Nejzápadnější část Jizerských hor patří k méně frekventovaným částem turisticky oblíbeného pohoří. Zažít můžete putování kolem bizarních skalních útvarů a nedávno přibyla i další „atrakce": kus území, který se možná bude vracet Polsku. Spornou lokalitou je Lysý vrch u severočeské Chrastavy.
Když vystupujeme z autobusu v zapadlé osadě Horní Vítkov, nějakých 12 kilometrů vzdušnou čarou od Liberce v blízkosti polské hranice, je první dojem docela pozitivní: vidíme hezky udržovanou školu, většina domů je solidně opravených a celkový dojem příliš nekazí ani řada prázdných parcel do domech zbořených po 2. světové válce. Po většinu své historie byla osada (původním názvem Wittig) prakticky stoprocentně německá a zatímco dnes tu žije něco přes stovku obyvatel, před osmdesáti lety to bylo čtyřikrát tolik.
O malý kousek dál se však scéna mění, to když se před námi objeví silueta zdejšího kostela. Ten, na rozdíl od vsi samotné, přežil poválečné běsy jen s vypětím všech sil. Vysoká věž hodnotného renesančního chrámu, zasvěceného Navštívení Panny Marie, ční k nebi jako smutný vykřičník: kostel byl po válce a po vyhnání původních obyvatel degradován na skelet, sloužil jako skladiště, zničen byl i okolní hřbitov. K základní sanaci došlo teprve nedávno, o záchranu se snaží místní občanské sdružení. Cesta k cíli je však ještě dlouhá a při pohledu na devastovaný náhrobek vedle vchodu na nás padají spíše chmury.
14 Sudetské pastorále: kostel Navštívení Panny Marie v Horním Vítkově svojí zubožeností dojímá už na dálku.
15 S přiblížením se k objektu dekadence vzrůstá: takhle vypadají degradované náhrobky vedle vchodu do kostela. Vzhůru na hranici. Tedy zatím
Vyvolávat dekadentní duchy zdevastovaného pohraničí jsme sem ale nepřijeli. Od vítkovského kostela míříme po žluté a posléze zelené turistické značce k hranici, pod vrch Výhledy (569 m). Kolem se otevírají malebná panoramata rozsáhlých zvlněných pastvin, která příliš neruší ani ohromný povrchový důl a za ním vzdálená silueta tepelné elektrárny Turów, již na polském území. Těsně za rozvodním hřbítkem přicházíme k hraničním patníkům a sledujeme je východním směrem.
Tady už turistická značka nevede, naším prvním cílem je lesní porost na úbočí Lysého vrchu (643 m), který se zvedá před námi. Na první pohled nejde o ničím výjimečné území, avšak lokalita se dostala do ohniska pozornosti poté, co se ministerstvo vnitra rozhodlo konat ve věci tzv. územního dluhu České republiky vůči Polsku. A les na Lysém vrchu je jednou z lokalit, která se v dohledné době možná Polákům bude vracet.
Po vstupu do „sporného" lesa strmě stoupáme porostem, který nevykazuje jakékoli známky lesního hospodaření. Cesty, které se zprava (tedy z české strany) k hraničnímu průseku připojují, jsou zarostlé a neudržované, a když se po jedné z nich vydáváme směrem do vnitrozemí, každou chvíli přelézáme padlé stromy – některé z nich tu jsou už pěkných pár let.
Když padne mlha, ztrácíme orientaci a teprve po chvíli uslyšíme intenzivní svistot. To je zvuk, který vydává skupina větrných elektráren postavených na Lysém vrchu, již těsně mimo sporné území. Tato akustická signalizace nás nakonec přivádí na pastvinu na temeni kopce. Mezi obřími větrníky vykličkujeme k ruině starého větrného mlýna, z něhož zbyl jen kamenný skelet. Ještě jednou se pouštíme do lesa k hraniční čáře, ale obrázek je stále týž: obtížně prostupná lesní džungle evidentně bez využití. Do bukového ráje
Spravit si náladu míříme do skalní oblasti Jizerskohorských bučin, vzdálených asi pět kilometrů. Po malebném silničním úseku, který sleduje rozvodí a nabízí vyhlídky jak do Frýdlantského výběžku, tak do českého vnitrozemí, procházíme obcí Albrechtice a noříme se do rozsáhlého lesního porostu. To je již nejzápadnější okraj Jizerských hor, území, které má ovšem daleko do běžné představy o „Jizerkách" jakožto nevýrazném pohoří s plochými vrcholy. Terén je tu pořádně členitý a když se dostáváme pod vrch Oldřichovský Špičák (724 m), objevují se v lese skály tvořené granodioritem (horninou podobnou žule), které nabývají nejroztodivnějších tvarů. Nahoru na vrchol Špičáku vede mnoho schodů, procházíme úzkou skalní štěrbinou a teprve ze samotného vrcholu se otevírá vyhlídka.
07 Uměle vytesané stupy usnadňují výstup na útvar zvaný Skalní hrad.
06 Jeden z výraznějších skalních útvarů v rezervaci Jizerskohorské bučiny.
Nejzajímavější část trasy následuje za rozcestím Hřebenový buk. Sledujeme stále naučnou stezku nazvanou „Oldřichovské háje a skály", v souběhu se zelenou turistickou značkou. Pěšinka se vlní nahoru a dolů podle řady bizarních skalních útvarů, z nichž největší se nazývá Skalní hrad, a dostáváme se na něj po úzkých, ve skále vytesaných stupech. Okolní lesní porost je spíše řídký, proto do něj i v zimě proniká poměrně dost světla, abychom si dosyta užili pohledů na majestátní buky.
Zdejší bučiny jsou vesměs původní a dochovaly se kvůli nepřístupnému terénu, který zabraňoval lesnickému využití oblasti v dobách, kdy vrcholové (protože ploché, a proto snadno přístupné) oblasti Jizerských hor byly masově odlesňovány. Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, jejímž jedním segmentem procházíme, patří k vůbec největším v Česku. Připadáme si tu jako v chrámu přírody – lesní klid ruší jen vrzání korun stromů a občasný zvuk větru, který protahuje mělkým sedlem z Frýdlantského výběžku.
Zážitek z neobyčejného přírodního prostředí doplňují zastavení u nedávno rekonstruované naučné stezky, která vhodně přibližují přírodní procesy probíhající v lese. Zaujala nás mj. dřevěná „lavička" s různě širokými kulatými otvory symbolizující rozdíl mezi přirozeným a umělým (monokulturním) lesem, a dalších vtipných metafor se najde celá řada. A tak máme pocit, že několik milionů korun, investovaných do obnovy stezky z větší části z evropských fondů, byly smysluplně utracené peníze.
08 To je on: sporný les. Na snímku zaujímá levou polovinu horizontu vlevo od větrných elektráren na Lysém vrchu (643 m).
Poslední úsek do Oldřichovského sedla, nejvyššího bodu silnice mezi Libercem a Raspenavou, vede strmě s kopce. Ve zdejším kultovním „motorestu", připomínajícím ovšem spíše srub z Divokého Západu, vezmeme zavděk čajem a za stmívání sbíháme dolů na nádraží v Oldřichově. Co se má vracet Polsku?
Územní dluh Československé (České) republiky vůči Polsku má svůj základ ve vytyčení československo-polských hranic v letech 1956–1958, kdy se hranice napřimovala a Československu nedopatřením připadlo území „navíc" o celkové rozloze 368 hektarů. Závazek předat Polsku kompenzací stejně velké území zpět bylo stvrzeno ujednáním ministrů zahraničních věcí Československa a Polska v roce 1992 (tzv. ujednání Dienstbier-Skubisziewski).
V průběhu následujících let české ministerstvo vnitra vytipovalo lokality vhodné pro územní kompenzaci a dohledávalo příslušné dokumenty. Nedávno byly dotčené obce obeslány dopisem se žádostí o vyjádření. Případné předání území Polsku by se týkalo řady menších lokalit; vedle několika obcí na Opavsku či v okolí Králík se jedná i o popsaný lesní porost na katastru severočeské Chrastavy.
Je nutné zdůraznit, že jde výhradně o státní (nikoli obecní) pozemky, a že se nejedná o totožné plochy, které se v padesátých letech nedopatřením octly v Československu. Jak se dalo očekávat, dotčené obce s plánem předání části „jejich" území Polsku nesouhlasí. Mezi časté argumenty patří historická příslušnost pozemků, snížený přísun peněz do obecní pokladny (kvůli zmenšení území), diskontinuita komunikací či kolize s ústavním pořádkem. Chrastava straší hnědouhelným dolem
V případě Chrastavy navrhuje ministerstvo vnitra předat Polsku celkem tří parcely z katastrálního území Horní Vítkov o celkové výměře 52 hektarů. Lokalita se nachází na západním úbočí Lysého vrchu, tedy v severovýchodním výběžku obecního území.
Stanovisko zastupitelstva Chrastavy z prosince 2015 je k dispozici na webových stránkách obce . Právní aspekty věci zde nemůžu hodnotit, neboť existuje celá řada protichůdných názorů a věc se pravděpodobně bude řešit na nějakém stupni soudního systému. Po návštěvě in situ se však odvažuji hodnotit stanovisko chrastavské radnice jako mimořádně vynalézavé. Mezi argumenty, proč z pohledu Chrastavy předání pozemků nepřipadá v úvahu, lze nalézt např. odkaz na mapy z 11. století (z nich ovšem nelze vyčíst vůbec nic), existenci „semenného porostu pro sběr sadebního materiálu", výskyt „účelových komunikací" až po obavu z „nebezpečí dalšího přiblížení se dolu Turów".
Posledně jmenovaný argument považuji za zvlášť půvabný: povrchový důl Turów na stávajícím polském území je sice obrovský a ekologicky velmi škodlivý, nicméně slouží k povrchovému dobývání hnědého uhlí, jehož ložiska se nacházejí v nízko ležící, asi 10 km vzdálené pánvi (a samozřejmě nikoli pod sporným katastrem).
Rovněž argumentace lesním bohatstvím a „komorou lovné zvěře" se jeví těžko uvěřitelně. Jak jsem se na místě přesvědčil, jde o zanedbaný, léta neudržovaný a obtížně přístupný les, z něhož neplyne žádný hospodářský užitek.
