Těch drobných borových lesů a lesíků je na levém břehu Labe mezi Poděbrady, Nymburkem, Sadskou a Lysou nad Labem mnoho. A za Lysou se pak na pravém břehu řeky mění v rozsáhlý komplex, který pokračuje k Čelákovicím a dále za Starou Boleslav, aby obroubil silnici do Benátek nad Jizerou. Mnohý si pomyslí, co že je na nich tak zajímavého, navíc v zimě, kdy tady v Polabí není ani pořádně sněhu. Slyšel jsem to mnohokráte, a to i z úst renomovaných botaniků, zoologů, lesníků či ochranářů přírody. A zval jsem je, jen aby se přijeli podívat. I v tom zimním, nejlépe v lednovém období. Zdejší borové lesíky, i když už dávno nejsou původní, vznikaly po poslední době ledové, kdy borovice a bříza byly stromy, které začaly pokrývat zdejší nevelké písečné přesypy, jejichž zbytky vidíme ještě na mnohých místech, a z nichž některé, jako třeba ten u Píst u Nymburka, jsou přísně chráněny zákonem. Ano, tak vznikaly zdejší borové lesíky, které možná v té době, kdy se zde člověk ještě neusadil, byly rozsáhlejší a v nich žila četná původní fauna. Člověk pak potřeboval hodně dřeva. Na stavení, na topení a na mnoho dalšího, a původní lesíky zmizely pod náporem vznikající lidské civilizace, ale rozum velel člověku ty dřeviny na mnohých místech opět vysadit, aby pohybující se písek mu nezasypal těžce vydobytá a skrovnou úrodu dávající pole. Charakterkrajiny se tím mnoho nezměnil a buďme rádi za to, že se nezměnil dodnes. Ona zde totiž neroste jenom naše borovice lesní či bříza bělokorá. Tu a tam roste i dub letní a jilm, z nichž mnohý přežil epidemii grafiózy počátkem sedmdesátých let minulého století. A také lípa malolistá a javorbabyka. A samozřejmě i cizí, člověkem vysazené dřeviny jako dub červený (se špičatými listy, které na podzim zčervenají), který je doma v Severní Americe, nebo borovice černá s dlouhými jehlicemi a černým kmenem, jejíž domovinou jsou kraje kolem Středozemního moře na jihu Evropy. Ostrůvky těchto cizokrajných dřevin sice zpestřují náš les, ale zatím nepřinášejí ani kýžený hospodářský užitek, ani nepůsobí dobře na podrost, či jak by botanik řekl, na spodní lesní patra. Vezměme to však po pořádku. Kdo se vypraví do lednového borového lesa v Polabí, musí mít trochu štěstí na sníh. Sněhu tu bývá opravdu málo, pokud není zrovna výjimečný rok. Někdy není vůbec, ale stejně lesní trávy, hlavně vysoká třtina křovištní, je i deštěm polehlá a její drsná stébla s květenstvím jsou polámaná a kloní se k zemi. Tu a tam jsou dosud k vidění zaschlé kvítky nízkého mechovitého keříku vřesu obecného. Ale to je tak všechno. Chceme-li vidět zázrak, musíme zvednout trochu hlavu i oči. Na některých borovicích (musí to však být naše borovice lesní s rezavým kmenem) roste jmelí bílé. Polocizopasný keřík s neopadavými listy, který cizopasí hlavně na větvích borovic. Kořeny zapuštěné do dřeva vysávají z těla hostitele vodu a v ní rozpuštěné soli. Teď v zimě jsou na keřících dobře patrné bílé, kulaté bobule. Dostanou-li se vám do ruky, jsou lepkavé a ptáci je velmi rádi požírají. Dužninu stráví a semeno s trusem utrousí na jiném stromě. Tak se jmelí rozšiřuje. Kdysi si z bobulí jmelí vyráběli čižbaři lep na drobné ptáky, a tak se rozšířilo přísloví o to, že ptáci si roznášejí smrt. Dnes už to alespoň u nás není pravda. Na dubových větvích je ovšem také jakýsi keřík, jmelí podobný. Nemá však listy. Je to ochmet evropský. Někdy jeho trsy mají až metr v  průměru. Je to také z poloviny cizopasník. To však není všechno, co je tu k vidění. Halasně proletí hejno sýkora zapadne do borových větví či koruny břízy. Díváme-li se pozorně a máme-li také dobré oči, zjistíme, že to hejno není jednotné, a že vedle nám všem dobře známých koňader a modřinek jsou tu sýkory s nápadnou chocholkou na hlavě. Parukářky. V posledních dvaceti letech jich opravdu i u nás přibylo. I když se přes nezimní období živí především drobným hmyzem, hlavně kůrovci a nosatci, v zimě se přidružují k hejnům jiných sýkor, kterým při zimních toulkách polabskou krajinou často dělají vůdce. Teď už je jen na nás, abychom zůstali tiší. I parukářky v zimě vymění drobné broučky za různé druhy semen. Stejně jako ostatní sýkory se obratně proplétají hustými větvičkami borovic, či jako akrobaté visí na tenkých březových větvičkách a obírají semena. A když nenajdou dostatek potravy v koruně stromu, slétají na zem a pátrají tam po spadlých semenech. Pozoroval jsem je už mnohokrát, ale nikdy jsem si nevšiml, že by vyprovokovaly v hejnu nějakou rvačku. Co je však dovede rozčílit, je veverka. Je sice v borových lesích vzácná, ale čas od času se objeví. A ptáci ji příliš rádi nemají. Inu, je to potravní konkurent a v době ptačího hnízdění si ráda pochutná i na vylíhlých ptáčatech. A v zimě? Tu a tam má nasušené houby, ale mnohem častěji hoduje ohryzávajíc mladé výhonky borových větviček. Borové lesíky jsou i dobrými útulky pro káně. Naše káně sice odlétají do jihozápadní Evropy, ale na jejich místa přilétá ze severu a severovýchodu Evropy náhrada. Hlavně káně lesní, ale tu a tam i pro nás vzácnější káně rousná. Zbarvením se podobají světlé formě káně lesní, mají však typickou kresbu na spodku těla - široký, koncový tmavý pruh na ocasních perech. A podaří-li se vám uvidět jejich běhák, tak vězte, že na rozdíl od naší káně ho má opeřený až k prstům. Právě v zimách s teplým počasím, jako je ta letošní, přilétají káně rousné až v lednu. To táhnou občas v hejnech zhruba o deseti kusech a často přenocují nebo přežívají nepřízeň počasí v borových lesících. Také tyto lesíky bývají rozesety uprostřed polí, na kterých se dají dobře lovit drobní hlodavci - myši a hraboši, kteří v zimě nespí. Jen málo se živí zdechlinami či jinými živočichy, na rozdíl od naší káně. Spíše je často vidíme, jak sedí na poli a číhají u hraboších děr. Na dospělé bažanty ani nepomyslí, obviňovat je z něčeho takového je spíše druh myslivecké latiny. Ze severovýchodu Evropy k nám rovněž přilétají hejna havranů a vran černých a po toulkách krajinou jsou borové lesíky jejich dobrými nocovišti. To neváhají a vyštvou nocující káně, které pak přízemním letem se otráveně vzdaluje od hlučného nocoviště havranů, hledajíc klidnější a bezpečnější útulek. Neboť mezi krkavcovitými není nikdy bezpečno. Ani pro káně. Jako nějaká myška šplhá po kmenech stromů spirálovitě vzhůru nenápadně zbarvený šoupálek dlouhoprstý a svým šídlovitým, trochu zahnutým zobákem pátrá i v nepatrných skulinách stromů po ukrytém hmyzu. Při šplhání se opírá o svůj ocas, jehož brka jsou velmi tuhá a poskytují šoupálkovi dokonalou opěrku. Svůj domov neopouští ani za největších zim, vlastně jsem se poprvé se šoupálkem potkal právě za takové tuhé zimy v roce 1957. Není plachý, i člověka připustí až na několik metrů a z té vzdálenosti se dobře pozoruje jeho neúnavnost, neustálý pohyb, akčnost dnes tolik ceněná. A hele, opět veverka. Tentokráte na zemi. A něco tam má. A už jsem ji svým pohybem vyplašil. Půjdu se podívat, co tam hledala. Houbičky. Na březovém starém pařezu rostou penízovky sametonohé. Klobouček sklenutý až plochý, kaštanově hnědý, nožička, správně třeň, červenohnědý a jemně sametový. Výborná zimní houba. Mnohokrát jsem ji sbíral a její příjemná chuť vždy obohatila bramborovou polévku nebo hovězí maso. Nasbírám ji. Ať veverka prská, jak chce. Však ona si najde jinde. Tiše opouštím borový lesík a směřuji k dalšímu. Asi už vím, co mě tam bude čekat. Jsou si hodně podobné, ale mám je rád. Jsou to lesy mého rodného kraje. Třeba ještě objevím zapomenutou penízovku širokolupennou či jiné zimní houby. Nebo v korunách stromů křivky, čečetky, čížky, nebo dokonce malé hejnko sýkor mlynaříků s dlouhým ocáskem. Nebo na kraji zaschlé plody šípků, hlohu či ptačího zobu. Pár jich seberu, abych měl doma památku na zimní borový les, bez kterého by střední Polabí nebylo středním Polabím.

Václav CIHLÁŘ

Foto - SÝKORA PARUKÁŘKA (PARUS CRISTATUS)

Foto - ŠUPÁLEK DLOUHOPRSTÝ(CERTHIA FAMILIARIS)

FOTO - INTERNET (3)

Psaní komentářů k článkům na serveru Silvarium.cz zůstává přístupné pro všechny čtenáře. Pro vkládání komentářů je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.