Rostoucí tempo ústupu od výroby energií z konvenčních zdrojů, tedy především ústup od produkce energie z uhlí, generuje logicky potřebu navýšit produkci z obnovitelných zdrojů energie (OZE). To se ovšem lehko řekne, ale mnohem hůře uskuteční. Samotný cíl zvyšování výroby z OZE totiž představuje řadu rizik, které si veřejnost v plné míře neuvědomuje, nebo o nich není ve všech potřebných souvislostech informována.
Jedním z nich je přitom cílené využívání biomasy, které je produktem zemědělského a lesnického hospodaření a které je za OZE považováno. Zdaleka přitom nejde pouze o výrobu elektřiny v kogeneračních jednotkách bioplynových stanic, ale i stále četnější využívání dřevěných pelet a obecně dřevní biomasy, která je navíc často transportována na velké vzdálenosti. Nejen v těchto případech ovšem přírodou vytvořená biomasa, pokud je využitá na energetické účely, obrazně řečeno „proletí komínem" a v životním prostředí, a to jak na polích, tak v lesních porostech, a vlastně všude, chybí.
S přehnaným využitím biomasy na technické účely – biopaliva, má ostatně špatnou zkušenost i současná generace, a v této souvislosti je třeba připomenout, že to nebyli zemědělci, kteří myšlenku využití hospodářských plodin k technickým, a ne k potravinářským účelům prolobovali a prosadili. Byli to zejména ochránci přírody, přičemž hlavním důvodem mělo být snížení emisí (dnes by se argumentovalo adaptací na změnu klimatu či snížením uhlíkové stopy), ačkoli v reálné praxi došlo k naprostému opaku. Řešením navíc nejsou a nebudou ani úvahy o druhé, třetí či další generaci biopaliv, pakliže budou surovinou k výrobě pohonných hmot jakékoli zdroje biomasy, ať již je to seno, sláma, lignocelulóza, nebo cíleně pěstované mořské řasy. Úplně to samé, co platí pro využití biomasy k produkci biopaliv, ovšem platí i pro využití biomasy k energetickým účelům.
Z historie je přitom známo, že veškeré civilizace, které biomasu z přírody využili jiným způsobem než k jejímu návratu zpět do životního prostředí, na takové strategie doplatili.
Známý je třeba příklad Velikonočního ostrova, který měl původně bohatý vegetační pokryv, ten však byl velmi pravděpodobně použit při transportech „chodících soch“ moai, a na takto odlesněném a „holém“ ostrovu již pro jeho obyvatele nebyla možná další existence.
I v současné době nevyužíváme biomasu správným způsobem, což lze vidět v každodenním životě, například nahrazováním plastových příborů jejich dřevěnými alternativami, které mají jako produkt z obnovitelných zdrojů nahradit výrobky z neobnovitelných zdrojů, nehledě k využití dřeva jako otopu.
V obou případech jde ovšem o jednorázové využití, a je proto vhodné konstatovat, že dnes tolik vyžadovaná uhlíková stopa je prokazatelně, na základě verifikovaných dat, v případě jednorázově použité biomasy ze dřeva vyšší než uhlíková stopa z výroby energie z uhlí.
Ostatně i uhlí bylo původně biomasou, neboť jde v praxi o zkamenělou surovinu pocházející z pralesů a lesů, které rostly na naší planetě před stovkami milionů let.
Pokud tedy nemáme plýtvat a k energetickým účelům využívat zkamenělé dřevo, neměli bychom plýtvat a využívat k energetickým účelům ani dřevo, které ještě zkamenět nestačilo. To samé pak platí pro veškerou biomasu, kterou vyprodukovalo zemědělství, ať již jsou to posklizňové zbytky na polích, plantáže rychlerostoucích dřevin, statková hnojiva, nebo seno z pokosených luk. Jediné, k čemu je logicky možné poté, co je taková biomasa z přírody odstraněna, tyto surovinové zdroje použít k výrobě kompostů a ty pak do krajiny a zejména na pole opětovně vrátit.
Je přitom zcela zřejmé, že potřeba zapravovat biomasu opětovně do půdy roste a poroste, také proto, že do půdy je možné tímto způsobem dodávat pro vývoj rostlin potřebné živiny, a navíc je dostatek organické hmoty v půdě prevencí rizik povodní i sucha. Dosavadní praxe doplňování živin do půdy prostřednictvím průmyslových hnojiv je navíc výrazně omezována tlakem na omezování chemických prostředků do půdy dodávaných, přičemž je prakticky jisté, že se tento tlak bude zvyšovat. Ceny hnojiv kromě toho v poslední době výrazně rostou. Navrácení biomasy zpět na pole či ponechání jejích zbytků v lesních porostech pak pro půdu znamená podstatně širší obohacení o řadu stopových prvků, které nejsou a vlastně v tak širokém spektru ani nemohou být součástí základních živin na bázi dusík, fosfor a draslík (NPK hnojiva).
Biomasy jako organické hmoty zapravované do půdy se navíc, a nejen v ČR, nedostává již nyní. Například produkce statkových hnojiv stačí v naší zemi k tomu, aby pokryla zhruba třetinu pozemků, na něž by jí bylo možné použít. EU navíc požaduje po členských státech zvýšení zemědělských ploch obhospodařovaných v režimu ekologického zemědělství na cílových 25 %, tedy na několikanásobek stávajícího stavu (s výjimkou několika zemí, například ČR, kde činí podíl ploch v ekologickém zemědělství 15 %). Na takových plochách nelze do půdy doplňovat živiny, které ke svému vývoji spotřebovaly hospodářské plodiny, chemickými prostředky, a prakticky jediným řešením je doplňování těchto látek biomasou. Její potřeba v zemědělství tak v dalších letech zcela nepochybně poroste.
Spalovat biomasu a využívat ji v energetice je proto z uvedených důvodů v zásadě environmentální zločin, v některých aspektech horší než výroba energie z uhlí. Pokud se přitom v „energetickém mixu" bude podíl výroby OZE z biomasy nekriticky navyšovat, lze s vysokou pravděpodobností očekávat, že přirozená produkce biomasy v přírodě nepostačí doplňovat biomasu využitou k výrobě energií se všemi negativními důsledky, které z toho vyplynou. Myslet na to je nutné již nyní, neboť deficit mezi produkcí biomasy a její spotřebou k energetickým účelům se může prohlubovat postupně, takže veřejnost si nemusí vůbec uvědomit, že v naší krajině cosi podstatného chybí.
Navrácení biomasy zpět na pole v jakékoli podobě, stejně jako pole s vegetačním pokryvem (ale čas od času orané), je v praxi jednou z nejlepších prevencí rizik povodní a sucha, ale také předpokladem k dobrým hektarovým výnosům a konkurenceschopné produkci zemědělských surovin k výrobě potravin. Pokud ovšem ČR v zájmu plnění environmentálních cílů využije biomasu k produkci OZE více, než by bylo vhodné, bude výsledkem horší stav naší krajiny, nižší kvalita půdy, nižší konkurenceschopnost zemědělství, a tedy pokles potravinové a surovinové soběstačnosti a nižší biodiverzita. Za to „pálení“ biomasy opravdu nestojí.
AGRObase zpravodaj
