Vypadalo to jako bezproblémová a celkem příjemná zpráva. Správci Národního parku Šumava oznámili: Horské smrčiny na Šumavě se dokážou po útoku kůrovce vzpamatovat. Znovu zarůstají stromy. Pro leckoho potěšitelný doklad, že se příroda umí sama o sebe postarat. Jednalo se totiž zejména o oblasti s nadmořskou výškou 1200 metrů, kde se kvůli kůrovci v posledních letech nezasahovalo a přírodní procesy dostaly zelenou a dobře to dopadlo.
Nicméně vzápětí se ozvali kritici se svými výhradami. V podstatě u čehokoliv, co se týká šumavského národní parku, se zřejmě už jedná o jakýsi neodmyslitelný rituál.
Nespokojení starostové se nechali slyšet, že je především zapotřebí pracovat na změně skladby lesa, aby v něm bylo víc listnatých stromů. Třeba buků. Vždyť zaniklá šumavská obec Bučina podle nich kdysi dostala jméno. Hezké. Jenom se při takové argumentaci jakoby náhodou opomíjí podstatná skutečnost, že řeč byla o horských smrčinách ve výšce nad 1200 metrů, což je pro buky území krajně nevhodné. Samozřejmě, že za určitých podmínek i tak vysoko někde může buk přežít. Ale pak se jedná spíš o výjimečné případy, které potřebují mimořádně příznivé podmínky. Například vhodné podloží nebo jižní stráň, jako například kolem Bučiny. Obecně se ovšem v pásmu horských smrčin - jak jejich název napovídá - daří především smrkům a občas je tam vidět jeřáb. Vysazovat v nich buky, které tam mají mizivou šanci přežít, by byla ztráta času a energie. Naopak to má smysl v nižších partiích Šumavy, kde bude jenom dobře, pokud smrkovou monokulturu nahradí smíšený porost s jedlemi i buky - a správa parku na tom pracuje.
V reakci na zprávu o obnově horských smrčin se ozval i argument, že po pětadvaceti letech pozorování je na nějaké hodnocení příliš brzy. Jenomže čtvrtstoletí není tak málo a nikdo tady nejásá nad prvními semenáčky, které povyrostly o pár centimetrů. Změna dotčených oblastí je nepochybně výrazná a pozitivní. Přesto se v souvislosti s ní ze strany kritiků ozvalo i tvrzení, že vlastně ani není jisté, že smrky na Šumavě přežijí. Například velké sucho by je mohlo zahubit. To je pravda. Extrémní sucho je prevít. Ale také může přijít třetí světová válka, kterou by smrky také nemusely přečkat. Podobné pohromy ovšem nelze vyčítat správcům parku.
Zásadně rozdílné přístupy a reakce na samovolnou obnovu horských smrčin jsou jen dalšími projevy naprosto odlišných pohledů na smysl Národního parku Šumava. Ti, kdo dávají v přednost ochraně přírodních procesů na nejcennějších územích, mohou být spokojeni. Těm, kdo mají blíž k tomu vnímat chráněné území jako hospodářský les, se oblasti, kde člověk nezasahuje, zamlouvat nebudou bez ohledu na to, jak se vyvíjejí.
Jaroslav Nedvěd
