Název: Lokality pro budoucí výstavbu nových přehrad
Zdroj: ČT 2
Datum: 10.04.2007
Autor: Neuveden
Moderátor: Neuveden
Relace: Nedej se
Autor
V několika pořadech jsme loni upozorňovali na záměr ministerstva zemědělství prosadit do plánu hlavních povodí hájení dvou stovek lokalit pro budoucí výstavbu nových přehrad. Vodohospodáři argumentovali potřebou protipovodňových opatření a především nedostatkem vody, který hrozí v důsledku klimatických změn planety. Účinnost takto drastických opatření odmítly v petici desítky vědců. Přehrady by zatopily řadu obcí. Z městečka Rožmberk by zůstal jen hrad. Odpor občanů nakonec donutil ministerstvo seznam lokalit ze závazného plánu hlavních povodí vyškrtnout, nicméně přehrady se patrně objeví v plánech jednotlivých povodí. Rozhodovat budou kraje, například Jihočeský.
RNDr. Jan Zahradník, hejtman, Jihočeský Kraj:
My tu problematiku vnímáme velmi intenzivně, protože také jsme často konfrontováni s prognózami vědců o tom, jaké klimatické změny postupem času mají nastat v rozmezí desítek let. Jedna z těch teorií je teorie jakéhosi globálního oteplení a případného nedostatku pitné vody, který by mohl provázet to oteplení. Poloha našeho kraje je v tomhle případě klíčová, protože se nacházíme na rozvodí, srážky u nás padají a voda odtéká mimo. Myslíme si, že určité zadržení té vody by mohlo být pro Jihočechy výhodné. Otázkou je, jakým způsobem to zadržení budeme realizovat. Proto jsme se zatím vyjádřili k tomu návrhu, který tady byl předložen, návrh plánu hlavních povodí, tak, že k některým jsme se vyjádřili podmíněně souhlasně, ale některé jsme odmítli. Čili, máme pracovní materiál, který jsme si nechali vypracovat a který obsahuje analýzu všech těch lokalit, a budeme se k tomu nejprve pracovně a pak i veřejně vyjadřovat.
Prof. RNDr. Ing. Michal Marek, DrSc., ředitel, Ústav systémové biologie a ekologie AVČR:
Globální oteplování automaticky neznamená sucho. To je obrovská zkratka, kterou já buď mohu použít jako argument, nebo naopak ji nemusím použít jako argument. My to nevíme. My si vytváříme určité scénáře. Jedna z představ je, že průvodním jevem globálního oteplování budou silné klimatické extrémy, a to jak sucho, nebo příval vody. Sami moc dobře víme, že ona tolik vážená vltavská kaskáda nám v té obrovské epizodní situaci, jako byly povodně v České republice, nepomohla, že prostě když přijde tak obrovská synoptická epizoda, takový obrovský extrém, tak nám ani tato opatření nepomohou. Co může pomoc, je rozmanitá, připravená krajina, která nezachrání, ale zmírní ten efekt.
doc. RNDr. Martin Braniš, CSc., ředitel Ústavu pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK v˙Praze:
Cesta jak udržet vodu v krajině je pochopitelně jiná. Je potřeba držet vodu jinde než jenom v tocích. Je potřeba držet vodu v půdě, je potřeba ji držet v drnu, je potřeba ji držet v lese, je potřeba ji držet v mokřadech. Čili, jsou to daleko odlišnější typy stanovišť a biotopů, kde ta voda má zůstávat. Zadržovat ji až někde v korytu, to znamená až v přehradě, to už je obvykle pozdě.
RNDr. Jan Zahradník, hejtman, Jihočeský Kraj:
Tady v jižních Čechách je celá řada stávajících nádrží. Jsou tady přehrady, např. Lipno, které zadržují tisíc milionů metrů krychlových vody a které jsou podle našich odhadů z deseti procent zabahněné. A je tady také objem rybníků zhruba 230 až 250 milionů metrů krychlových a ty jsou podle našich odhadů zabahněné z dvaceti procent. Čili, je třeba zároveň vynakládat prostředky na odbahňování a čištění těchto nádrží a zvyšování jejich kapacity. A ještě jedna významná vodohospodářská věc je v jižních Čechách. Jsou to lesy, které jsou jasně zásobárnou vody, například Šumava. A tady s velkým znepokojením sledujeme to, co jsme tady v nedávné historii zaznamenali. A to je, že na Šumavě v parku probíhá jakýsi experiment, ponechání šumavských lesů na vrcholcích v těch prvních zónách přirozeného přírodnímu vývoji. To má důsledek, že ty lesy po kůrovcovém působení uschnou a vlastně ten les na nějakou dobu zaniká. Jak se to bude vyvíjet, jakým způsobem dál ten les se obnoví, zdali se obnoví do stejné podoby, nebo zdali bude nějaký nový, jak si možná ochránci přírody představují, zatím nikdo nebyl schopen přesně a jasně říci. Myslíme si, že i přechodná doba, po kterou by Šumava mohla být suchá, by mohla znamenat významné zásahy do vodohospodářské soustavy a do zásobárny vody. Proto si myslím, že by Šumava měla zůstat zelená a měla by zůstat vlhká, aby byla nadále tou zásobárnou vody, jak si ji všichni představujeme, jak ji všichni známe.
doc. RNDr. Martin Braniš, CSc., ředitel Ústavu pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK v Praze:
Experiment to v žádném případě není. Příroda už má ty experimenty vyzkoušené. Co dělá příroda, to člověk prostě nedokáže. Měli bychom jí závidět a měli bychom ji poslouchat. Určitě je zcela jasné, že tam, kde ten les, postižený kůrovcovou nebo větrnou kalamitou, zůstává, tak ty stromy vytvářejí vhodné mikroklima pro to, aby se tam zase někde mohly udržet semenáčky. To znamená, že les pokračuje v růstu. Zatímco pokud zbavíme celý ten prostor všech stromů, to znamená jakoby ho připravíme pro nově sázený les, tak ta holina je to nejhorší, co může být pro udržení vody, respektive ta vodu udržuje jen velmi málo. Takže rozhodně v těch místech, jako jsou první zóny nebo bezzásahové zóny, je potřeba nechávat biomasu, nechávat tam ty stromy, a tím zabezpečit, aby tam les rychle regeneroval a vodu potom udržel bez problémů.
Prof. RNDr. Ing. Michal Marek, DrSc., ředitel, Ústav systémové biologie a ekologie AVČR:
V každém případě bychom si měli uvědomovat, že pasečné hospodářství, které může mít v určitých hospodářských typech svoji logiku, své opodstatnění, je vždycky velmi drastickým zásahem do přírodního prostředí dané lokality. To znamená, že i drastickým zásahem do energetické bilance lokality, drastickým zásahem do vodního režimu té lokality. O tom nemůže být pochyb. Existují dostatečné vědecké důkazy o tom, že odtok vody z holiny je určitě mnohem razantnější než odtok vody z lokality, kde leží či stojí suché stromy, kde je napadaná, odumřelá biomasa, kde se vyskytuje nový nárůst dřevin a bylin.
Autor
Doufejme, že nekompromisní odborná stanoviska vědeckých týmů spolu s autoritou ministra Bursíka konečně ukončí spory o způsob hospodaření v Šumavském národním parku. Ale vraťme se k přehradám. Akutní nebezpečí, že ambiciózní plán schválí vláda, je zažehnáno. Co bude dál?
RNDr. Mojmír Vlašín, zastupitel Jihomoravského kraje:
Pro jednotlivá povodí se budou zpracovávat zvláštní plány a velmi pravděpodobně se tam opět návrhy těchto přehrad objeví. A nebudou už pod názvem přehrady, budou se tam objevovat pod názvem "oblasti akumulace vod". Je to pouze přejmenování toho stejného problému a já se obávám, že opět bude hrozit nebezpečí, že pod touto záminkou budou chtít vodaři plánovat další přehrady na našem území. Tentokrát se ta bitva nebude odehrávat na úrovni vlády, ale především na úrovni krajů. Budou to kraje, krajská zastupitelstva a rady krajů, které budou muset schválit nebo neschválit tyto oblastní plány.
Ing. David Fína, vedoucí úseku GŘ, Povodí Morava s. p.:
Především nejde o vybudování nových přehrad. To je nesmysl, protože stavět v České republice 210 nádrží, s tím asi nikdo by nepočítal a nikdo to ani nepředpokládal. Hlavním cílem v rámci plánu hlavních povodí bylo chránit určité lokality tak, aby se mohly otevřít svému rozvoji, a přitom tyto morfologicky vhodné lokality nedošly určité újmy nebo znehodnocení případné možnosti akumulace povrchových vod pro budoucí generace, které by si měly samy rozhodnout, zda tu vodu budou v˙budoucnu, za 100 - 200 let, potřebovat, či nikoliv. Nejedná se tedy o přehrady, ale jedná se o hájení a chránění určitého území proti znehodnocení. Pokud tam jednou bude nějaká nádrž, bude tam poldr, rozlivové území, nebo se to změní na ochranu přírody, to je věc druhá, a to si určí podle potřeb ty budoucí generace.
RNDr. Mojmír Vlašín, zastupitel Jihomoravského kraje:
Ty takzvané oblasti akumulace vod, nebo jakkoliv tomu budeme říkat, jsou vždy naplánovány v místech, kde geomorfologie terénu umožňuje, nebo, jak vodaři říkají, předurčuje stavbu přehrady. A proto v principu nevěřím, že se jedná o ochranu území, ale jedná se o to, jak nalít do krajiny další beton. Je pozoruhodné, že už jsem slyšel názvy těchto přehrad pod různými pseudonymy, například rozlivová území, poldry, oblasti akumulace vod, vodohospodářské profily. Ve všech případech se ovšem jednalo o plánování přehrad. Proč? Dosvědčuje to například to, že u těchto takzvaných profilů byly výšky hladin nebo kapacita vodní elektrárny a podobné věci. Myslím si, že nejlépe je to vidět právě na Národním parku Podyjí, jehož území je dostatečně chráněno před exploatačními zásahy všeho druhu, přesto dovnitř tohoto území naplánovali vodaři přehradu Býčí skála.
Ing. Tomáš Rothröckl, ředitel, Správa národního parku Podyjí:
Ten skalní útvar za námi nad řekou Dyjí je Býčí skála a je to velice významný profil z toho důvodu vodohospodářského. Již za minulého režimu byl tento profil evidován jako technicky výhodné místo pro výstavbu přehradní hráze. Někdy v osmdesátých letech se Československá republika snažila tento záměr projednávat se sousedním Rakouskem, ale již tehdy povstala velmi silná rakouská občanská iniciativa proti tomuto našemu záměru a na úrovni příslušných bilaterálních jednání byl tento záměr odložen. V roce 1991 vznikl Národní park Podyjí. Vznikl na bázi bývalé chráněné krajinné oblasti. A samozřejmě už při vzniku tohoto chráněného území v nejvyšší kategorii se automaticky počítalo s tím, že tento záměr padl a dál nebude uplatňován. Velké bylo naše překvapení loňského roku, když v rámci projednávání takzvaného plánu hlavních povodí jsme objevili v seznamu těch přehrad i profil Býčí skála. V současné době se na úrovni kraje zpracovává plán oblasti Povodí Dyje. Předpokládáme, že bude velký prostor k diskuzím a Správa Národního parku Podyjí opětovně uplatní ono jednoznačné a zásadní stanovisko. Když se podíváte na toto údolí Dyje, tak jistě pochopíte, že stavba 65 metrů vysoké hráze se zátopou, která by v podstatě znamenala postižení celé centrální partie národního parku, včetně rakouské části, je naprostý nesmysl a je proti zájmům ochrany toho nejhodnotnějšího přírodního dědictví, které Národní park Podyjí reprezentuje.
Ing. David Fína, vedoucí úseku GŘ, Povodí Morava s. p.:
Co se týká národních parků, CHKO a podobně, tak tam to území z hlediska ochrany přírody už je hájené dostatečně. Samozřejmě z hlediska budoucnosti může být, že není chráněno trvale, protože klima a veškeré podmínky se můžou měnit. A nemusí být chráněno tak důsledně vůči třeba budoucím zájmům. To v dnešní době nedokážeme posoudit, ale myslíme si, že třeba co se týká Národního parku Podyjí, nádrže Býčí skála, asi tato lokalita není důležitá k hájení z vodohospodářských zájmů. Myslíme si, že ta ochrana národního parku je dostatečná, kdyby k tomu jednou v budoucnu mělo dojít, ale myslíme si, že mezi Vranovem a Znojmem ne.
RNDr. Mojmír Vlašín, zastupitel Jihomoravského kraje:
V Jihomoravském kraji to bude zřejmě 22 přehrad, které se budou jmenovat oblasti akumulace vod. Tady je třeba, aby nevládní organizace i občanská veřejnost, které se to týká, byla ve střehu a nenechala si nadiktovat takové podmínky našeho vodního hospodářství.
Autor
Rizika technických zásahů do ekosystémů krajiny jsou obrovská, říká doktor Pokorný, člen mezinárodního konzultačního týmu australské vlády.
RNDr. Jan Pokorný, CSc., Ústav systémové biologie a ekologie AVČR:
Od poloviny 20. století stavěli Australani velký systém přehrad, který zásobuje vodou Sydney, Melbourne a další velká města. A tento systém přehrad je nyní před kolapsem, a to vůbec nepřeháním, protože vláda a odborné skupiny jednají, jak změnit legislativu na to, aby se vrátila voda a rostliny zpátky do krajiny, protože Austrálie zápolí poslední čtyři roky s nevídaným a dosud neregistrovaným suchem. Jde o to, že tam se uplatňovalo běžné vodohospodářské vidění světa, to znamená paradigma odvodnění. Vychází z toho, že vegetace, les, louky, když na ně zaprší, zejména na les, tak odpaří půlku vody, která by jinak stekla. Čili, jestliže mírně odvodníme a pošleme dešťovou vodu do přehrad, tak třeba 80 procent té vody přijde do přehrad. Jestliže tam bude les nebo trvalá vegetace, tak dochází, a to je terminus technicus, ke ztrátám vody výparům. V malém tento přístup určitě platí. Jestliže budete mít vedle sebe les a odvodníte kousek povodí, určitě do té přehrady dostanete víc. Ale lze snadno domyslet, jestliže se tento přístup uplatňuje sto let na celém velkém povodí, tak nakonec nedocílíme ničeho jiného než suché krajiny, protože ta vegetace jde pryč, voda stéká, ale potom ta krajina je horká a vlastně se změní klima krajiny, protože na suchou půdu neprší. A postupně se dostáváme přes step až na úroveň pouště. A tam se dostala Austrálie. Musí se to obrátit tak, že se bude voda zadržovat ve vegetaci a v půdě, a tím se vrátí voda na kontinent. Jakmile je voda v řece nebo v přehradě, tak je v podstatě ztracená, protože odteče. A to je to nejhorší, co se může dít. Zpátky k Austrálii. Tam statisticky a oficiálně každým pátým dnem se zasebevraždí farmář. Protože tam už je takové sucho, že oni se vlastně neuživí.
Autor
Poučíme se? Kostky jsou vrženy.
