Ondřej KONRÁD, moderátor
--------------------
Přemysl Čech, redaktor České televize křižoval v letních týdnech, jak možná už víte, na jižní hranici Čech. A vedlo jej to k novým a novým poznatkům a úvahám. A tady je další z nich.
Přemysl ČECH, redaktor České televize
--------------------
Koncem prázdnin jsem podnikl několik vycházek po Šumavě, pohovořil tam s přáteli a nestačil se divit. Ačkoliv zákon o Národním parku Šumava ještě není na světě a není tedy směroplatně rozhodnuto, jak bude vypadat bezzásahová první zóna, která je dnes rozdrobena na nesmyslných sto třicet pět ostrůvků, vedení parku podniká nebo zkouší podnikat kroky, které by nadiktovaly budoucí podobu parku zákon - nezákon. Není tajemstvím, že vedení parku před časem uvažovalo o odstranění cesty vedoucí Luzenským údolím z Březníku na Modrý sloup. Logika je jasná: není cesta, není spor o tom, zda po ní chodit, nebo nechodit. Asi méně známé je, že park vedl zcela seriózní jednání o tom, zda by se dal odstranit - rozuměj vybagrovat a odvézt - zhruba víc než dvoukilometrový úsek asfaltky, která vede z Březníku k Roklanské chatě. Hrálo se o tu část cesty, která vede od chaty směrem na Březník první zónou a podle parku tam tedy nemá co dělat, protože není původní. A kdyby parkem viděný ekologický problém existence cesty nevystřídal jiný ekologický problém, totiž jak s materiálem z vybagrované cesty naložit, byl by klid a park už nemusel čelit tlaku na to, aby pustil turisty po asfaltce až k Roklanské chatě. A tak to zkouší jinak, méně okatě. Na cestě vedoucí z této silnice k Soutoku a dál k Hraběcímu mostu přestal v úsecích v první zóně odstraňovat padlé stromy. Oželel i to, že tudy dosud mohla projíždět vozidla parku a případný pohyb po cestě zásadně zkomplikoval, ne-li znemožnil. A pokud by někdo někdy chtěl legalizovat pro pěší turisty okruh těmito místy, má zkrátka smůlu. Cesta zatarasená desítkami padlých stromů je nebezpečná a je tedy v zájmu turistů držet ji nepřístupnou. Problém je opět vyřešen. Podobně je na tom samotná Roklanská chata. V roce 1936 ji postavil Klub československých turistů při cestě směřující do Bavorska na Roklan, vedle již stojícího stavení - Roklanské hájovny. Autorem velmi zdařilé stavby byl tehdy mladý sušický stavitel Karel Houra, mimo jiné autor chaty s rozhlednou na vrchu Svatobor nad Sušicí. Roklanská chata je dnes v dezolátním stavu a evidentním cílem Správy Národního parku Šumava je nechat ji spadnout, stopy po ní zahladit a zapomenout, že tu kdy stála. Rozumím tomu, že k chatě se oficiálně nesmí, její využití by v současné době bylo minimální, například jako odpočinkové místo při vycházkách Průvodci divočinou, ale přece jen je to kulturní dědictví po našich předcích a výpověď o konkrétní době. Navíc, ačkoliv se tomu vedení parku brání zuby nehty, v budoucnu se přístup k Šumavě může změnit, může se víc otevřít svým návštěvníkům a pak by Roklanská chata byla ideálním návštěvním místem. Naproti tomu tváří tvář rozpadajícímu se stavení investoval park na pět miliónů korun do rekonstrukce chaty na Březníku. Stavbu nezvládl, nebyla zkolaudována a je zavřená. V tomto směru má tedy paradoxně stejný osud jako její kolegyně pod Roklanem. Ta dnes stojí pod druhou nejvyšší horou Šumavy osamocena. Ale vždy tomu tak nebylo. Vedle ní stávala hájovna, která sloužila jako hostinec, ubytovna a bylo možné si tu najmout průvodce po okolních lesích i pro výšlap na půldruhého kilometru vzdálený Roklan. Na dohled obou budov byla vybudována nádrž, zadržující vodu pro plavení dřeva. Za komunistického režimu ještě přibyl objekt roty Pohraniční stráže tak jako na nedalekém Soutoku. Národní park Šumava ale ignoruje paměť těchto míst. Na cestách, po kterých po staletí putovali lidé, na základech rozvalených budov, v místech, kde se žilo a hospodařilo, chce vybudovat tu pravou divočinu, i kdyby stopy a osudy lidí v těchto místech měl vybagrovat.
