Ing. Jiří Dvorský
Od vzniku stanice Český rozhlas Leonardo jsem se domníval, že v ní působí jen redaktoři obeznámení alespoň se základy oboru, o kterém informují veřejnost, a vybavení potřebným logickým uvažováním. Po přečtení článku redaktorky Tamary Urválkové Kdo se bojí kůrovce? (TR č. 31/2009) jsem si musel bohužel mínění poopravit.
Odvolávat se v případě nejen Šumavy, ale obecně v problematice kalamit, kůrovce a ostatních pohrom, které ohrožují lesy, na mínění blíže nedefinovaných „odborníků a ekologů”, kteří jediní tomu rozumějí, se stalo v posledních letech v našich médiích módou. Stejně tak prezentovat lesníky jako karikatury, které by jen kácely a zpeněžily všechno, co v lese narostlo. A sázet dovedou tak akorát smrky! Takže o jejich názor ani nebudeme žádat, stejně by nikoho nezajímal.
Autorka porovnává působení kůrovce k funkci vlků mezi ostatní zvěří. Je pravda, že jeden párek vlků na území tfieba celých Beskyd může pro ostatní živočichy vykonávat funkci zdravotní policie. Považovat ale kůrovce za přirozený regulační prvek ve stávajících smrkových monokulturách je totéž jako vypustit smečku hladových vlků do ohrady mezi ovce a čekat, až tam provedou přirozený výběr a výsledkem bude zdravé, přírodní cestou vzniklé stádo ovcí s příměsí koz a králíků.
Další z fiady nesmyslů ve zmíněném článku je údaj, že takzvaná smrková mánie vznikla v padesátých letech minulého století. Počátky smrkových monokultur ovšem časově spadají do počátků průmyslové revoluce a nevznikly jako výsledek „dřevožroutství lesníků”, ale jako následek rychle rostoucí poptávky rozvíjejícího se průmyslu po dřevě. Tedy jako tlak „neviditelné ruky trhu”, který se nezměnil dodnes. Dřevozpracující závody v současnosti požadují smrk, smrk a zase jenom smrk. Dokonce i jedle, považovaná zpracovateli ještě před dvaceti lety za dřevinu rovnocennou smrku, je dnes pro ně nežádoucí. Jak praví bonmot jednoho našeho kolegy lesníka: „Celý život mě nutili pěstovat listnáče a dodávat smrkovou kulatinu.” Neudržitelnost čistých smrkových monokultur ve většině středoevropských lesů není objevem dnešních „odborníků a ekologů”. Vědecky fundovanými lesníky je tato problematika řešena již nejméně padesát let a dala vznik disciplínám, jako je například lesnická fytocenologie a typologie.
Smrkové dřevo vzhledem ke svým technickým vlastnostem bude zřejmě nejžádanější vždycky. Přeměnu smrkových monokultur na porosty přírodě blízké může však provést v přijatelné době, řekněme v horizontu sta let, jen lidská ruka, tatáž, která pfied staletími přeměnila přirozeně smíšené lesy na čisté smrčiny. Čekat, že to za nás udělá příroda sama, je totéž jako ponechat vodním přívalem a kroupami zničený zralý pšeničný lán jeho osudu a čekat, až na jeho místě přírodní obnovou samo vyroste zdravé a pohromám odolné obilí.
