Uplynulo 25 let od založení Národního parku Šumava. Staletý odkaz kulturní krajiny je součást ochrany přírody
V zemském sněmu roku 1910 zazněla i tato slova: „Za takových okolností je nemyslitelným, aby Království české, přírodními krásami – bohužel ale na mnohých místech valem mizícími – tak oplývající, neučinilo ničeho pro udržení a zachování přírodních svých krás." Poslanec Luboš Jeřábek výslovně navrhoval také Šumavu. „Zemskému výboru se ukládá, aby prostudovav celou otázku podrobnými informacemi v cizině, v době co nejbližší nákladem zemským na vhodných místech... zřídil parky národní."
Doba co nejbližší se sice trošinku protáhla. Nicméně v neděli uplynulo přesně čtvrtstoletí, co si česká společnost také na Šumavě položila otázku, jestli chceme a umíme kus naší krajiny vyčlenit jako okno do divoké přírody. Místo, kam se lidé budou chodit jenom dívat. A nebyla to jedna ze snadnějších konverzací, které jsme v minulých pětadvaceti letech vedli.
Patří sem divočina?
Chceme? Do naší společné rozpravy se občas přihlásila výhrada, že do zabydlené země už divočina nepatří. Koneckonců českou krajinu po generace utvářelo soužití přírody s lidmi. Proto k našemu životu mohou patřit starobylé aleje, lučiny a rybníky. Proto součástí naší každodennosti může být nemalá část fauny a flóry, která v nich našla domov: skřivani, strnadi a čápi, chrpy nebo motýli. Orchidejové louky Bílých Karpat figurují na seznamu biosférických rezervací UNESCO; na čtvrtině čtverečního metru se tu dá vidět víc rostlinných druhů než kdekoli jinde na světě. Skvostem chráněné krajinné oblasti Třeboňsko jsou prastaré duby na rybničních hrázích. Národní park Podyjí kromě spektakulárního říčního kaňonu a hlubokých lesů spravuje také dávnými pasáčky vytvořená vřesoviště, kde můžete sedět mezi květy, vůní i bzukotem a rozhlížet se po vinicích.
Proto je důležitou součástí české ochrany přírody – stejně jako jinde v Evropě – péče o staletý odkaz kulturní krajiny. Také v našich rezervacích a národních parcích se sečou luka a pasou krávy. Šumava by bez horských obcí, kvetoucích luk a ohrad s ovcemi vypadala úplně jinak, než jak ji známe a chceme mít.
Přitom do národního parku se snadno vejde obojí. Léta jsme konverzovali o Šumavě, občas poněkud zvýšenými hlasy. Jenomže mezitím jsou jiné velké části české přírody ponechány divočině, aniž by se kdokoli divil. Krkonoše pro ni budou mít za čtyři roky vyčleněn větší podíl parku než Šumava. Zdejší horská tundra a staré smrkové i bukové lesy patří k nejvzácnějším klenotům našeho přírodního dědictví. A schválený plán NP České Švýcarsko chystá, že výhledově bude divoký podíl tvořit 98 procent výměry.
Nikdo se nedivil, protože v evropských národních parcích je to samozřejmost. Když to jde v lidmi přetvořeném Nizozemsku, proč by to nešlo v českých horách? Otevírají nám výhled do světa, který už jinde nenajdeme. Vyčleňují místa, kde se lidská přítomnost omezí na turistické chodníčky a přístřešky, informační tabule a pozorovatelny. Můžeme tady vidět přírodní koloběh života. „Některá místa v tomto světě se vymykají naší imaginaci," řekl o divočině Daniel Rice. Proto je chceme poznat na vlastní oči. Pralesy s letitými stromy, padlé kmeny a samovolně vyrůstající semenáčky. Dávné slatě a divoké řeky, jež si samy vybírají cestu krajinou. Útočiště tu nacházejí vzácná zvířata.
Češi svůj národní park mají rádi. Šumavské vesnice se proto těší prosperitě, jakou jim kterákoli část pohraničí může závidět. Obce v parku vydělávají na hlavu dvakrát více než sousedi za jeho hranicí. A máloco v debatě o Šumavě dokázalo sjednotit veřejné mínění tolik jako nesouhlas s plánem otevřít ji živelné developerské výstavbě. Nové hotely a exkluzivní domy, lanovky či sjezdovky si v tiché a romantické krajině horských plání neumíme představit.
Spor, navzdory všemu zdání, ani nemusí bublat na bodu varu. Nesnadno by se v něm hledaly dva silnější protiklady než Miloš Zeman a ochránci přírody. Nicméně všimněte si jednoho detailu. Hnutí Duha chce pro divočinu vyčlenit polovinu parku. Oficiální inventura před lety totiž objevila, že zhruba půlku jeho výměry dodnes tvoří přírodní biotopy: horské smrčiny na hřebenech – místy se stromy starými čtyři staletí – a zbytky původních bučin, rašeliniště nebo ledovcová jezera. Přesně stejný záměr ovšem byl také v závazném plánu péče o park schváleném za Zemanovy vlády. Jenomže až za patnáct let odteď. Což není úplně bezvýznamný rozdíl, ale ani fatální a neřešitelný rozpor.
Přijímat nálady divočiny
Možná chceme, ale umíme? Divočinu nemáme pod dozorem. Pokud se rozhodneme podělit se s ní o kousek naší krajiny, musíme se naučit přijímat také její nálady. Což nemusí být snadné. Proto nás nejprve dost překvapily přirozené proměny, jež smrkové pralesy prožívaly po tisíciletí: tu a tam většina stromů uschne, aby pod ochranou souší rychle vyrostly husté smrčky a vznikl nový, odolnější les. Odumřelé kmeny dávají život tisícům druhů hub, hmyzu a mikroorganismů, které se podílejí na rozkladu dřeva. Důležité živiny se z nich vracejí do půdy. Nekonečný cyklus pokračuje. Spletitá a živá džungle je útočištěm rysů, tetřevů a vzácných datlíků a také zážitkem pro turisty. Řada výletníků, kteří z protějšího kopce koukali na suché kmeny s podezřením, se z návštěvy uvnitř vrací okouzlena.
Asi dvě století jsme divokou přírodu neměli za souseda. Před dvaceti lety se vlci znovu objevili v Beskydech. Následovala ukázková panika. Místní noviny tiskly vystrašené články, rodiče v horách se báli pouštět děti do školy. Ale jak roky běžely, divočina se stala součástí našich životů. Když předloni první smečka dorazila k Máchovu jezeru, Česko mělo radost.
Teď ještě potřebujeme porozumět, že nejen my umíme sdílet svoji krajinu s přírodou, ale také příroda dovede sdílet svůj svět s námi. Šéfové národních parků, ekologické organizace i ministr životního prostředí Richard Brabec chtějí změnit zákon, aby v místech ponechaných divočině šlo chodit i mimo turistické stezky. Kupodivu tahle myšlenka prozatím nejvíce naráží u veřejného mínění. Nějak si myslíme, že lidé do rezervací nepatří. Pokud se však domluvíme na pravidlech, budeme tiše našlapovat a dívat se okolo, není důvod, abychom nemohli sestoupit z vyznačených cest.
