Šumavský les, v němž se po kůrovcové kalamitě nezasahuje, se vzpamatuje sám. Ukázal to výzkum, kdy odborníci sledovali lokalitu mezi Roklanem, Luzným a Černou horou. Dokonce v něm roste více stromů, než kdyby je tam sázel člověk.
KVILDA Stojíme na státní hranici mezi Německem a Českem na úzké stezce, která vede prvními zónami národních parků Šumava a Bavorský les. Z obou stran nás obklopují už poměrně vzrostlé stromy.
Po pravé straně, v Česku, jich je víc a jsou vyšší, jsou to jen smrky. Po levé, v Německu, je více trávy, stromy jsou různě vysoké, prorůstají mezi pahýly svých uschlých praotců a je mezi nimi i hodně jeřábů.
Na obou stranách stezky před více než 25 lety řádil kůrovec a přístup obou parků k jeho tehdejší kalamitě je tady naprosto odlišný.
Zatímco v českých lesích lesníci v 90. letech zasahovali, německá část už byla v té době ponechána přírodním procesům. Po čtvrtstoletí jsou tato místa ideálním prostředím k tomu, aby v nich mohli vědci zkoumat, jak se les s kůrovcovou kalamitou dokázal vypořádat.
Pro českou stranu je to důležité i proto, že tam kůrovec ničil původní porosty i později, hlavně po roce 2007, kdy řádil orkán Kyrill. Tehdy už proti kůrovci na některých místech nezasahovali ani Češi. Vzbudilo to mnoho vášní, které dělí Šumavu na příznivce a odpůrce zásahů dodnes. „Máme ale to štěstí, že tady jsme v době, kdy už je možné podloženě odpovědět na některé dřívější otázky," řekl ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený. Výsledky monitoringu přirozeného zmlazení lesů, které zažily větrnou a kůrovcovou kalamitu, letos publikoval světově uznávaný vědecký časopis Journal of Applied Ecology. Autoři, kteří výzkum v lesích mezi Roklanem, Luzným a Černou horou dlouhá léta prováděli, se shodli na jasných závěrech. Podle spoluautora článku a zároveň náměstka ředitele správy parku Martina Starého mohou zásadně posunout i diskuse o budoucnosti Šumavy.
Semenáčky čekají ve stínu stromů
„Zjistili jsme, že les se na poškozených a přírodě ponechaných územích obnovuje lépe, než kdybychom ho uměle vysadili. Na některých místech roste až pět tisíc stromů na hektar, zatímco běžně se sází patnáct set stromů," popsal první výstup vědeckých zkoumání Starý. Další výsledky výzkumů ukázaly, že zatímco lidé vnímají nástup kůrovce jako katastrofu, les ji dokáže předvídat, a připravuje se na ni i v době, kdy mu zdánlivě žádné nebezpečí nehrozí. Pod vzrostlými stromy se totiž rodí semenáčky, které dokážou čekat i desetiletí na to, až stín vysokých stromů zmizí. Pak vyrazí ke slunci. I zdánlivě suchý les se tak za několik let zazelená stejně, jako kdyby tam někdo stromy vysadil, nevzniká navíc jednolitá stejnověká monokultura.
„Věk stromů jsme zkoumali pomocí analýzy letokruhů. Z nich je patrné nejen to, že les je na kalamity připravený, ale i to, že některé stromy jich dokázaly přežít hned několik. Les, který žije tímto způsobem, je věkově mnohem členitější a různorodější a nabízí vhodné životní prostředí pro mnohem více organizmů než ten běžně obhospodařovaný," vysvětlil Vojtěch Čada, který vedl věkový rozbor porostů.
Hustota mladých stromků se navíc v dalších letech po narušení zvyšuje, protože mohou vzklíčit i semena čekající v půdě. Těm napomáhá i staré dřevo, které tlením poskytuje stromům důležité živiny a vytváří místa, kde semenáčkům nekonkuruje jiná vegetace.
„Vzpomínám si na dobu, kdy jsme ponechávali v Bavorském lese přírodě první porosty. Byli slyšet lidé, kteří se báli, že na místech, kde stojí suchý les, vznikne step bez stromů. Další obavou bylo, že se neudrží smrk, protože je geneticky nevhodný, a bude nahrazen bukem. Ozývali se také ti, kteří měli obavy, že les v takovém stavu nezadrží dostatek vody a obce v blízkosti těchto území budou mít prázdné studny. Dnes už jim můžeme říci, že se mýlili," popsal ředitel Národního parku Bavorský les Franz Leibel.
Otázkou hydrologických poměrů v přírodě ponechaných lesích se zabýval Burkhard Beudert a své výsledky popsal přímo u symbolického pramene Vltavy, který je kvůli ucpanému přítoku prázdný. Podle Beuderta to ale není zásadní, protože jinak si v souvislosti s hospodařením s vodou vedou lesy v okolí nadmíru dobře.
Dnes je v Kvildě setkání lidí, kteří nechtějí lesy uschlé, ale zelené
Nezávisle na představených závěrech vědců svolal na dnešek starosta Modravy a předseda Svazu obcí NP Šumava Antonín Schubert setkání občanů, kteří „nechtějí lesy uschlé, ale zelené". Akce s názvem Zachraňme šumavské lesy a šumavské zdroje vody začíná v 10 hodin před Obecním úřadem v Kvildě a zúčastní se jí i starosta obce Václav Vostradovský.
O obecní zdroje vody se totiž do budoucna obává. „Každý lesák se hned ve škole učí, že suchý les zadrží jen čtvrtinu toho, co les zdravý. Máme obavy z toho, že se po rozšíření bezzásahové zóny na více než polovinu území národního parku, které se plánuje, v této zóně ocitnou i lesy nad Kvildou, kde se nacházejí všechny naše zdroje vody. A samozřejmě nechceme, aby to tam dopadlo jako na Pramenech Vltavy, kde řada pramenů vyschla," řekl Vostradovský a upozornil, že příroda na Šumavě podle něj není připravena na to, aby byla ponechána svému osudu.
***
Fakta
Výzkum vědců
U Pramenů Vltavy jsou místa narušená větrnou a kůrovcovou kalamitou, kde zásahy člověka skončily ve dvou etapách před 15 a pěti lety. Dnes je tam již patrná úroveň zmlazení lesa, na kterém se podílejí nové semenáčky i stromy staré desítky let. Nejzávažnější zjištění vědců:
* Les se samovolně obnovuje i bez pomoci člověka a mnohem silněji, než se očekávalo. Běžná výsadba počítá s 1 500 sazenicemi na hektar, přirozeně zmlazených stromků je i třikrát tolik.
* Na místech se už po 15 letech objevují houby nebo hmyz, které jinak žijí jen v původních zbytcích pralesů, například na Boubíně.
* Pionýrské dřeviny, jako bříza nebo jeřáb, se udrží jen několik let po kalamitě. Později je přerostou smrky, které se prosazují stejně v nižších i nejvyšších oblastech. Podle výzkumů je navíc i tam třetina smrků původních. Znovu se tedy otevírá už zdánlivě zodpovězená otázka: Jak moc se na proměně lesů na Šumavě podílel člověk?
* I po napadení kůrovcem je v lesích a povodích pod nimi kvalita vody dobrá, přítoky jsou dokonce o 10 až 20 % vyšší. Tím je stabilnější i odtok vody z území a stoupá hladina podzemní vody. Jejímu vzestupu pomáhá i revitalizace rašelinišť.
