V české krajině je nejvíce lesa za posledních 300 let. V divočině však chybí oblasti bez lesa, kde žijí ohrožené druhy rostlin i živočichů. Malé ostrůvky zůstávají v bývalých vojenských areálech. „Na zalesňování jsou dotace a lidé to mohou dělat úplně bezhlavě," řekl v rozhovoru pro iDNES.cz biolog David Storch.
David Storch
Biolog a ekolog David Storch (15. září 2015).
Profesor Storch působí jako ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Zabývá se makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií. Přednáší na Přírodovědecké fakultě UK a na Biologické fakultě Jihočeské univerzity. Je spoluautorem knih Úvod do současné ekologie či Biologie krajiny: biotopy České republiky a Jak se dělá evoluce. Storch 1. října převezme Cenu předsedy Grantové agentury za výzkum biologické rozmanitosti.
- Čím přesně se zabýváte?
Téma, které mě zajímá a za nějž jsem byl oceněn cenou předsedy Grantové agentury ČR, je biologická rozmanitost, diverzita a různé její trendy. Náš tým se zabýval například tím, jak se mění rostlinná i živočišná diverzita s plochou, na které ji měříme, anebo proč je někde víc druhů než jinde. Hlavním trendem biologické rozmanitosti je, že klesá od rovníku k pólům. V tropech je nejvíce druhů, které však směrem od rovníku dál ubývají.
- Co se vám podařilo ukázat?
Z geometrie jsme odvodili pravidla, na základě nichž dokážeme říct, jak rychle bude stoupat počet druhů, když začneme na malé ploše a půjdeme až na úroveň celých kontinentů. Tam určitá pravidla platí a nám se je podařilo odhalit. Pro globální trendy diverzity ale naopak neplatí jednoduchá pravidla. Vysvětlení musí být složitější a rafinovanější. Například na vysoký počet druhů v tropech by teoreticky mohl mít vliv větší funkční prostor, kde mohou druhy uplatnit více strategií na přežití.
Ukázalo se ale, že to neplatí a že ten funkční prostor může být třeba obrovský v některých pouštích. Tam jsou sukulenty, kde každý vypadá trochu jinak, ale druhů je tam málo. Zatímco v tropickém pralese máte strašně moc druhů, například stromy, které vypadají stejně, ale to druhové bohatství je obrovské.
- Část vašeho výzkumu probíhala v bývalém vojenském areálu Mladá u Milovic. Čím je zajímavý?
Každému doporučuji to navštívit, pokud chce vidět úplnou analogii africké savany u nás. Většina z vojenských újezdů, kde se jezdilo tanky a střílelo se, vypadá jako savana. Neustálá narušení zabránila zarůstání. Vznikla tam mozaika keřů, tu a tam strom a mezi tím tráva. Přičemž Milovice a možná i Doupovské hory jsou nejlepší. Dokonce si myslím, že pokud bych viděl některé fotky z Milovic a z Afriky, tak je skoro nerozliším.
V Milovicích jsou mimo jiné divocí koně, jinde se pasou ovce, pak tam jezdí tanky s turisty a čtyřkolky. Vše po domluvě s ochránci přírody, a tak pokračují v tom, co dělali vojáci. Brání v zarůstání. Jako novinka tam bude vypuštěno stádečko zubrů.
Každý kousek bezlesí je přitom dnes cenný a v současné době v naší krajině prohrává s lesy a novou divočinou, krajina zarůstá. Máme více lesa než za posledních 300 let a ta bezlesá krajina ustupuje včetně všech druhů, které jsou na to vázané.
- Zplodiny, těžká technika a výbuchy bomb přírodu nepoškodily?
Vypadá to drasticky, ale vytváří se tak místa pro živočichy, kteří z naší krajiny opravdu zásadním způsobem ubývají. V tom okamžiku to třeba nějakého živočicha či rostlinu zabije, ale na druhé straně to vytvoří prostředí, které je úplně unikátní. V kráterech po bombách jsou třeba jezírka, kde se množí obojživelníci. Zplodiny jdou do vzduchu a to je za chvíli pryč.
Každá tůňka, která není rybník, je velice cenná. Rybníky se za posledních 20 až 40 let šíleně zhoršily, protože to jsou akvakultury jenom pro produkci kaprů a už tam nic jiného nepřežije. Naopak v tůňkách se mohou množit obojživelníci i vodní hmyz.
- Jak se tam ti živočichové dostanou?
Nikdo pořádně neví, ale zdá se, že přežívají někde v krajině v malých tůňkách. Vodní organismy jsou schopné se výborně šířit. Jak se tam ale dostanou například žáby, které nemohou vzduchem, je těžké říct. Nově vzniklou tůňku však během chvíle osídlí hned několik druhů obojživelníků.
- Můžou pomoci malé vodní nádrže a mokřady, které se mají obnovovat kvůli zadržování vody v krajině?
Tendence dělat tůňky a podporovat mokřady tady je, ale teď jde o to, aby se z toho neudělaly samé rybníky pro kapry. Je to ryba, která přežije ve všem. Nikdo jiný tam už nepřežije, hmyz tam nemůže být.
Ptáci tam nemůžou nic žrát, protože tam nic nevidí, voda je neprůhledná. Navíc ti kapři všechno sežerou. Problém je, že kapři udělají největší biomasu (celková hmotnost populace jednoho nebo všech druhů ryb v dané lokalitě, pozn. red.). Takže se to finančně vyplatí. Ale třeba se to změní. Možná lidi pochopí, že je mnohem lepší jíst candáta, který je sice pětkrát dražší, ale je to přeci jenom lepší ryba.
- Jaký další problém má česká krajina?
Je tu silná tendence zalesňovat, což je z hlediska vodohospodářské funkce jistě dobré. Musí se to ovšem dělat opatrně, protože určitě víme o spoustě příkladů, kdy se zalesnilo cenné bezlesí. Když je to mokřad, tak je to stejně hodnotné z hlediska vodohospodářské funkce jako les. Step nebo písčina ovšem tuto funkci nemá. Na druhé straně tam žijí vzácné druhy, které jsou už pomalu na vymření. Bezlesí je určitě nejvíce ohrožené.
Zalesňování považuji za velký problém právě z důvodu, že jsou na to dotace a lidé to mohou dělat úplně bezhlavě.
Další věcí jsou řeky a říční nivy. V mnoha případech by krajině prospěly drobounké a spíše extenzivní zásahy. Tu udělat tůňku, tu nechat řeku meandrovat. Takové zásahy se ale nevyplatí, takže se to provádí velkoplošně. Buď se vykácí celý porost anebo se narovná řeka. Krátký a robustní zásah je levnější a jednodušší. V případě povodní se pak staví hráze, které velkou vodu posunou dále po řece. Drobné mokřady a rozlivy by byly mnohem lepší.
- Jaký vliv mají extrémní výkyvy počasí na stav naší krajiny?
Myslím si, že to zatím velký vliv nemá. Sice bylo obrovské sucho, ale nebylo tak velké, aby to zásadně ovlivnilo populace. Všimněte si zajímavé věci, totiž že to skoro nezahýbalo s úrodou. Ze začátku o tom zemědělci mluvili, ale teď se ukázalo, že třeba obilí bylo úplně v pohodě. Sucho je špatné, ale mnohem horší efekt by mělo, pokud by bylo na jaře.
Teď třeba uschly duby, ale ty se zase vzpamatují. Naše příroda se s extrémy musela vždycky vyrovnat. Vždy tady nějaké byly. Kdyby tohle nastalo někde v tropech, kde je stabilní prostředí, tak by to možná byla katastrofa. U nás to ale nikdy nebylo stabilní. Živočichové a rostliny, kteří tady žijí, jsou docela drsní.
- Jaký problém představují takzvané invazní druhy a který z nich je nejnebezpečnější?
Existuje spousta pracovišť, které se snaží tuto otázku zodpovědět. Z toho plyne, že odpověď nebude úplně jednoduchá. Obecně jsou nejhorší invaze predátorů. U nás třeba máme norka, který vyhubil některé populace raků. Nyní je ovšem zase na ústupu, protože ho nejspíš dokáže vyhnat vydra, která je původní.
Invaze rostlin jsou rozsáhlé, ale velkou škodu zatím kupodivu neudělaly. Podél našich řek je spousta topinamburů, dříve to byly netýkavky žláznaté a všude možně máme křídlatky. Zjistilo se, že to příliš nevadí. Někde to sice vytvoří monokulturu, na druhou stranu by tam místo toho mohla být monokultura kopřivy.
Efekt invazních organismů může být sice velký, ale efekt našich zvířat a rostlin může být klidně srovnatelný. Největší paseku v naší přírodě dělá například divoké prase. Přitom tady byla vždy a takový efekt neměla. Krajina se ovšem mění. Teď tady máte lány řepky a kukuřice, kde se ta prasata ukryjí a nikdo je nedokáže regulovat. I naše normální fauna se ocitla v jiných podmínkách a může dělat stejnou paseku jako invazní druhy. Možná větší, protože to tady už zná.
Václav Ferebauer
