Stačila chvilka nepozornosti a už letěl do vody. Starší plavci se smáli, že přece musí nováčka pokřtít. A hned si přisadili, že by ho měli ostříhat, když má po koupeli čistou vlnu. Beránek se vysoukal zpátky na vor a střežil se toho, aby na sobě dal znát jakékoli rozladění. Jednalo se o starobylý rituál, kterým byl přijímán mezi plavce, takže s ním vlastně musel počítat. Dřevo se plavilo po Vltavě celá staletí. První záznamy pocházejí z roku 1130. Více zpráv se dochovalo od 14. století, kdy v době Karla IV. probíhaly také pokusy o splavnění řeky. Lodní dopravě bránily především nebezpečné Štěchovické proudy, později zvané Svatojánské. Prameny, tedy plavidla skládající se z vorů svázaných z klád, mohly takto dopravovat dříví, ale i další náklad také za nepříznivých vodních stavů. Voroplavbu proto podporovali především solní úředníci, kteří potřebovali levně a spolehlivě přepravovat sůl.
Prameny se vázaly na několika místech na jihu Čech, odkud plavci vyráželi směrem do Prahy. Jedním z nich bývala i obec Purkarec, která připomíná zaniklé povolání v Síni voroplavby. O její založení se zasloužil František Vondrášek, který v roce 1963 rovněž sepsal zajímavou Vorařskou kroniku. Pocházel totiž z »plavecké dynastie« a mohl tak vylíčit příběhy nejen své, ale i svého otce z 19. století. Ten pracoval od 15 do 70 let. Tehdy to bývalo obvyklé, protože jinak čekala rodinu bída. »V této době pro dělníka bezprávné,
musel dělník i plavec pracovat, dokud trochu mohl (třeba do 70 let) a když s ním měli jeho soudruzi
útrpnost a nechali jej mezi sebou pracovat,« vysvětloval autor kroniky důvody, proč se i staří lidé snažili uchovat si práci do pozdního věku. Ovšem ne vždy mohli počítat s tím, že je mladší nevystrnadí, protože plavců býval často nadbytek. I když to byla dřina při zimním kácení dřeva, při přípravě vorů i při samotné plavbě. Jak František Vondrášek podotkl: »Těžký byl dřevěný chléb.«
Lístek na trávu
V Síni voroplavby visí obraz s pohledem na Purkarec v roce 1884. Namaloval ho řídící učitel Karel Svačina, který zde působil v letech 18631910. Jak se v té době v obci žilo, vypráví František Vondrášek podle vzpomínek otce: »Tehdy před 80-100 lety měl Purkarec nejvýše na 80 domů, obyvatel měl však přes 700 duší, které se tísnily v těchto staveních. Nejhůře na tom byli nájemníci (tzv. podruzi).
Byly případy, že na jednu světnici 16 metrů čtverečních se tísnily dvě rodiny s více dětmi, kde vařily na jedné plotně.« I tak do Purkarce přicházeli stále noví obyvatelé s nadějí na to, že získají práci v panských lesích a při plavbě na řece. Toto skromné živobytí jim připadalo lákavější než hlad v původním bydlišti.
Autor kroniky upozorňuje, že zájem vrchnosti na dorůstání nových generací, které pod tlakem přebytku zájemců o práci budou dřít za nízkou odměnu, podporovali kněží. »Učili lid, že když dá Pánbůh ovčičku, dá také pastvičku.
Čím větší počet dětí rodiče vychovají, tím více získají stupínků do nebe.« A tak plavecké rodiny mívaly pět, deset i více dětí, které ale bylo obtížné uživit. »Sotva si takový hoch dovedl chleba ukrojit, musel už na něj od školních let vydělávat,« podotkl František Vondrášek. Rodiče neměli peníze na to, aby dali syny vyučit nějakému jinému řemeslu. »Tak se ponejvíce stávalo, že když synek vyšel školu, šel na rok nebo dva sloužit k sedlákovi a pak se musel postavit po bok otci v lese i na vodě, aby pomáhal živit mladší sourozence.« Autor trpce poznamenává, že to byl vlastně základ oné slavné plavecké tradice, kdy synové neměli jinou volbu než jít ve stopách otců.
Přesto peníze, které muži vydělali v lese a při voroplavbě, nestačily na přežití rodiny. »Kníže Schwarzenberk měl u nás mezi selskou půdou (poli) hodně zemědělské půdy. Byla to tzv.
rozptýlená půda.« Tu si za poplatek pronajímali i plavci, »aby měli kde pro sebe nasázet brambory, kousek žita a ovsa pro pár slepic«. I nájemníci se snažili chovat jednu krávu pro mléko a hnůj na pole. Když to nešlo, mívali aspoň dvě kozy a jedno prasátko. Pokud si plavec chtěl pořídit domek, pak musel prodávat i vejce, máslo, drůbež, maso ze zabíjačky, aby měl aspoň na splácení úroků z půjčky. Stavení většinou doplácely ještě dospělé děti. Pronajatá políčka stěží stačila na vypěstování tolik potřebných brambor a trošky obilí. Louky tito lidé neměli. »Všechna tráva i seno na zimu se muselo nosit z lesních pasek. Ale i za tu trávu musely ženy dělníků a plavců na jaře zdarma odpracovat při sázení lesních stromků nejméně 14 pracovních
dnů a pak teprve dostaly lístek na trávu.« Kromě starosti o malé děti odcházely časně zrána s nůší, která pak plná vážila i 50 kg, do lesa na trávu. »Mnohé v padesáti letech byly lidské trosky. Hlavně na nohy a plíce.« Život na březích Vltavy nebyl tehdy zrovna romantický.
Královna voroplavby
Autor kroniky zaznamenal i několik plaveckých písní. Jedna nezačíná zrovna vesele: »Smutno nám bratři milí, smutno nám v této chvíli. Zima nám nastává, plavba nám přestává, peníze nejsou žádný, žena se s mužem vadí.« Při plavbě si muži do roku 1906 vydělávali 5 zlatých rakouské měny za doplutí pramene do Prahy a vrátný (vedoucí pramene) o dvě zlatky víc. Nebyla to žádná ohromující suma, ale bylo to lepší než odměna za práci v lese v zimě a předjaří. Při kácení stromů totiž dostávali dělníci a plavci pouze zálohu jednou za měsíc, zpravidla 30-40 korun na muže. »Doplatky pak bývaly až po skončení lesní těžby, jednou za rok. Žádný nikdy nevěděl, co má vyděláno.« Kníže Schwarzenberg a jeho úředníci se tedy starali, ale hlavně o výdělky pro sebe.
V Síni voroplavby jsou vystaveny různé nástroje, které plavci používali, a také ukázka houžve, jíž se klády k sobě vázaly. Je u ní cedulka s nápisem: »Královna voroplavby.« František Vondrášek potvrzuje, že na nich závisel zdar plavby. »Houžve se sekaly ve smrkových a jedlových podrostech
(v náletu) a v menších houštinách.
Jejich délka byla od jednoho do tří metrů, síla tak od 2 do 5 cm.« Pak se připravil »veřtat« čili dřevěná koza, na níž se syrové houžve stáčely. Pak se rozdělal oheň, který nesměl být ani prudký, ani slabý, aby se houžve správně napařily a při točení se nelámaly. Nutno podotknout, že kromě kácení stromů přípravné práce včetně tzv. svalení pramene, přistrojení a naložení nebyly do roku 1906 vůbec placeny.
Před purkareckou síní si návštěvníci mohou prohlédnout ukázku voru. Zaujme na něm čtvercové ohniště. Plavci museli přes den jíst, takže mezi jejich dovednosti patřilo i založení ohniště, které by neprohořelo a nezničilo tak kládu pod sebou. Hrnčíři z Týna nad Vltavou za Rakousko-Uherska a v prvních letech republiky vyráběli zvláštní hliněné hrnce o obsahu 1-2 litrů na vaření za plavby. Hrncům se říkalo plavečáky a byly levné. »Když se rozdělal
oheň, hrnek se přistrčil přímo k plamenu ohně, vždy uchem ven, a za pár minut se vše vařilo až běda.« Na straně k ohni se silně opálily, a tak je plavci někdy nechali na prameni v Praze. Jindy je brali domů, kde se používaly na zrno pro krmení drůbeže nebo se do nich dávalo mléko od kozy. Plavečáky, které se přestaly vyrábět, pak nahradily plechové hrnky. Plavci si většinou vařili jen kaše nebo typickou plaveckou »praženku«, na maso neměli peníze. Zlom nastal až v roce 1906. Co se to tehdy vlastně stalo?
První plavecká stávka
Až do roku 1872, kdy začala do Veselí nad Lužnicí jezdit železnice, museli plavci chodit z Prahy do Purkarce pěšky. Když pak získali trochu času, začali se víc zajímat o to, jak žijí jejich pražští kolegové, kteří plavili dřevo k německým obchodníkům. Dozvěděli se tak o založení podpůrného spolku Vltavan. Strach z vrchnosti byl ale velký, a tak se v jihočeské obci domluvili na sdružení do Vltavanu až v roce 1902. Uvědomovali si stále více svou společnou sílu. Mladí plavci už nechtěli živořit na pražence, tajně založili odborovou organizaci a rozhodli se požadovat vyšší mzdu. Do čela připravované stávky se postavil František Ryba, už dříve vyloučený z plavby pro neshody s pány. Z jeho vzpomínek pak autor kroniky sepsal vyprávění o první plavecké stávce v roce 1906.
Napřed plavci sestavili žádost o přídavek formou knížecí milosti. Toť se ví, že byla správou voroplavby rozhořčeně zamítnuta. »Tak to nenecháme!« přesvědčoval ostatní Ryba. A na pány čekal šok. Před první plavbou byla v purkareckém kostele vždy pořádána mše, po níž se úředníci odebrali do myslivny na vydatnou svačinu. Tentokrát je ale z jídla vyrušil příchod plavců, kteří ve čtyřstupech napochodovali na nádvoří. Oznámili, že plavbu nezahájí dřív, dokud nebudou splněny jejich mzdové požadavky a páni nevezmou zpátky do práce Františka Rybu. »Taková drzost!« ječeli knížecí úředníci. Ale plavci vytrvali. Ostatně zvolili si pro stávku vhodný termín. »V roce 1905 silná vichřice vyvrátila mnoho tisíc plm. krásného plavebního dřeva (vývozního),« poznamenal autor kroniky. Kupci z Německa urgovali přislíbenou dodávku. Knížeti utíkaly zisky, a tak jeho úředníci museli povolit. Splnili mzdové požadavky plavců a zvýšili plat za plavbu z pěti zlatých na osm, pro vrátného na 10. Do práce se mohl vrátit i vůdce stávkujících Ryba. I když po stavbě přehrad nakonec voroplavba zanikla, zkušenosti plavců zejména z toho, co dokáže společná akce, stojí za to připomínat.
