VELHARTICE Na to, že by měl nedostatek práce, si velhartický řezbář Karel Tittl stěžovat nemůže. „Pořád je toho hodně. Většinou dělám tak dvanáct hodin denně. Když je potřeba něco rychle dodělat, tak i déle. Pokud sedím v dílně ještě před desátou večer, tak už manželka moc ráda není," říká Karel Tittl.
Jeho zatím poslední zakázkou jsou řezby pro altán ve Františkových Lázních. „Některé už byly zničené, tak tvoříme nové. To samé platí o korunách a patkách sloupů," prozrazuje řezbář.
Ten se teď chystá na jednu velmi speciální zakázku. „Dělám rámy pro čtrnáct zastavení. Obrazy do nich dodá jedna akademická malířka. Je to výjimečná záležitost. Objednal si ji u mě jeden můj známý, který je hluboce věřící. Dílo uctí pátera Toufara. Zachycovat bude jeho život předtím, než byl umučen. Jdu do toho, protože si myslím, že podobné věci by se měly podporovat," sděluje.
Unikátní výrobky vytvářel pro jedno sympozium v anglickém Londýně. „Je to několik týdnů, co jsem pro ně dodělal 150 misek z různých dřev. Byla to hodně zajímavá práce. Dělal jsem třeba se švestkou, višní nebo se střemchou. To je magické dřevo. Používali je už Keltové na výrobu nářadí nebo rukojeti k mečům, pluhům, máselnicím. Toto dřevo volili proto, aby se jejich práce dařila. Je krásné a tvrdé. Čím tvrdší dřevo, tím je hezčí," konstatuje Tittl s tím, že nejtvrdší dřevinou u nás je dub. „Nechá se do něj řezat, ale musí být, jak řezbáři říkají, hnědý. To je strom, který uschnul nastojato," dodává Tittl.
Dřevo je opět v módě
Sám nejčastěji pracuje s lípou, která je pro jeho tvorbu nejvhodnější.
Přestože se to tak dnes nemusí zdát, o dřevo jako materiál je prý stále větší zájem. „Je to trend nejen u nás, ale po celém světě. Žádný plast, lidé chtějí dřevo. To je jedinečný materiál. Je v něm síla. Jde o živý objekt, který se brání, když ho zpracováváte. Tahle hmota má zase větší popularitu. Cítím to a zároveň i vidím na počtu zakázek," podotýká Karel Tittl, který se věnuje i výrobě dřevěných hraček. „Dospěl jsem k nim při svém podnikání. Lidé nemají moc peněz. Chce to něco levného, aby si to mohli dovolit dětem koupit. Začínal jsem s deseti dvaceti kousky. Teď už máme asi 150 vzorů. Kupovaly je i mateřské a základní školy. Je to líbivé," uvedl řezbář.
Věci pro děti prý nejprve dělal ze zbytků, které zůstaly po větších výrobcích. „Teď už musím používat klasická prkna. Zájem je velký, tak abych uspokojil poptávku. Dřevěné hračky jdou znovu do obliby. Je to dobře. Dnešní děti pořád sedí u počítačů, že by třeba jezdily na kole, to vůbec. Přesto si myslím, že kdyby vedle sebe stálo auto na ovládání a auto ze dřeva, sáhly by po tom druhém," domnívá se muž, jehož motto je „když nemůžeš nebo nechceš pomoct, tak alespoň neubližuj". Naplňuje je například svou spoluprací se sušickou nemocnicí.
Betlém pro Svatého otce
Karel Tittl je nejen v plzeňském regionu známý především svými betlémy. „Za ta léta jich vzniklo už hodně. Mnohé z nich nikdo nezná, protože šlo o soukromé zakázky. Nejvíce na očích byl samozřejmě sušický betlém a také ten, který jsem s kolegy vyrobil pro Svatého otce," konstatuje. Je také autorem originálního velhartického betlému, který vytvářel společně se svým synem a manželkou. „Chtěli se na něm podílet také další lidé. Tak jsem se rozhodl, že každá z figur bude prodejná a vytvořím ji na přání. Tak si například kovář objednal dědka s trakařem nebo hajný dva lovce nesoucí jelena," říká autor.
Mnoho betlémářů dává svým figurám podobu skutečných lidí. To není Tittlův případ. S jednou výjimkou. „Jedná se o betlém v měcholupském kostele. Tam jsou postavy takzvaných daráků, kteří jdou k Ježíškovi. Každý rok mi místní přinesou staré fotografie lidí, kteří ve vesnici žili. A já podle nich vytvořím figuru," líčí. Udělat obličej podle starobylé fotografie je prý hodně náročné. „Spíše proto hledáme nějakou charakteristiku. Atribut, který by se dal zvýraznit. Jestli ten pán nosil klobouk nebo rádiovku, jestli byl vousatý a podobně," doplňuje řezbář, který se tomuto řemeslu věnuje od Sametové revoluce. „Už dříve jsem pracoval v lese, takže jsem měl ke dřevu blízko. Nejprve jsem to měl jako koníček, a pak se z toho stala živnost," svěřuje se.
Řemeslu se věnují i jeho dva synové. „Mladší se u mě vyučil. Starší dělá jinde, ale jak může, tak pomáhá," dodává.
