snaha správy NP Šumava (ředitel Pavlíčko) a ministerstva životního prostředí rozšířit I. bezzásahové zóny v NP Šumava ze současných 13 % až na 35 % z plochy NP Šumava. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) se však zóny ochrany přírody a jejich změny vyhlašují obecně závazným právním předpisem. Vydání takovéhoto právního předpisu však podléhá zdlouhavému legislativnímu procesu, a navíc záměr rozšíření bezzásahových zón při projednávání narazil na rozhodný odpor zástupců šumavských obcí. Proto v dubnu roku 2007 učinil ministr životního prostředí Bursík bezprecedentní krok a ve správním řízení rozhodl o ponechání nezpracovaného kalamitního dříví po orkánu Kyrill i na části druhých, doposud zásahových zón. Bylo rozhodnuto ponechat na území NP Šumava asi 145 000 m3 kalamitního dříví bez asanace. To byla asi 1/5 z celkového množství dříví poškozeného orkánem Kyrill. (Podle svědectví některých pracovníků lesních správ NP Šumava bylo však ponecháno a nezpracováno až 300 000 m3.
Kampaň pro a proti lýkožroutu
O žádném jiném hmyzu se tolik nenamluvilo a nenapsalo tolik článků a nehovořilo v rozhlase a televizi.
Historie začala v Bavorsku, kde vznikla řada hnutí proti tomu, aby lýkožroutu byla dána možnost se množit bez lidského ovlivnění a ničit lesy NP Bavorský les. Při manifestacích proti kůrovci se dokonce volalo »Pověste ho!«, čímž byl míněn tehdejší ředitel NP Bavorský les Dr. H. Bibelriether. Naopak v Česku se bojovalo za to, aby se s lýkožroutem nic nedělalo a byla mu ponechána volná cesta k ničení Šumavy. Proti zásahům byli někteří pracovníci ochrany přírody, několik pracovníků Akademie věd, a pak novináři a publicisté. Ti považovali ponechání lýkožrouta samovolnému vývoji. Prim v této kampani hrála především Česká televize svým pořadem »Nedej se«, jenž byl zcela tendenčně zaměřen na propagaci nezasahování proti lýkožroutu.
Naopak na pozici podpory zásahů proti lýkožroutu stála Správa NP Šumava, stejně jako její nadřízený orgán, ministerstvo životního prostředí, vědečtí pracovníci lesnických vysokých škol a výzkumných ústavů zabývajících se lesnictvím a větší část pracovníků ochrany přírody.
Přesto o lýkožroutu byla v mainstreamových médiích uveřejňována mylná tvrzení: ¨
Kůrovec se v nadmořských výškách nad 1000 m nebude množit;
V NP Bavorský les se s kůrovcem nebojuje a škody tam nepůsobí;
Kůrovcová kalamita ponechaná sama sobě odezní bez zásahů dříve než se zásahem;
Kůrovec se nebude množit v původních porostech, je jejich zdravotní policií a vybírá si ke svému vývoji pouze geneticky nevhodné stromy nebo porosty.
Všechna tato mylná tvrzení ovlivnila řadu pracovníků, zpomalila opatření proti lýkožroutu, a tím způsobila ztráty a škody na přírodě Šumavy. Škoda, že si to mnozí ochránci přírody a zvlášť příznivci Hnutí Duha neuvědomili nebo uvědomit nechtěli. Argumenty příslušníků Hnutí Duha byly většinou předkládány jako zcela jednoduché, nebyly komplikované, jak tomu ve vědě bývá. Nejlépe to bylo patrné na přesvědčování mladých lidí, aby se nechali připoutat ke kůrovcem napadeným stromům s tím, že chrání šumavské lesy, do nichž se nemá zasahovat. Otázka ovšem stála jinak, a sice takto: Má člověk ponechat stát v porostu strom napadený kůrovcem, z kterého vylétne tolik nových kůrovců, kteří mohou zničit 10 až 20 dalších stromů, nebo se má takový strom pokácet a asanovat a tím oněch 10-20 zelených stromů zachránit?
Dogmatický ochránce nebo lépe řečeno fundamentalista v ochraně přírody je pro prvou variantu, kdežto člověk skutečně milující přírodu pro tu druhou. Ví, že v současné době nelze žít v přírodě bez jejího ovlivňování, ale v úzkém spolužití s ní, a to tak, aby přírodnímu prostředí byla způsobena co nejmenší újma a ztráty. To, že nezasahování vede v další fázi k nutným a mnohem větším zásahům, tito ochránci přírody opomíjejí.
Rok 2008
První rok po »zpracování« kalamity po orkánu Kyrill rétorika ohlupování veřejnosti předkládáním účelových a jednostranných informací médii za účinného přispívání státních úředníků a některých úzce specializovaných vědců pokračovala a stupňovala se úměrně tomu, jak se v NP Šumava rozšiřují plochy suchých lesů, a to v nejcennějších lokalitách se stromy starými i více než 400 let. Kůrovci podlehlo i kultovní místo Prameny Vltavy a prakticky zničena je i bývalá přírodní rezervace Trojmezná - největší dochovaný komplex horských lesů střední Evropy.
Pravdivá čísla o skutečném stavu kalamity v NP Šumava nejsou uveřejňována. V NP Šumava bylo ponecháno prokazatelně více nezpracovaného dříví bez asanace, než bylo povoleno ponechat. A dnes? Lesníci a zástupci místní samosprávy, prosazující aktivní zásahy proti lýkožroutu, jsou dehonestováni a často jsou jim podsouvány úmysly touhy po těžbě dříví. I když opak je pravdou. Čím větší plochy bezzásahových území, tím více těžeb ve II. zásahových zónách, kde se šířící se lýkožrout musí zastavit za cenu masivního kácení a vzniku nežádoucích holin.
Pokud vzniká pod suchými smrkovými porosty (zdaleka ne všude) spontánní přirozené zmlazení, která má perspektivu dalšího úspěšného vývoje, je reálný předpoklad, že vzniknou čistě smrkové stejnověké lesy. Tedy opak toho, co bylo jedním z hlavních cílů při zřízení Národního parku Šumava. Potvrdit nebo vyvrátit to však budou moci až příští generace za 100, 200 nebo 500 let.
Komentáře