Slavná šestidenní trvala chvíli, Krkonoše se z ní však vzpamatovávaly roky. Letos to bylo 45 let od motocyklového závodu, kterému komunistický režim obětoval pověst mladého národního parku.
Ochranáři z Krkonošského národního parku (KRNAP) snad nikdy nepociťovali takovou bezmoc jako v září 1972, kdy od rána do večera šest dní po sobě horami burácely terénní motocykly. „Na Správu KRNAP jsem nastoupil v pětašedesátém, takže za námi už něco bylo vidět. A pak tohle. Jak jsme se lidem mohli podívat do očí? Psali nám stohy rozhořčených dopisů. Vzpomínám si na jeden, kde pisatel uváděl: Na jídelní stůl si také nedáte zablácené boty a v KRNAP to jde," vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Jan Štursa, první polistopadový ředitel Správy KRNAP, který byl svědkem nekompromisního postupu tehdejšího režimu při přípravě 47. ročníku šestidenní. Ta i podle tehdejších zákonů byla v rozporu se statutem národního parku.
„Každý stát, který pořádal šestidenní, dokázal z humbuku kolem vyzískat alespoň nějaké peníze. To se ale netýkalo závodů v Krkonoších. Jediné, co hory z toho měly, byla fůra problémů. Abych byl ale spravedlivý, vlastně něco i získaly -vyasfaltovanou plochu ve Špindlu, kde je dnes autobusák. Že si někdo z papalášů nahrabal, je jiná věc. Do asanace ale nešla ani koruna," připomíná ironicky Jan Štursa.
Vyasfaltovaná plocha, která před 45 lety vznikla pro účely olympiády, jež se pod názvem Mezinárodní šestidenní motocyklová soutěž koná po světě s přestávkami od roku 1913, je stále vidět. Odtud startovalo 11. až 16. září 379 jezdců z 13 národních družstev a z 18 zemí včetně těch, které režim nazýval imperialistickými či kapitalistickými. Krkonoše měly tehdy za sebou už stejný podnik v roce 1957 a pak v roce 1963, rok po vzniku Krkonošského národního parku. Šestidenní v září 1972 však napáchala v národním parku největší škody.
„Cítil jsem bezmoc a vztek na tehdejší ministerstvo kultury, které mělo v gesci ochranu přírody. Od počátku národního parku jsme museli bojovat s megalomanskými projekty, které tehdejší režim v Krkonoších prosazoval. Některé se podařilo odvrátit, jako třeba lyžařský areál v Modrém dole, jiné nikoli, například projekt hotelu Horizont v Peci, nové Labské boudy nebo v dvaasedmdesátém právě šestidenní," vzpomíná Štursa.
„Tlak to byl nesmírný"
Nápad na motocyklovou olympiádu v národním parku nepřišel z ničeho nic a byl dokonce motivován politicky. Krkonoše se osvědčily jako skvělý terén, tehdejší Československo patřilo ke světové špičce v motocyklovém sportu a ještě se snažilo na svět udělat dojem. Přestože v roce 1972 se oproti předchozím ročníkům zvedla slušná vlna odporu, nebylo to nic v porovnání s lobbováním státních podniků, které argumentovaly ekonomickým i společenských dopadem, tedy v případě úspěchu domácího týmu. „Režim to považoval za jakousi výkladní skříň, co jsme schopni vytvořit a zorganizovat. Nepřipouštěl si, že by se šestidenní neuskutečnila. Byl to nesmírný tlak," vzpomíná Štursa.
Když ministerstvo kultury jen několik týdnů před startem poslalo na správu parku dopis, že organizátorům šestidenní uděluje výjimku ze zákona o státní ochraně přírod a povoluje soutěž na území parku, sebrali ochranáři poslední síly, aby katastrofu odvrátili. „Okamžitě jsme spunktovali veřejnost, žhavili kontakty ve vedení strany. I když jsme se hodně snažili, nedokázali jsme tomu zabránit. Tehdejší ředitel parku byl s režimem jedna ruka a velmi pomáhal, aby se šestidenní jela. Později jsme se dozvěděli, že veškeré snahy byly marné, protože režim se bál, že zamítnutím žádosti organizátorům bude považováno za jasný symptom železné opony," říká Štursa. První etapa se konala 11. září 1972, byla dvoukolová a závodníci najeli 323 kilometrů. První úsek vedl obtížným terénem ze Špindlerova Mlýna k boudě Na pláni, následoval ostrý sjezd Klínovým potokem do Strážného, pokračoval přes Jilemnici, Jablonec nad Jizerou, Harrachov, Vítkovice, Mísečky a Bedřichov zpět do Špindlu. I další dny organizátoři zavedli závodníky do nejvyšších partií Krkonoš. Poslední etapa 16. září, ta nejkratší, měřila necelých 100 kilometrů a vedla ze Špindlu kolem Friesových Bud a přes Pec pod Sněžkou, Pomezní Boudy, Horní Maršov a Černou horu do Valteřic.
Celková délka tratí byla přes 1 500 kilometrů, některé trasy se jely opakovaně, stezky a nezpevněné pěšiny ale nemohly takové zátěži odolat.
Co nezničily motorky, dokonala eroze
„Není pochyb, že naše reprezentace odvedla špičkové výkony, zkrátka soutěž dopadla pro československý tým velmi dobře, což si zaslouží i po letech uznání. Odvrácenou stranou byl však vliv na přírodu, pro park to byla naprostá katastrofa. I když slibovali, že způsobené škody odstraní, samozřejmě, že se tak ani v nejmenším nestalo. Zůstalo to na správě parku, která se s následky potýkala řadu let," vzpomíná Štursa. Motorky zničily 150 až 200 kilometrů horských stezek a co nestihly, dokonala na jaře následujícího roku eroze, která je změnila v koryta nebo bažiny. Příkladem byla lesní cesta mezi Boudou na Pláni a Klínovými Boudami, která připomínala koryto potoka. Mezi nejvíce zdevastované lokality patřily Černá hora, Přední planina nad Špindlem nebo Mísečky.
Vedle motorek své vykonalo množství doprovodných vozidel a také příprav od jara 1972, které do hor přitáhly těžkou techniku. „Do Krkonoš závodníky následovali i amatéři. Tratě denně projížděly stovky motocyklistů nejen z doprovodných týmů, ale i návštěvníků. Kromě toho Krkonoše byly od šesté hodiny ranní až do pozdního večera vystaveny enormnímu hluku z motorek," říká Štursa.
I když ještě před začátkem závodu režim ujišťoval správu parku, že tentokrát to bude poslední motocyklová soutěž na území KRNAP, vše bylo jinak. „V závěru šestidenní už zněla slova: Na shledanou opět v Krkonoších za tři roky na jubilejním 50. ročníku! Polil nás studený pot. Těžko říci, co se stalo, ale faktem je, že v roce 1975 se jela šestidenní na ostrově Man ve Velké Británii," doplňuje Štursa.
Do Krkonoš se hluk závodních motocyklů vrátil, bylo to v letech 1987 a 1995, avšak už na polské straně hor.
