Říká se, že peníze nerostou na stromech. Přesto nám stromy poskytují službu, která svou hodnotu dozajista má. A ekonomové umí finančně vyčíslovat hodnotu toho, co nám příroda dává. Rozhodně to není snadné a nikdy nebudeme schopni přepočítat služby přírody do haléře. Je to stejné jako nemůžeme vyjádřit hodnotu zámku Hluboká jen čistě finančně. Je jasné, že vždycky zůstanou věci, které nelze přepočítat na peníze – celou historii, estetiku, etiku, morálku, dobrý pocit... Ale rozhodně tu jsou služby přírody, které ocenit dokážeme.
V rámci konceptu ekosystémových služeb se tak činí třemi způsoby. Za prvé přímou cenou, například hodnotou farmaceutického průmyslu stojícího na látkách nalézaných v přírodě, tedy po odečtu laboratorních nákladů. Dále se vyčísluje „práce" přírody na základě toho, kolik peněz by musel člověk vynaložit, aby sám dosáhl podobného efektu. Příkladem budiž třeba cena obnovy mokřadů, kterou bezplatně provede bobr, nebo cena existence predátorů a parazitů ničících jiné organismy, kterých by se jinak člověk zbavoval drahou chemickou cestou. Třetí přístup, používaný u služeb, které je schopna zajistit jen příroda a krajina, se ptá přímo lidí, co jsou ochotni za danou věc zaplatit. Kolik peněz za dopravu, jídlo a ubytování je člověk ochoten utratit za cestu do krásného koutu krajiny? A kolik reálně turisté v těch místech utratí?
Příběhy české přírody je populárně naučný projekt, který přibližuje změny, které v české přírodě a krajině nastaly a jakou roli v nich hraje člověk. Za vzdělávacím projektem stojí odborná organizace Beleco, která se dlouhodobě zabývá ochranou přírody v ČR i zahraničí, a další partnerské organizace. Projekt je realizován díky podpoře grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.
Uveďme si teď pár čísel. Celosvětově se odhaduje, že příroda každoročně poskytuje ekosystémové služby v hodnotě 100 bilionů dolarů. Což je stejná hodnota jako celosvětový hrubý domácí produkt (HDP). Do budoucna však hrozí, že na rozdíl od HDP, který má podle optimistických předpovědí růst, zhodnocení ekosystémových služeb má vzhledem k degradaci životního prostředí klesat.
Mnoho lidí má tendenci služby přírody brát za samozřejmé a teprve toto vyčíslování jim pomáhá uvědomit si, jak hodnotné zdroje příroda poskytuje. Ukažme si to na něčem, co nás všechny zajímá – na jídle a základě, ze kterého vzniká: půdě.
Více než 90 % potravin na světě je vyprodukováno z půdy. Naše závislost na ní je obrovská a stále roste. Vždyť do roku 2050 nás na této planetě bude o 2 až 4 miliardy více než dnes. Podle Millenium Ecosystem Assessment vzrostla světová produkce potravin od roku 1960 do roku 2000 dva a půl krát. Bylo to umožněno jak technologickými změnami v zemědělství, tak obhospodařováním nové půdy. Momentálně je kultivováno zhruba 24 % povrchu souše, další čtvrtina jsou pastviny. Ještě je kam se rozšiřovat, ovšem za cenu dalšího ničení přírodních stanovišť. A o místo s relativně nenarušenou přírodou nesoutěží jen zemědělství, ale i urbanizace. Naše planeta má konečnou velikost a je otázkou, zda výzkum a vývoj řešící nastalé problémy bude stejně rychlý, jako růst světové populace. Půda navíc kvůli lidské činnosti relativně rychle degraduje – a tedy nemůže sloužit k vysoké produkci potravin. Buď začneme půdu mnohem lépe chránit a lépe s ní hospodařit, anebo začněme jíst řasy ve velkém. Samozřejmě by také pomohlo, kdybychom se v západní společnosti naučili lépe šetřit s jídlem.
Kromě produkce potravin má půda obrovský přínos i pro zadržování vody a oxidu uhličitého, což by nás vzhledem k adaptačním opatřením ke globální změně klimatu mělo zajímat. Odhaduje se, že půda každoročně zachytí 5,5 miliardy tun oxidu uhličitého, tedy zhruba jednu šestinu světových emisí. Přepočteno na cenu emisí v Evropské unii, je to něco přes 43 miliard euro, o 3 miliardy méně, než je rozpočet ČR pro rok 2016.
S půdou souvisí také farmaceutický průmysl. V půdě zuří miliony a miliony let nejrůznější souboje, které nyní přenášíme do laboratoří a využíváme pro svůj prospěch. Dvě třetiny přírodních antibiotik jsou produkovány bakteriemi ze skupiny aktinomycet, včetně třeba tetracyklinu. Na přírodních genetických zdrojích závisí 25 – 50 % farmaceutických produktů, což v praxi znamená 160 až 320 miliard dolarů ročně. Jsou léky a medicínské testy, které nedokážeme synteticky nahradit. Jeden příklad za všechny – sterilnost vakcín a léků se testuje pomocí krve trnorepů, mořských členovců. Trnorep obsahuje amébocyty, které způsobují srážlivou reakci při styku s toxiny bakterií. Podobný rychlý a spolehlivý test zatím neumíme vytvořit uměle. Trnorepi mají oproti králíkům, na kterých se testy kdysi prováděly, výhodu také v tom, že zvířata není potřeba usmrcovat. Odchytí se, odebere se jim maximálně 30 % krve a opětovně se vypustí.
Vraťme se ale zpět k potravinám. V Česku velmi populární sběr hub znamená ročně odnesených 5 miliard korun z lesů a strání.
Přejdeme-li k rostlinám, tak pro ně je naprosto zásadní mj. i opylování. Dvě třetiny zemědělských plodin závisí na zvířecích opylovačích, ať už je to hmyz, ptáci nebo třeba kaloni. Ročně na nich závisí celosvětová produkce v hodnotě jednoho bilionu dolarů (z celkových tří, které zemědělství vytváří). Nepřekvapí tedy, že byznys se může dělat už jenom z pronajímání včelstev. Třeba u mandlovníků v Kalifornii je kritická perioda šesti týdnů, kdy musí být květy opyleny. Je k tomu potřeba přes milion úlů, a tak se v dané období sjíždějí včelaři z celé Ameriky k plantážím mandlovníků. A nájemné? Zhruba 200 dolarů za včelstvo. Po období hojnosti v Kalifornii se pak včelaři přesunou dál, třeba do Montany a Oregonu, pověstných svými jablečnými a třešňovými sady. Majitelé úlů už nevydělávají primárně na medu, ale na opylování. V těchto lokalitách je kočování s opylovači velmi výrazný fenomén díky obrovským rozlohám sadů. Ilustruje však podstatnější a celosvětový problém. Opylovačů citelně ubylo a trpí tím nejenom ovocný průmysl. Díky změně ve využívání krajiny a v míře používání chemických přípravků dochází k tzv. opylovací krizi. V rámci Evropy je krize výraznější na západě, kde k narušování krajinné mozaiky a intenzifikaci zemědělství došlo dříve. Hmyzí opylovači nemají svoje přirozené místo k životu a nemají celosezónní přístup k potravě kvůli jednotným postupům v zemědělském hospodaření. To, že všude najednou vykvete a zase odkvete řepka, a že jsou všechny louky posekané během čtrnácti dnů, je smutný pohled pro lidského tuláka, ovšem pro čmeláka je to otázka přežití, respektive nepřežití.
Těchto pár příkladů ukazuje, že se můžeme dobrat finanční hodnoty, kterou nám příroda poskytuje. Celé odvětví propojení ekonomie a ekologie se bouřlivě rozvíjí a sousloví ekosystémové služby nyní patří mezi velmi módní. A ano, zůstává tu i hodnota přírody, kterou penězi vyčíslit nelze.
