Ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec bádá o Janu Nepomuku Harrachovi už více než 30 let.
VRCHLABÍ / Politik, mecenáš, podnikatel, lesní hospodář, otec krkonošských lyžníků, propagátor turismu a tak by se dalo pokračovat. Jan Nepomuk hrabě Harrach (1828 – 1909) byl Járou Cimrmanem přelomu 19. a 20. století, jeho záběr a komplexnost dodnes udivuje. I po sto letech jsou jeho činy inspirativní. „Uvědomoval si, že být členem společnosti a užívat toho, co mi společnost nabízí, znamená také povinnost pro ni něco vykonat a posunout ji o kousek dál," říká historik a ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec, který se odkazem významného šlechtice dlouhé roky zabývá. Je autorem první ucelené monografie Jan Nepomuk hrabě Harrach – ze života českého kavalíra.
* Co vás k zájmu o tuto osobnost přivedlo?
Poprvé jsem se s ním „setkal", když jsem jako brigádník začal pracovat v Krkonošském muzeu v Jilemnici, kde byl krásný portrét hraběte Jana, dva páry lyží a několik lyžařských trofejí. Pravilo se tam, že hrabě byl prvním, kdo do Čech přivezl lyže, a že je přivezl z Norska. Později jsem zjistil, že ani jedno není pravda, což ale vůbec nevadilo. Na zámku v 70. letech bylo ještě několik bývalých služebníků, kteří na Harrachy vzpomínali. Překvapilo mě, jak si hraběte Jana velmi dobře pamatovali. Mluvili o něm s úctou jako o kavalírovi. Když jsem po studiích v 80. letech do muzea nastoupil, začal jsem se zajímat, kdo vlastně Jan Nepomuk hrabě Harrach byl. Začal se mi jevit jako mimořádná osobnost, která měla výraznou úlohu v rozvoji české kultury, politiky, hospodářství i Krkonoš.
* Jak byste ji charakterizoval?
Měl v sobě obrovskou noblesu. Moc hezky to vyjádřil Jan Neruda, přestože neměl šlechtu příliš rád. V krátké studii uvádí, že když píšeme o naší šlechtě, tak často ani nevíme, jak správně psát jejich jména. Ale když se řekne hrabě Jan Harrach, tak ví každý, jak se to píše.
* Dá se nová kniha vnímat jako završení vašeho celoživotního bádání?
Já doufám, že ne (usměje se). Samozřejmě je to zakončení určité etapy. Materiálu, kterého se po hraběti Harrachovi dochovalo, je obrovské množství, pořád je po čem pátrat a stále mě něčím překvapuje. Někdy to jsou třeba jen drobnosti, ale velice mě to potěší.
* Jaké nové informace, které nejsou úplně známé, jste do knihy zařadil?
Velmi pozoruhodná byla například Janova výchova, málo se také ví o osudech jeho syna Otty, kterého vychovával spisovatel Julius Zeyer. Není také příliš známé, že na Ottu měl být spáchán atentát.
* Jak se v průběhu let změnilo vaše vnímání hraběte Harracha?
Naprosto. Dnes ho vidím jako nesmírně košatou a velkou osobnost. Velmi zajímavé jsou třeba jeho politické názory. Říkal, že vlastenectví je důležitá věc, ale nacionalismus je cesta do pekel. A to v době, kdy nacionalismus opravdu kvetl. Už v 90. letech 19. století řekl, že pakliže si Rakousko neudělá v národnostních otázkách pořádek, musí se rozpadnout. Dokázal vidět v politických obzorech hodně daleko.
* Příští rok uplyne sto let od Harrachova úmrtí. V čem může být stále inspirativní?
Hrabě Jan si uvědomoval, že být členem společnosti a užívat toho, co mi společnost nabízí, znamená také povinnost pro ni něco vykonat a posunout ji o kousek dál. Jeho nepsaným krédem bylo: „Bylo mi víc dáno, musím víc odevzdat." Mnoho z Harrachova díla dodnes žije, ale i to, co už nežije, ve své době mělo velký smysl.
* Co považujete za jeho největší přínos pro Krkonoše?
Těch přínosů je víc. Jednak to byl vynikající lesní hospodář, v Harrachově založil sklářství na světové úrovni a pak se samozřejmě výrazně zasloužil o rozvoj turistiky. To jsou takové tři hlavní body. Je zajímavé, že většina zásadních podniků, které on vytvořil, dodnes žije.
* O jeho přínosu pro lesní hospodářství v Krkonoších většina lidí mnoho neví. V čem bylo pokrokové?
Zavedl úplně nový systém. Hraběcí lesní hospodářství bylo vždy na vysoké úrovni, ale samozřejmě zastarávalo. V okamžiku, kdy se hrabě Jan ujal správy krkonošských lesů, zavedl reformu. Znovu reorganizoval jednotlivé revíry, začal uvažovat o tom, jaké má být ideální složení zdejších lesů, v této době se také lesy začaly zavlažovat, nebo naopak vysoušet tam, kde to bylo potřeba. Když hospodáři vykáceli velké množství nemocných stromů, hrabě nařídil po lese rozmístit dostatek ptačích budek, protože ptáci při kácení stromů přišli o domov. To je pro něj velmi charakteristické.
* Jak by Krkonoše vypadaly nebýt Harracha?
Zůstaly by Krkonošemi, ale měly by jinou tvář. Západní Krkonošemi by se určitě nemohly honosit tím, že jsou kolébkou lyžování, určitě bychom neměli rozhlednu na Žalém, cesty a spoustu dalších věcí. Velký organizátor turistiky Jan Buchar, který se s Harrachem dobře znal, to řekl jasně: „Nebýt hraběte Jana, leccos bychom měli pouze z části a leccos bychom neměli vůbec."
TOMÁŠ PLECHÁČ
