Složité ekosystémy horských lesů, biochemické cykly v půdách, ale také mokřady či permafrost jsou předmětem vědeckého zájmu Hany Šantrůčkové. Bioložka a ekoložka působí již 25 let na jihu Čech. Do středu zájmu politiků i médií se dostala, když se snažila prosadit odborné hledisko ve sporech o Šumavu, kůrovce a kácení.
Zabýváte se půdou. Její kvalita u nás významně klesá, vědci alarmují, že může dojít až k úplnému rozvratu ekosystémů. Odkdy se ví, že půda není jen hlína, ale obrovské bohatství druhů a že zásadní význam má organická hmota v ní?
— Povědomí, že je půda důležitá, existuje od dob ruského vědce Vasilije Dokučajeva, který už v 19. století založil obor pedologie. Faktické poznání půdy ale ještě dlouho pokulhávalo, kladl se důraz na chemii a fyzikální vlastnosti půdy. To, že je živá a že půdu půdou dělají organismy, se dlouho přehlíželo. Na pražské ČZU byla pedologie vždy na nejvyšší úrovni, působil tam náš nejlepší pedolog profesor Jan Němeček, ale i u něj organismy stály jaksi bokem. Až v době mého doktorského studia se začalo zdůrazňovat, že půda není mrtvá hmota. Obor ekologie půdy, který zahrnuje živou složku půdy a její interakce s abiotickým prostředím, je tedy relativně mladý, vznikl tak v sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století.
Dnes už nikdo nepolemizuje s tím, že na obsahu živé složky v půdě závisí její kvalita, ale i retence vody v krajině.
Existence půdních mikroorganismů i malých bezobratlých živočichů je tedy známa již desetiletí. Ale na jejich detailnější výzkum jste si museli počkat.
— V případě mikroorganismů nebyly metody, které by tento výzkum umožňovaly, v případě malých bezobratlých živočichů, které s oblibou nazývám „žouželí", zase hrálo roli podceňování jejich významu. Pod pokličku mikrobiální kuchyně nám umožnil nahlédnout až rychlý rozvoj metod molekulární biologie a moderních analytických přístupů. Nedávno se půdní vědci vrhli na zkoumání mikrobiálního společenstva jako funkčního celku, mikrobiomu, podobně jako v mořské nebo medicínské mikrobiologii.
Už tedy dohlédneme, jak veliké je druhové bohatství půdy?
— Nové metody molekulární biologie nám umožňují tuto nesmírnou banku diverzity rozšifrovat, proto je teď většina výzkumu směrována právě na poznání genů, genomů či přenosu genetické informace. Posun poznání je obrovský a molekulárněbiologické studie pochopitelně prožívají ohromný boom. S tím mnohdy souvisí i přeceňování jejich výpovědní hodnoty. Pořád ještě nevíme dost na to, abychom mohli výsledky molekulárněbiologických studií přímo propojit s funkcí půdy, nebo dokonce s určením rychlosti procesů důležitých pro její fungování.
Možná teď ze mne mluví staromilství, ale ve své skupině se snažím tlačit, abychom pro samou molekulární biologii neopustili studium fyziologie, mikroorganismů tedy to, co umíme a v čem jsme dobří, a doplňovali ho molekulárními studiemi. Občas mám pocit, že všichni jsou okouzleni tím, že umějí dešifrovat genomy, proteiny, enzymy, a v té molekulární horečce zapomínají na půdu jako celek – pro chlup nevidí slona.
Vy ale vidíte půdu pořád jako celek, provázaný systém. Řekněte nám tedy, v jakém stavu jsou naše půdy?
— Nedobrém. To, že jsou dnes vesnice po deštích zaplavované blátem, je důsledek intenzivního zemědělství, zahájeného ve čtyřicátých, v padesátých letech. Tehdy člověk „zvítězil nad přírodou". Budeme hnojit minerálními hnojivy, zvýšíme výnosy, překonáme rekordy. Ale nějak se nedbalo toho, že půda žije z organické hmoty, jinak chudne a ničí se. Ubývá-li organické hmoty, snižuje se diverzita i biomasa půdních organismů, půda přestává být schopna plnit svou funkci, tedy zajišťovat přeměny uhlíku, dusíku, fosforu, uvolňovat živiny pro rostliny a zachovávat pro ně příznivé prostředí. S přibývajícími pesticidy a chemikáliemi tak docházelo k postupné degradaci půd, vyplavování živin, což se řešilo dalším dodáváním umělých živin a tak pořád dokola a k horšímu.
Už snad tušíme, že situace je hrozivá? Nebo to vědí jen vědci?
— Dnes se již přijímají vládní opatření pro ochranu půdního fondu, k zamezení eroze, zvýšení obsahu organické hmoty v půdě. Ano, protože už nastaly problémy, přibývá přívalových srážek a s nimi poškozených domů, majetku, vesnice zaplavuje bahno, půda z polí se splachuje.
Místy je to opravdu smutný pohled, třeba kolem Brna bývaly úrodné černozemě, dnes na nich místy nic neroste, na kopci vidíte odhalené podloží... Pořád ještě jsou naše kroky a opatření k nápravě váhavé a na můj vkus nesystémové.
Nehrozí, že bude na nápravu pozdě?
— To je otázka. Jak říkám studentům, půda je v podstatě neobnovitelný zdroj. Vytvořit bohatý půdní profil se všemi vlastnostmi dobré půdy, který má kvalitní a stabilní organickou složku, trvá i staletí. Pokud se spokojím s nahromaděním určitého množství organické hmoty ve svrchní degradované vrstvě půdy, může to trvat dvacet třicet let. Takováto půda sice začne plnit svou funkci, ale bude zranitelná. Pokud na ní lidé začnou uplatňovat intenzívní zemědělství s jediným cílem maximalizace výnosů, bude půda znovu a ještě rychleji než před tím degradovat.
Co tedy můžeme dělat? ¨
— Pomoci půdě znamená nastolit udržitelné zemědělství.
Nikdy nebudeme mít zemědělské půdy tak bohaté, jako jsou půdy luční nebo přirozeného lesa, ale mohu je udržet v dobré kondici. Půdu nevysávat, naopak jí dodávat přirozené živiny, organickou hmotu. To ale znamená spokojit se s menšími výnosy. Nejsem aktivistka, neříkám: nehnojte, neorejte, nepoužívejte chemické látky. Potřebujeme rozumné agrotechnické zásahy, protože na zemědělství stojí naše obživa a prosperita. Ale musíme se chovat tak, aby tady půda zůstala i pro další generace. Bohužel vše, co se ve skutečnosti děje, jde přesně opačným směrem. Půdu skupují velcí podnikatelé...
...kteří nemívají vztah k půdě, k místu, a mívají zcela jiné zájmy.
— Velkopodnik chce často hlavně vydělat. Již Jindřich Šimon Baar psal v knihách pro naše babičky, že nejhorší pro půdu je, když se propachtuje. Pachtýř nemá k půdě vztah, nedbá na hospodářství a statek. A to se přesně děje u nás. Jsem smutná, když vidím v Pošumaví pole, kde se opakovaně seje kukuřice. Nepatří sem, obzvlášť na pahorkatiny, pozdě se seje, pozdě vzchází, má špatný kořenový systém a špatně rozložitelné posklizňové zbytky. Půdě tak rozhodně neprospívá. Nadměrné rozšiřování řepky olejky pěstované pro technické účely je také špatná volba. Okyseluje půdu, je náchylná k napadení škůdci, a proto se musí používat pesticidy, které snižují biodiverzitu. Řepka obsahuje ve své biomase hodně živin, ale ty se při sklizni celé rostliny z pole odvezou, půda se ochuzuje. Jiná situace je, pokud se řepka pěstuje na zelené hnojení.
Dalším problémem je zastavování půd, a to i těch nejúrodnějších.
— Legislativa to sice nedovoluje, územní plány tomu zamezují, náš systém klasifikace půd BPEJ (bonitovaných půdně ekologických jednotek, pozn. aut.) je jeden z nejlepších v Evropě a jasně určuje, jaká půda může být zastavena.
Bohužel v některých případech se do toho vloží politika a korupce a územní plány se přepíšou... a občané k tomu mlčí. Naštěstí už ne vždy, někdy se takovýmto nešvarům daří zabránit.
Mohla byste vyčíslit, jak je na tom v Česku půda nejen zemědělská, ale i lesní?
— Přirozenými ekosystémy v naší republice jsou lesy, předpokládám tedy, že obsah organické hmoty v minerálních vrstvách lesních půd odpovídá přirozeným podmínkám.
Orné půdy mají obsah organické hmoty poloviční a nižší a podle stupně erozního ohrožení půd v Česku si troufám říci, že tento obsah je nedostatečný. Kromě toho organické hmoty ubývá se zvyšující nadmořskou výškou, kde jsou svahové půdy erozí ohroženy nejvíce. Nejpoškozenější jsou tedy ty nejzranitelnější půdy. V lesních půdách nemusíme řešit obsah organické hmoty, jejich hlavní problém je ale jiný: acidifikace.
V devadesátých letech přece pominulo to nejhorší, uhelné elektrárny přestaly chrlit síru... přesto?
— Bohužel půdy mají dlouhou paměť. Zejména v podhorských oblastech byly dlouhodobým působením kyselých srážek vyplaveny živiny – draslík, vápník, hořčík – a zvýšila se toxicita hliníku. A stejně jako na polích – vyplavené živiny se do půdy mohou vrátit jen s novou organickou hmotou, kterou budou pilně rozkládat mikroorganismy. Podobně jako na polích zelená hmota, v lesích by měla zůstávat alespoň část dřeva, odštěpků větví. Starostům šumavských obcí pořád vyprávím: I kdyby přišel nějaký obr a pocukroval lesy živinami, stejně by to nenahradilo činnost půdních organismů.
Lesní půdy, zejména šumavské, jsou vaše velké téma.
— Skoro bych řekla velké trauma.
Protože lidé neslyší na vědecké argumenty?
— Šumava není problém přírodovědný, ale politický, majetkový a sociální. Příroda zde hraje roli rukojmí. Nedorozumění mezi vědci a starosty šumavských obcí postupně přerostlo v boj o kácení–nekácení, v boj o velikost a charakter národního parku. Když vznikl v roce 1991 Šumavský národní park, starostové dostávali informace úplně jiné než vědecké. My vědci jsme byli nadšení, ale nezkušení, neuvědomovali jsme si, že všechny změny je třeba probrat s lidmi, kterých se to týká. A tak s nimi začali mluvit jiní... Přesvědčovali je, že ochrana životního prostředí je zlo, a místní získali dojem, že jim někdo něco krade, že omezuje jejich podnikání.
Další chybou bylo, že pozemky nebyly převedené na park, takže se dostaly do rukou developerů, ti ovlivnili politiky... Našim racionálním vědeckým argumentům, které jsme nedokázali zjednodušeně vysvětlit, lidé nerozuměli, a pak už je ani nechtěli slyšet.
Ti, kteří lobbují za přírodu, se stali jejich „nepřáteli".
— Slovo ekolog se stalo za některých politiků téměř nadávkou. Odborník na ekologii se u nás směšuje s ekologickým aktivistou. To není totéž. Já jsem ekolog-vědec, zabývám se racionální vědní disciplínou, ke stromům se nikdy přivazovat nebudu – mimochodem lidé mě tam přivázanou viděli, přestože jsem byla tehdy na Sibiři.
Asi jste nečekala, že se budete kvůli Šumavě dokonce soudit...
— To tedy ne. Léta dělám na Šumavě výzkum, takže si myslím, že její problematice docela dost rozumím. Po nástupu Jana Stráského do funkce ředitele národního parku a jeho rozhodnutích, některých opravdu na hlavu postavených (jako třeba nekontrolované budování turistických cest v oblasti centrální Šumavy, okolo nichž měly být vykáceny ochranné stometrové koridory), už jsme to nevydrželi a dali v České společnosti pro ekologii dohromady výzvu politickým stranám a politikům, zároveň jsme požádali o podporu dalších biologických a ekologických společností a přírodovědeckých fakult. V té době už jsem byla předsedkyní České ekologické společnosti a členkou Rady Šumavského národního parku. A rozpoutala se proti mně honba.
Útoky, nařčení, že se na parku obohacuji, na fakultu přišla kriminálka...
Pak v roce 2014 senátor Jan Veleba dokonce napsal, že motivací přírodovědců (a myslel tím i vás) jsou „peníze, docentury a profesury". Vy jste ho žalovali.
— Moji kolegové Pavel Kindlmann a Jakub Hruška jsou bojovní, řekli, tohle si nenecháme líbit, jdeme k soudu. Bylo to martyrium, ale nakonec jsem ráda, že jsme ho podstoupili. Vyhráli jsme, senátor Veleba se musel omluvit a zaplatit veškeré soudní výdaje.
Založili jste i uskupení Vědci pro Šumavu. S jakým cílem?
— Nejdřív jsme na protest proti krokům pana ředitele Stráského odstoupili z rady národního parku. Ale chtěli jsme se dál vyjadřovat k situaci na Šumavě, vstupovat do tamního dění, seznamovat veřejnost s vědeckými argumenty a výsledky výzkumů. Proto jsme založili stínovou radu – já, Jakub Hruška, Jaroslav Vrba – inspirováni Haškovou stranou mírného pokroku. Média se toho chytila, všichni se toho chytli, viděli jsme, že máme autoritu, proto jsme se nerozpustili, ani když se situace obrátila k lepšímu.
Ale abychom ukázali, že nám nejde jen o protest, přejmenovali jsme se na Vědce pro Šumavu. Někteří z nás se po změně ředitele do rady vrátili a k dění nejen v národním parku, ale i kolem legislativy týkající se ochrany přírody se naše uskupení stále vyjadřuje.
Aktivisté přivázaní ke stromům, ale i váš hlas pomohli. Nastal zvrat v rozhodnutí o kácení stromů v 1. zóně parku, loni byl přijat „váš" zákon o ochraně přírody a krajiny, i přes veto prezidenta Zemana. Jaká je tedy dnes situace?
— Nejlepší, jaká kdy byla. Mnozí starostové již leccos pochopili, prohlédli, že leckteré sliby, které dostávali, byly falešné. A současný ředitel Pavel Hubený je muž na pravém místě. Na Šumavě vyrostl, má za sebou pracovní léta v CHKO Šumava, rozumí odborné problematice. Ale také je charismatický, dokáže si sednout se starosty, promluvit o jejich problémech. Umí jít cestou kompromisu, ale dokáže ukočírovat všechny ty politické i podnikatelské tlaky. Je důležité, aby ve funkci vydržel.
Narážím tím na další problém Šumavy.
Zatímco Bavorský národní park za dobu své osmačtyřicetileté existence měl tři ředitele, náš park střídá šéfy každé dva roky.
Jaké je tedy podle vás řešení pro Šumavu, ale i pro další postižené horské lesy, které trápí sucha, kyselé deště, houbové nákazy a kůrovcové kalamity?
— Rozumným řešením je nechat v přísně chráněných oblastech volnou ruku přírodě a na ostatních plochách vysazovat smíšené kultury. A přestat s vápněním. Už v sedmdesátých letech se ukazovalo, že účinky jsou pouze dočasné, že vápnění bez dalších koncepčních opatření vrátí půdu po pár letech do původního, ne-li horšího stavu. A my v současnosti do vápnění cpeme spousty peněz. Ale i to se už, doufejme, pomalu mění.
A jaké je řešení různých zájmů, které se nejen na Šumavě projevují? Vám vědcům se vyčítá, že upřednostňujete přírodu a diskriminujete lidi.
— Já jsem určitě zastáncem kompromisu. Jsem pro, aby národní park byl přístupný i turistům, ale jaksi usměrněně. Vlčí stezky, stromové stezky, nouzová nocoviště, komentované výpravy do divočiny, to považuji za dobrou cestu. Vzorem je pro mě v tomto směru třeba Austrálie. Národní parky tam koncipují tak, aby si všichni přišli na své. Část vymezí pro veřejnost, udělají tam pikniková místa s lavičkami a grily, záchody, všechno, co „sváteční" turista, který vyleze z auta a projde se půl kilometru, kromě pohledu na přírodu potřebuje. Kolem mají dvě tři krátké stezky pro širokou veřejnost. Pak tudy vedou dlouhé několikadenní přechodové trasy, které obvykle nejsou široce propagované, ale na které se mohou vydat lidé, kteří chtějí přírodu opravdu poznat a prožít. Myslím ale, že naše parky se už ubírají podobnou cestou.
Nejen Austrálie, ale také Sibiř, Belize, to jsou destinace, kam jezdíte zkoumat půdu, rostlinná společenstva. Jak jste se k takovému výzkumu dostala?
— Před 25 lety, brzy po sametové revoluci, můj muž odpověděl na inzerát a dostal prestižní místo postdoka na univerzitě v Canbeře. Jeli jsme s dětmi, já smířená s představou, že možná budu přechodně žena v domácnosti. Bylo nám téměř čtyřicet, anglicky jsme pořádně neuměli... ale řekli jsme si, že je to naše poslední šance podívat se a zkusit pracovat ve světě. Dnes už je to poměrně běžné, ale v našich začátcích v době komunismu to tak rozhodně nebylo.
I vy jste tam však nakonec získala pracovní zkušenosti, kontakty.
— Docházela jsem na univerzitu jako dobrovolník, pracovala jsem s biogeochemiky, kteří se věnovali studiu transformace uhlíku v půdě a využití stabilních izotopů. Metody použití stabilních izotopů v biologii a ekologii jsme si pak přivezli do Čech, teď je využíváme ve vlastní laboratoři. Pobyt v Austrálii nás tedy nejen posunul dopředu, ale také určil naše vědecké směřování – a hlavně nám dodal sebevědomí.
Měla jste ho málo?
— Kdybych nešla do Austrálie, ve vědě bych nejspíš nezůstala.
Tady jsem měla věčně problémy, pořád jsem slyšela, že mi lezou myšlenky do kopce a že se to takhle nedělá a že tohle nemůžu, tamto nesmím. V Austrálii jsem zjistila, že tak to není, že jen ta společnost je jiná. U nás bylo těsně po revoluci, ještě platily všechny ty nesmyslné příkazy a zákazy. My toho spoustu nesměli, ale vyrostli jsme v tom, takže jsme to akceptovali jako normu, nebojovali jsme s tím. Myslím, že je tím zatížena celá moje generace.
Vy jste se kdysi málem vůbec nedostala na školu.
— Otec byl na indexu, vyhodili ho z práce, známí jej schovali na psychiatrii, aby nešel do vězení... já jsem to sice jako dítě příliš nevnímala, ale na školu jsem se dostávala těžko. A to jak na gymnázium, tak na vysokou. Vlastně díky pomoci otcových známých jsem nastoupila mimo soutěž, bez přijímaček, takže s nadsázkou mohu říci, že jsem vlastně protekční dítě.
Naštěstí se doba změnila a vy jste si to vynahradila. Po Austrálii jste pracovala na Sibiři, v Belize... — To se všechno odvíjí od té Austrálie. Tam jsem začala spolupracovat na sibiřském projektu a později mne přizvala Eliška Rejmánková (ekoložka žijící v Kalifornii, zahraniční členka Učené společnosti, pozn. aut.) k projektu National Scientific Foundation, který byl zaměřen na výzkum mokřadů v Belize.
Co tam zkoumáte?
— Po politických změnách v Belize se začal rozvíjet cukrovarnický průmysl a intenzivně pěstovat cukrová třtina. Všechen odpad z této činnosti tekl do pobřežních mokřadů, nikdo si s tím vůbec nelámal hlavu. Postupně se ale mokřady eutrofizovaly, expandovaly tam invazivní, rychle rostoucí rostliny, vytvořily hustý porost a v něm se úspěšně rozmnožují komáři. Takže se zvýšil výskyt malárie. No a naším cílem bylo zjistit, co spouští ten mohutný rozvoj invazních rostlin, zda fosfor, nebo dusík, a jak to zastavit. Já jsem přispěla studiem půdy a půdních mikroorganismů.
Podařilo se v Belize, to co se daří málokde?
Poslechla vláda hlas vědců a řídila jím své kroky? Došlo k nápravě situace?
— Ne, jako všude jinde, my vědci pouze konstatujeme a vysvětlujeme stav věci, ale peníze vládnou.
Aspoň malárie by mohla být důvodem ke změně přístupu k přírodě. — Ale tu přírodu nemají v rukou lidé z Belize, ale zahraniční investoři, a ty to netrápí. Pro velké firmy na špici je životní prostředí jenom na obtíž. A kde můžou, tam to obejdou.
I na Sibiři doutná, lépe řečeno taje velký problém. Vy jste se ve svém výzkumu zabývali táním permafrostu.
— Permafrost odtává, to je skutečnost, a tím se urychlují procesy v půdě, uvolňují se živiny, oxid uhličitý i metan. Nikdo dnes nedokáže říci, jaké budou důsledky. Potenciálně se může zvýšit koncentrace skleníkových plynů v ovzduší neuvěřitelným způsobem. Jen pouhých deset procent navíc by znamenalo obrovský problém a globální změny klimatu. Nicméně je třeba dodat: rozmrzající půda je ten negativní hráč, ale pak je tam ještě ten kladný, rostliny, které mohou oxid uhličitý fixovat. Je možné, že rozbujelá vegetace uvolněný uhlík zase spotřebuje a výsledek nebude tak katastrofický. Problém metanu však ani rostliny neřeší.
Co s tím?
— Obecně soudím, že člověk by měl vypouštět méně skleníkových plynů, bez ohledu na to, co je příčinou zvyšování jejich koncentrace. Jejich nárůst však prokazatelně souvisí i s činností člověka. Tak by také měl cítit odpovědnost. A něco s tím dělat.
***
Prof. Ing. Hana Šantrůčková, CSc. (*1955) Vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Praze, vědeckou výchovu absolvovala v Mikrobiologickém ústavu v Praze v oboru mikrobiologie. Je profesorkou ekologie na katedře biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde přednáší ekologii půdy, biogeochemické cykly a použití stabilních izotopů v ekologii. Na počátku své kariéry se věnovala studiu funkce půdních mikroorganismů a postupně svůj vědecký zájem rozšířila na studium transformace a koloběhu uhlíku a živin a jejich vzájemného propojení v půdách různých typů suchozemských ekosystémů. V rámci svého vědeckého působení na PřF JU koordinovala řadu mezinárodních projektů. Založila nový studijní obor biologie ekosystémů a vytvořila zázemí pro rozvoj půdní biologie, kterou dosud zaštiťuje. Podílela se na založení České společnosti pro ekologii. Je autorkou knihy Co vyprávějí šumavské smrčiny.
