Z Vysočiny se přestěhoval na Šumavu, snaží se žít skromně a obejde se nejen bez televize, ale i splachovacího záchodu. Své Dřevorubecké pohádky psal Ivo Stehlík přímo v lese a později kvůli nim založil vlastní nakladatelství.
Dnes zůstává jedním z mála drobných distributorů knih v Česku.
ČESKÉ BUDĚJOVICE I když vystudoval Vysokou školu báňskou, nerosty a horninami se zabýval jen těsně po škole. Hned po přestěhování na Šumavu se totiž začal živit jako dřevorubec.
V lesích okolo Stožce a po cestách vlakem psal pohádky pro své dcery, ze kterých později vznikla knížka Dřevorubecké pohádky. Kvůli nim si Ivo Stehlík založil vlastní nakladatelství a vůni dřeva a svobodu práce v tichu lesa vyměnil za práci knižního nakladatele a distributora. „Protože ale žijeme na velkém statku kousek od Volar, mám motorovou pilu pořád alespoň jednou týdně v ruce. A v přírodě se při práci pohybuji hodně často. I když teď v zimě vlastně moc práce venku není. Jde jen o to, dát zvířatům dvakrát denně krmení," říká nakladatel. Na Šumavu začal rodák ze Žďáru nad Sázavou jezdit za svými známými a pozdějšími sousedy. Poněkud kuriózně se ve Volarech seznámil i se svou ženou. „Když jsem jezdil ke svým kamarádům, chodil jsem kolem toho domu, kde dnes bydlím. Šíleně se mi líbil. Později jsme zjistili, že v něm navíc bydlí mladá holka. Já byl v té době zaláskovaný někde jinde, tak jsme si řekli, že ji seznámíme s jedním naším kamarádem, aby ten dům nepadl do ruky nějakému troubovi. Opravdu se to povedlo, ale ukázalo se, že to naštěstí nebyl její typ. A pak se to tak skoulelo, že na konci mojí vojny jsme začali spolu chodit - a už jsme svoji 27 let," vypráví s úsměvem Stehlík.
V roce 1988 nastoupil ke státním lesům, kde začal s minimálními zkušenostmi pracovat jako dřevorubec. V partě pracoval s kamarádem, díky němuž se dostal na Šumavu, a ten ho dobře vyučil. Po revoluci kandidoval do volarského zastupitelstva a na radnici pak pracoval čtyři roky jako zástupce starosty.
„Bohatě mi to stačilo a rád jsem se vrátil do lesa, už jako živnostník. V té době jsme také začali předělávat dům, a když už jsme byli skoro u konce, stala se mi taková nehoda," vzpomíná.
Přespával v lesích
V den, kdy se měli nastěhovat do nového, si vlastní nepozorností vážně poranil prst. Na měsíc a půl tak musel zůstat v pracovní neschopnosti. A když se uzdravil, nebyla okolo Volar pro dřevorubce žádná práce. Musel proto jezdit až skoro na hranice za Stožec.
„V tu dobu jsme vůbec nechtěli auto, takže jsem tam jezdil ze začátku na kole s pilou na zádech. To se nedalo, tak jsem časem začal využívat železnici. Abych byl ale efektivní, musel jsem v lese také přespávat. A dnes na to vzpomínám jako na jedno z nejkrásnějších období svého života," vysvětluje.
Jako dřevorubec si mohl v lesích rozdělávat oheň a trávil noci jako jediný člověk široko daleko v pustině. Zažil tam divoké bouře i vichřice, všechny rozmary počasí. A když dostal nápad, odložil pilu a zapsal si ho do sešítku, který nosil po kapsách.
Ve vlaku pak nápady rozvíjel. Na kolejích a v srdci Šumavy tak vznikaly Dřevorubecké pohádky. A protože měl i jasnou představu o tom, že je musí ilustrovat Slávka Štrbová, rozhodl se, že si je vydá sám. Od té doby vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech desítky knižních titulů našich i zahraničních autorů. A Ivo Stehlík se stal z dřevorubce nakladatelem a později i distributorem knih.
Právě své pohádky totiž rozvážel v krosně znovu železnicí a autobusem po celém Česku. „Kolikrát mi ten batoh pěkně ztěžkl, když jsem obcházel knihkupce a knih neubývalo. Vždycky to ale nakonec dobře dopadlo a prodal jsem celý náklad, který byl v té době dost velký, šest tisíc kusů. Když se o mně dozvěděli další nakladatelé, začali mi nabízet i vlastní knihy, jestli je také nerozvezu. To už jsem měl samozřejmě auto. A u toho už jsem zůstal, většinou se jedná o knihy z menších nakladatelství," směje se člověk, který je dnes jedním z posledních malých distributorů knih v Česku.
Svůj čas ale dál věnuje práci na hospodářství ve Volarech, a to přesně podle rytmu ročních dob.
„Kojeneckou vodou bych nemohl splachovat"
Časem sice musel koupit auto a mnoho věcí se změnilo, i tak se ale pořád snaží žít skromně a podle ideálů, se kterými na Šumavu přišel. „Jakmile přijdou děti, tak se všechno malinko mění. A to hlavně v tom, že pokud jim chcete umožnit start do života, jako jsem mohl mít třeba já, tak jim nemůžete úplně diktovat, jak by měly žít. Takže jsme třeba oprášili i sjezdovky, abychom je naučili lyžovat, i když vím, že to zrovna není přírodě prospěšný sport," říká.
V domácnosti mu ale dál chybí televize, mikrovlnná trouba a splachovací záchod. „Na tom jsme se se ženou okamžitě shodli. Ve Volarech totiž z kohoutku teče kojenecká voda a já si moc dobře pamatuji, jak obrovský problém byl ji sehnat ve Ždáru. Lidé ve Volarech vůbec netuší, jaký poklad mají. Já bych kojeneckou vodou splachovat nemohl," vysvětluje nakladatel a spisovatel.
V letošním roce si chce udělat radost vydáním další svojí knihy. Jmenuje se Nebojte se domácího vzdělávání a její rukopis vznikal několik posledních zim. „Pokud to všechno dobře půjde, mohla by světlo světa spatřit do začátku léta. A kromě toho bych rád vydal na podzim Evě Marii Zitové další knihu, která bude navazovat na předchozí díly Co mi báby povídaly a Co báby nevěděly. Rukopis už je hotový, ale zatím je pořád v Kanadě, kde autorka žije," prozradil Stehlík.
***
V tu dobu jsme vůbec nechtěli auto, takže jsem jezdil ze začátku z Volar do Stožce na kole s pilou na zádech.
Vizitka
Ivo Stehlík (52 let)
Narodil se 1. dubna 1963 v Novém Městě na Moravě, na základní školu a gymnázium chodil ve Žďáru nad Sázavou. Později vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. Krátce poté pracoval v Ústavu nerostných surovin. Na Šumavu se přestěhoval v roce 1988, kdy se také oženil se svou ženou Jitkou. Má dvě dcery, starší Barboru a mladší Jolanu. Po revoluci pracoval jako zástupce starosty města Volary, později jako dřevorubec. V roce 1999 vydal svou první knihu Dřevorubecké pohádky a stal se nakladatelem a distributorem knih. Přispěl do knih Křivořezání, Sjezd vodníků na Soumarském mostě a Pohádky ze Sluníčka. Vybral texty a fotografie do fotografických knih Stromy k nám hovoří a Zpěv křídel. V roce 2013 vydal svou zatím poslední knihu Naplavené dříví. Ve Volarech mimo jiné pořádá s přáteli už sedm let závody v ručním kosení trávy Volarský sekáč. Dotazník Co vás potěšilo? Protože rozhovor vedeme krátce po Vánocích, které jsou pro mě nejdůležitějším svátkem v roce, musím říci, že to byly tyhle Vánoce. Sešli jsme se při nich celá rodina, což pro nás vůbec není obvyklé, obě dcery totiž studují v Brně. Náramně jsem si ten čas užil. Štve vás něco? Samozřejmě, nejsem člověk, který by nesledoval dění ve světě, a tak mě štve celá řada věcí. Českou politikou počínaje a různými válečnými konflikty konče. Podstatné ale je, aby se s tím alespoň v rámci svých možností člověk snažil něco dělat. Pokud s tím nic udělat nemohu, snažím se, abych z toho nebyl frustrovaný a dokázal se modlit za lidi účastnící se těch událostí. Čeká vás něco zajímavého? Pravděpodobně mě čeká stáří. A jistě smrt, které se nevyhne nikdo z nás. To bude určitě zajímavé.
