Vypráví se, že...
Kvilda – Z Kvildy do Rejštejna je to pěkný kus cesty. Při pořádné chumelenici možná ještě o kus dál, než na samý konec světa. No což, řeknete si, tak tam v tý slotě nebudu chodit. Jenže právě v Rejštejně měli Kvildští kostel, faru i faráře. To se ví, na mši svaté je moc často vidět nebylo a nějak už to ošidili. Jenže když má někdo na kahánku nebo mu knot života už dočista dohořel, těžko si namlouvat, že počkáte, až se vyčasí. A tak tu na těch šumavských pláních lidé často umírali jak boží hovádka bez posledního pomazání, bez usmíření s Hospodinem.
Kousek za vsí, směrem na Hraběcí huť, žil s rodiči Hamer Stephl, tedy po česku Štěpán z Hamru. Dřevorubec, co si poradil i s tím největším šumavským velikánem a se sekerou dokázal divy. Sice zbožný, ale po lese toho nachodil víc než dost a vláčet se do Rejštejna se mu už pak nechtělo. A rejštejnskýmu faráři na Kvildu rovněž ne. Tak se Štěpán, stejně jako ostatní, jen sem tam pomodlil u křížku u cesty.
Jednou na jaře ohlásili ze zdíkovského panství, že přijede visitace posčítat, jaké škody nadělala zima v lese a taky podívat se, jak si na tom jejich hospodářství stojí.
Štěpán, který se o té návštěvě dozvěděl, umluvil fořta, aby je směl doprovázet. Však zná okolní lesy líp než kdo jiný. Fořt byl rád, že se s panstvem nebude muset trmácet sám, a svolil.
Týden nebylo dřevorubce vidět, avšak když nastal ten slavný den, stál ustrojený před myslivnou. Přijel kočár, úředníci vystoupili a šlo se. Vpředu fořt, za ním ta delegace a celé to uzavíral Štěpán, ověšený brašnami se svačinou. Procházeli revír křížem krážem, stále si něco zapisovali, když v tom vidí v lese stát nějakou divnou postavu a o kus dál další.
Fořt sundá flintu a houkne na ty dva. Ticho. Houkne podruhé a zase nic. Pomalu se k nim blíží, a pak v úžasu hledí na postavy vytesané z pahýlů stromů, co tu zbyly po posledním polomu. To se ví, panstvo bylo tuze zvědavé, kde se tu ty sochy vzaly, ale fořt nevěděl. Zato Štěpán přispěchal s odpovědí. To jsou lidé ze vsi, kteří zemřeli bez řádného zaopatření, a tak tu až do soudného dne zdřevěněli. To víte, do kostela daleko a farář to všechno nestihne.
No, tenkrát těch dřevěných nešťastníků po lese našli na půldruhého tuctu a když to pak na zámku vyprávěli knížeti, ten jen zamyšleně pokyvoval hlavou
Popravdě řečeno, asi tomu všemu pramálo uvěřil, ale do roka nechal postavit ve vsi dřevěný kostelík a postaral se i o velebníčka. A že se po okolí neutajilo, kdo tam tenkrát ty sochy vytesal, a Kvildští umějí projevit vděčnost, zasvětili na počest Hamer Stephla kostel svatému Štěpánu. To aby se nezapomnělo, že si na Šumavě vždycinky uměli prosadit svou.
