Bez lesů by nebyl na naší planetě možný život. Lesy jsou významným zdrojem kyslíku. Zachycují také prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu. Ve své biomase navíc poutají významné množství oxidu uhličitého. V lese se vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu
s vysokou schopností absorpce mechového patra snižuje extrémní odtoky z lesních povodí a tím i riziko vzniku povodní. Kromě toho všeho má les i protierozní funkce. Výsadba lesních pásů výrazně snižuje odnos půdy. Také je prokázáno, že les působí blahodárně na lidskou psychiku. V úctě k těmto schopnostem lesa, vyhlásilo Valné shromáždění OSN 21. březen Mezinárodním dnem lesů. Berme to jako vhodnou příležitost se do lesa podívat po stránce požární.
Česká republika je zemí s vysokou lesnatostí. Lesní pozemky pokrývají asi třetinu území republiky. Naše republika tak mezi evropskými státy zaujímá v lesnatosti 12. místo. Z celkové plochy je 61,5 % lesů státních, většinou ve správě Lesů ČR. Obce a družstva mají asi 17% a soukromí vlastníci 19% podíl. Největší plochu u nás zaujímá smrk ztepilý (52,4 %), borovice lesní (17 %), buk lesní (7 %), duby (6,8 %), modřín opadavý(3,9 %), bříza bělokorá (2,8 %) a jedle bělokorá (1 %). Ostatní listnáče (javory, jeřáby, jasany, jilmy...) potom zaujímají 7,9 % plochy a ostatní jehličnany 0,2 %.
V Česku se lesní hospodaření řídí lesním zákonem, jehož základním principem je pokud možno nesnižovat procentuální podíl lesů. Předepisuje i povinnost les nově zalesnit do 2 let od vytěžení předchozího porostu. Díky tomu u nás lesů neubývá, naopak ročně vzniká asi dva tisíce hektarů nových lesních ploch. Abychom o les nepřišly, je potřeba o něj pečovat a chránit ho před škůdci, mezi které patří i lesní požáry.
Příčiny vzniku lesních požárů
Jednoznačně nejčastěji se jedná o nedbalostní příčiny. Ty tvoří téměř 60 % všech příčin lesních požárů. Nejvýznamnějšími nedbalostními příčinami jsou: kouření, zakládání ohňů v přírodě, vypalování porostů nebo používání otevřeného ohně k osvětlování, rozehřívání apod. Další významnou skupinou jsou příčiny, kde hraje úlohu úmysl nebo kde se na vzniku požáru podílejí děti do 15 let. Tyto příčiny způsobují asi 8 % z celkového počtu lesních požárů. Poměrně velký zůstává počet požárů neobjasněných (29 %). Stanovit totiž jednoznačně příčinu vzniku požáru je na volném prostranství s ohledem na velikost plochy požáru a členitost terénu často velmi obtížné. Jako méně častou, leč zajímavou příčinu vzniku požáru v lese lze uvést blesk. Ten prokazatelně způsobuje desítky požárů ročně. V dlouhodobém průměru jednotky PO zasahují ročně přibližně u 1 000 lesních požárů. Jsou však i roky, kdy počet požárů překročí 2000.
Lesní požáry
Požáry lesních porostů patří z hlediska podmínek lokalizace a likvidace požáru k nejsložitějším. Velmi často je plocha požárů rozsáhlá, těžko přístupná a hašení samotné je charakteristické nedostatkem vody a nedostatečným množstvím sil a prostředků jednotek požární ochrany na místě požáru. Lesní požáry jsou velmi nebezpečné kvůli své schopnosti šířit se velkou rychlostí. Navíc chování ohně v lese je mnohdy nevyzpytatelné a požár se může šířit například i pod zemí a je pak velmi obtížné odhadnout, kde se znovu vynoří. Zásahy na lesních požárech jsou proto časově velmi náročné a vyžádají si povolání většího množství jednotek požární ochrany. Likvidace lesních požárů si vyžaduje rovněž značné množství vody, kterou je třeba často velice komplikovaně k místu požáru dostat. Náklady na likvidaci lesních požárů jsou proto značně vysoké.
Pozemní požáry
Nejčastěji se vyskytují pozemní požáry, které tvoří v naší zeměpisné šířce téměř 90 % z celkového počtu požárů. Při pozemních požárech se oheň šíří pouze po vrchní vrstvě odumřelé vegetace (hrabanka, tráva, mech apod.), zachvacuje nižší části kmenů stromů a nad povrch půdy vystupující kořeny. Pozemní požáry můžeme dále rozdělit na rychlé a trvalé.
Při rychlém požáru shoří živý i mrtvý půdní příkrov, lesní podrost, spadlé listí a jehličí, ohoří kůra nižších částí kmenů stromů, obnažené kořeny a jehličnatý porost. Takový požár se šíří velmi rychle, přičemž se vyhýbá místům se zvýšenou vlhkostí lesního příkrovu, takže některé části lesa oheň vůbec nezasáhne. K rychlým požárům dochází nejčastěji na jaře, kdy proschne pouze vrchní vrstva drobných hořlavých materiálů.
Při pozemním trvalém požáru se oheň takzvaně prohlubuje, prohořívá vrchní vrstva půdy, značně ohoří kořeny a kůra stromů, zcela shoří mladý porost atd. K trvalým požárům dochází zpravidla uprostřed léta, kdy proschne vrchní vrstva půdy.
Podzemní požáry
Při podzemních požárech hoří rašelina nebo vrstvy hlubokého humusu, uložené pod rozsáhlými lesními celky. Přitom se obnažují a ohoří kořeny stromů. V lesích dochází k podzemním požárům velmi zřídka. Jejich vznik a rozšíření je zpravidla spojeno s pozemními požáry, při kterých oheň proniká do rašelinové vrstvy na nejsušších místech, nejčastěji u kmenů stromů, a postupně se rozšiřuje do stran. K podzemním požárům dochází v podstatě ve druhé polovině léta. Jejich výskyt se zvyšuje v suchých létech, kdy dostatečně proschnou rašelinové vrstvy.
Korunové požáry
Korunové požáry jsou charakteristické tím, že se šíří jak po lesním příkrovu, tak po korunách stromů, přičemž shoří jehličí, listí, drobné a někdy i silné větve stromů. K přechodu pozemního požáru na vzrostlé stromy dochází v porostech s nižšími korunami stromů, v porostech s rozdílným vzrůstem a též v hustém jehličnatém porostu. Lesní porost následkem korunového požáru zpravidla úplně uhyne. Korunové požáry vznikají nejčastěji v horských lesích při šíření ohně vzhůru po příkrých stráních. Do značné míry napomáhá jeho vzniku silný vítr.
Rozlišujeme korunový trvalý a korunový rychlý požár. Při korunovém trvalém požáru se oheň rozšiřuje po korunách v závislosti na rychlosti pohybu okraje pozemního požáru. Přitom shoří nejvrchnější vrstva pokrývající lesní půdu, mladý porost, větve včetně silných a značně ohoří kmeny stromů. Po takovém požáru zůstanou pouze zuhelnatělé zbytky kmenů.
Při korunovém rychlém požáru, ke kterému dochází pouze při silném větru, se oheň šíří obyčejně clonami, „skoky" a někdy značně předbíhá přední okraj (frontu) pozemního požáru. Takové šíření ohně se vysvětluje tím, že se teplo vzniklé od hořících korun zvedá šikmo po směru větru, jen zčásti zasahuje koruny sousedních stromů a nepostačuje k jejich vzplanutí. Zahřívání clony je způsobeno v podstatě teplem pozemního požáru. Působením větru toto teplo zahřívá z počátku koruny vpředu rostoucích stromů a potom, s přiblížením se hlavního požáru, koruny vzplanou. Při šíření ohně po korunách stromů roznáší vítr jiskry, hořící větve a jehličí, které vytvářejí ohniska nových požárů, vzdálených několik desítek a někdy i stovek metrů od základního ohniska. V okamžiku „skoku" plamene se oheň šíří po korunách stromů rychlostí 15 až 20 km/h.
Hašení lesních požárů
Obecně lze říci, že lesní požáry se hasičům obtížně likvidují. Tato skutečnost je způsobena především tím, že k nim často dochází v těžce přístupném terénu, kde nelze plně využít požární techniku a kde jsou ztížené možnosti zásobování hasební vodou. Chování ohně v lese je navíc mnohdy nevyzpytatelné, zásahy jsou časově velmi náročné a vyžadují povolání většího množství jednotek požární ochrany.
Při lesních požárech je nutno počítat s mnoha komplikacemi, které likvidaci lesního požáru ztěžují, prodlužují i prodražují. Jednotky PO se nezřídka potýkají s tím, že dojde k uvíznutí požární techniky na nedostatečně únosném povrchu nebo polních a lesních cestách. Během zásahu může také dojít ke změně průjezdnosti terénu. Dlouhotrvající zásah vyvolává velké nároky na síly a prostředky, jejich stravování, pohonné hmoty a hasební vodu, objevuje se též zvýšená poruchovost požární techniky. Při náhlé změně směru nebo síly větru nebo při nesprávném umístění požární techniky mohou být požárem zasaženy nasazené síly a prostředky. K poškození hadicového vedení a s tím souvisejícímu nedostatku hadic dochází přitom velmi často. Zasahující hasiči a ostatní nasazené síly jsou ohroženi nebezpečím úrazu elektrickým proudem vzhledem k přítomnosti elektrického vedení. Při fyzicky náročném přesunování na velké ploše přitom navíc hrozí ve složitém terénu nebo v noci nebezpečí ztráty orientace. Na příkrých stráních je třeba počítat s nebezpečím padajících kamenů a odštěpujících se částí skal a také se vznikem komínového efektu. Ve vojenských prostorech nelze pominout nebezpečí výbuchu munice.
Při hašení lesního požáru je třeba zvolit vhodný druh požárního útoku nebo organizovat požární obranu s ohledem na šíření požáru a množství sil a prostředků na místě zásahu. Přitom je nezbytné se zaměřit zejména na směry šíření požáru k ohroženým objektům. Dále je třeba zajistit likvidaci po větru vznikajících dalších ohnisek a zabezpečit ochranu zasahujících sil a prostředků (nebezpečí obklopení požárem). Pokud to je možné a účelné, vytváří se v dostatečné vzdálenosti ochranný pás nebo proluka s využitím zemědělské a lesní techniky. K likvidaci lesních požárů se nasazují zejména útočné proudy, lafetové proudnice, jednoduché hasební prostředky (lopaty, tlumnice) a jiné ženijní nářadí.
Při hašení lesních požárů se velitel zásahu podle rychlosti šíření požáru rozhoduje zpravidla pro jeden z následujících taktických způsobů zdolávání požáru: – hašení po celé frontě požáru, nebo hašení nejprve nejnebezpečnějších míst hoření po stranách a v týlu, s cílem vytvořit proluky na ploše zachvácené požárem a rozdělit hořící plochu na drobné úseky a potom likvidovat požár na těchto úsecích. Tohoto způsobu se užívá při hašení na velké ploše; – hašení přední fronty požáru a pozdější
likvidaci po stranách a v týlu; – hašení požáru po stranách a postupné
zužování požárem zasažené plochy; – likvidaci hoření po stranách a v týlu a postupné hašení s přiblížením k přední linii fronty požáru, a to větší rychlostí, než je rychlost požáru; – založením protipožáru na vhodném místě (přírodní nebo umělá překážka - silnice, násep, potok), kde dochází k místní změně směru proudění vzduchu směrem k frontě požáru („nasávání vzduchu požárem").
