Ladislavu Varclovi, který žije s rodinou na Klínových boudách, trvalo roky, než pochopil, jak na hřebenech Krkonoš správně hospodařit. Neobešlo se to bez změny myšlení a osvojení si zapomenuté moudrosti původních obyvatel hor.
Slyším je, ale nevidím. Než se Ladislav Varcl vynoří z mlhy s koněm, kterého před chvílí vyzbrojil postrojem na tahání kmenů, chvíli to trvá. Míří vzhůru k lesu, ze kterého budou vytahovat k cestě klády mohutných smrků. Na prastaré luční enklávě Klínové Boudy v nadmořské výšce okolo 1 200 metrů v srdci Krkonoš je vidět sotva na deset kroků, mží, a přestože je konec července, zima je jako na podzim, ani ne deset stupňů.
„Práce v lese s koněm přináší celou řadu rizik. Trvalo mi roky, než jsem se to naučil. Nesmíte koně přetížit, musíte dávat pozor, abyste si vy i kůň nezlámali nohu, vědět, kdo v případě průšvihu pomůže. Sám koně nepostavíte. Kromě toho nesmíte odřít stromy, aby nedostaly plíseň, nesmíte poškodit mladé porosty," vyjmenovává Ladislav Varcl nástrahy, když si razíme cestu promáčenou loukou zarostlou trávou sahající po stehna. Kalhoty mám promáčené během několika vteřin.
Život s pěti ženami a 101 ovcemi
Jeho babička koupila horskou boudu v roce 1964 od místního lékaře. Do etnické čistky v roce 1945 hospodařila v horském stavení, které se dochovalo v téměř původní podobě, rodina Lahrova. Varcl jezdil na Klínovky od dětství a od svých 18 let tady bydlí trvale. V současnosti žije v typické krkonošské roubence, která je v mracích kdesi pod námi, s manželkou, třemi dcerkami - nejmladší je půl roku a nejstarší pět let - a ještě se svojí matkou. Trvalo mu dvacet let než - jak sám říká - Krkonoše pochopil. Osvojil si moudrost původních německy hovořících horalů, kteří zmizeli z hor na konci druhé světové války. „Když chcete někde hospodařit, musíte si zjistit o tom místě maximum informací. Pochopit hydrologii, geologii, botaniku, zoologii místa a nejlépe se porozhlédnout po světě, jak to dělají v podobných podmínkách jinde. To jsem taky udělal, na dva roky jsem z Krkonoš zmizel. Zkušenosti jsem získával i v Alpách nebo ve Skandinávii. Až pak vám to začne dávat smysl. Najednou zjistíte, jak pokřivený tady panuje pohled na věc. Krkonoše jsou velmi rozmanité, jiné podmínky jsou na Klínovkách, Rennerovkách nebo v Modrém či Obřím dole," vysvětluje Varcl, který na rodinné farmě chová 101 ovcí, pět koz, jednu krávu na mléko, osm býků náhorního skotského skotu a dva tažné koně.
Hospodaření jako dole v Čechách? Nesmysl
Třeba část čtyřicetihektarové luční enklávy, na které Varclovi hospodaří, má tu výhodu, že má celoročně dostatek kvalitní vody. Nahoře nad strání je totiž geologická porucha, ze které je vytlačovaná podzemní voda. „Loni, když bylo obzvlášť suché léto, nám voda stále tekla. To je jedno ze specifik Klínovek," upozorňuje Varcl, který měl to štěstí seznámit se s přímým potomkem původních kolonistů z alpských zemí, kteří přišli do Krkonoš nejpozději v 16. století. Johannes Adolf patřil k posledním přímým pamětníkům drsného života původních krkonošských budařů před druhou světovou válkou. Jeho rodina hospodařila na sousedních Zadních Rennerovkách. Adolfové se v roce 1945 vyhnuli odsunu, protože patřili k hrstce nepostradatelných odborníků -dřevařů.
„Když Honza zemřel, bylo mu kolem devadesátky. Od něho jsem se dozvěděl třeba to, že jednosečné louky tady nejsou, že se to sekalo čtyřikrát do roka, jen tak totiž mohli uživit dobytek, který se navíc pásl volně, bez plotů. Když byla tráva vysoká deset centimetrů, už šli sekat, nenechali to ani vykvést a co je důležité: louky hnojili. To je úplně něco jiného, než slyším ze správy národního parku. Horalé to tady znali jako své boty, žili tu po generace a fungovalo jim to. Po odsunu se kontinuita přetrhla. Ti, co po nich přišli, dělali tu chybu, že hospodařili tak, jak byli zvyklí dole v Čechách. Trvalo mi to do třiceti let, než jsem pochopil," pokračuje třiačtyřicetiletý Varcl, který vstává okolo páté, aby podojil kozy, krávu, pak nakrmil koně, a když přeje počasí, aby s nimi šel pracovat do lesa. Manželka se stará o domácnost a děti.
„V zemědělství by mělo vždy platit, že cílem je výroba potraviny. Hospodář si ale z přírody může vzít jen tolik, kolik je schopen do ní vrátit. Když bych to tak nedělal, vznikla by pustina," vysvětluje horal, jenž má vizi. Chce obnovit způsob hospodaření, jaký se tady provozoval po staletí. „Chovali převážně kozy, méně krávy a produkovali máslo, mléko a vyráběli syrečky. Spolupracuji se sousedem, který je skvělý organizátor. Já umím vyrábět, on prodávat. Už brzy u nás turisté budou moct ochutnat nejen produkty původních obyvatel Krkonoš, ale třeba i domácí klobásky nebo sýry. V jednoduchosti je síla," usmívá se Varcl v teple útulné roubenky.
Hospodaří pro příští generace, ze špatného roku se nehroutí
Nečas, který panuje za okny, nenechá nikoho na pochybách, že život je tady hlavně bojem s živly. Autem nejblíž dostupný supermarket je vzdálený 25 kilometrů a skoro hodinu jízdy. Navíc sníh tu leží přes půl roku a auto tak na Klínovkách nemá sedm měsíců smysl. Přesto za mnohem větší dřinu než život v horách považuje vyjít se správou národního parku. „Myšlenka ochrany přírody a národního parku je úžasná, provedení je ale tristní. Postrádám u nich komplexní přístup a kontinuitu myšlení. Žít v národním parku je obrnit se trpělivostí a mít pevné nervy. Ve vyspělém světě je úředník služebník. Tady je to naopak, nejtěžší je s ním přežít. Dříve mě to ubíjelo. Poté, co jsem se naučil znát svá práva, jsem v pohodě," říká. Varclovi byli na Klínovkách do loňska jedinými hospodáři. Teď tam žijí celoročně dvě rodiny. „Nechci měnit svět, chci nastavit hospodářství tak, aby bylo životaschopné. Hospodařím pro další generace, proto se mi svět nezhroutí, když se mi jeden rok nezadaří. Věřím, že alespoň jedno z mých dětí bude v mé započaté práci pokračovat," dodává horal.
