Ve španělské Salamance se odehrál desátý Světový kongres o divočině. Vědecké studie ukazují, jak moc je zachování ostrovů přírody bez lidských zásahů pro ostatní druhy důležité.

Měl jsem to štěstí být jedním z pěti Čechů, kteří byli delegáty Wild10 - Světového kongresu o ochraně divočiny, který skončil předminulý týden ve Španělsku. Jeho mottem bylo „Make the World a Wilder Place” – „Udělejme svět divočejším”. Internetový deník umožňuje uvést jej bez dlouhých řečí jednoduše – podívejte se prosím nejprve na tříminutovou videopozvánku.

Bylo tomu opravdu tak. Na desátý Světový kongres o divočině se sjely stovky vědců, expertů a politiků, cestovatelé, ředitelé národních parků či rezervací, zástupci domorodých kmenů nebo cestovních kanceláří či fotografové, umělci a novináři z celého světa. Evropa hostila kongres po dlouhých třiceti letech.

Předcházelo mu jednání vládních delegací (ta oficiální česká ale absentovala) a představitelů původních obyvatel divoké přírody. Úvodní panel vlastního kongresu, ve kterém vystoupil například Eladio Galliano za Radu Evropy, virtuálně pak i evropský komisař pro životní prostředí Janez Potočnik, řídil exministr životního prostředí ČR Ladislav Miko. Spolupořadatelem vědecké části kongresu byl ústav CzechGlobe Akademie věd ČR.

Jednání, workshopy a performance probíhaly po sedm dní paralelně na mnoha místech historického, nyní univerzitního města Salamanka. Nebylo v silách jednoho člověka jej obsáhnout a prožít. Jen samotný tištěný program kongresu měl dvě stě stran A5. Pokusil jsem se vstřebat alespoň část názorů, zkušeností a trendů z Evropy.

Zatímco lidé z Afriky, Jižní Ameriky či Asie řeší, jak zachránit existující divokou přírodu před expanzí zejména důlních či dřevotěžařských společností nebo jak ochránit poslední žijící populace slonů, tygrů a dalších velkých zvířat před pytláky, v Evropě nastupuje comeback divočiny na území dříve již „vytěžené”. Německo, Polsko, Slovensko, Rakousko i Česko se zařadily mezi země, které vyčleňují části své krajiny, aby na nich ponechaly volnou ruku divoké přírodě.

Mezinárodní organizace PAN Parks dává dohromady cestovní kanceláře se správci evropských národních parků, které mohou zaručit, že v nich turisté uvidí divočinu s pralesy a volně tekoucími řekami nebo mohou stopovat volně žijící zvířata. Populárního certifikátu PAN Parks používají také místní podnikatelé.

Právě na kongresu předal ředitel PAN Parks Zoltán Kun certifikát nově také řediteli rakouského národního parku Kalkalpen. Na kongresu také zveřejnil mapu více než šesti desítek míst, která se už stala součástí projektu. Přísná kritéria certifikátu PAN Parks ovšem vyžadují souvislou rozlohu více než 10 000 hektarů divočiny.

Organizace Rewilding Europe realizuje velké projekty obnovy divočiny v západní Ibérii, východních Karpatech, v rumunských horách i deltě Dunaje, bulharském Velebitu či italských Apeninách. Hlavním nástrojem obnovy divočiny jsou přírodní procesy a návrat klíčových druhů: „Kůrovec, laviny, pastva divokých zvířat, požáry a další takzvané disturbance mění kulturní krajinu v divočinu. A mění také naše myšlení”, poznamenal Frans Shepers, ředitel Rewilding Europe.

Obdobně Alan Watson Featherstone z projektu Trees for Life říká, že „obnova divočiny v Kaledonském lese mění život ve Skotsku”. Toby Aykroyd z platformy Wild Europe zmínil projekty obnovy divočiny ve Francii, Irsku a dalších zemích. Na filmovém festivalu, který byl součástí kongresu, vyvolal největší ohlas nádherný snímek Vlčí hory z pomezí východního Slovenska a Polska.

Německo už v rámci závazků vyplývajících z konvence o ochraně biologické rozmanitosti schválilo, že chce pro divočinu vyčlenit 2 % svého území do roku 2020. Pět procent německých lesů má být ponecháno bez lesnických zásahů. Rovněž Slovensko se po několika letech diskusí s konečnou platností rozhodlo, že divoké přírodě ponechá také důležité části Tatranského národního parku.

Jsou k tomu více než dobré důvody. Jedním z mnoha je zastavit pokles biodiversity čili vymírání druhů, které tu s námi žijí. Evropská unie přijala před časem závazek zastavit úbytek evropských druhů do roku 2010. Skončilo to fiaskem a prodloužením lhůty do roku 2020 (EU Biodivesity Strategy to 2020). Ale jak nepohořet podruhé? Bez razantních kroků k ochraně a návratu divočiny to evidentně nepůjde.

Vědecké studie ukazují, jak moc je zachování ostrovů přírody bez lidských zásahů pro ostatní druhy důležité. S kvantifikací přišli známý a uznávaný finský profesor Ilkka Hanski s Marcusem Walshem z mezinárodní organizace Birdlife: pro zachování všech lesních druhů bychom museli ponechat nejméně 10 % lesů jako přísné rezervace a v dalších 10 % hospodaření omezit.

Rezoluci k ochraně a obnově divočiny přijal Evropský parlament v únoru 2009, ruku pro ni zvedla drtivá většina evropských poslanců, včetně těch velmi konzervativních. Proti bylo jen devatenáct hlasů. Konkrétní kroky pak rozpracovala pražská konference o divočině a velkých přírodních oblastech během českého předsednictví EU v květnu 2009.

Jedním z hlavních výstupů světového kongresu o divočině Wild10 je dokument „Vize pro divočejší Evropu”, který shrnuje nejen dosavadní politiky, příležitosti a prostředky, ale také líčí, jak daleko bychom měli být s ochranou divoké přírody za deset let.

Směřuje k ochraně divočiny na pěti procent území Evropy, k čemuž se přiklonilo i politické fórum „Ochrana divočiny v Evropě” Evropského parlamentu v roce 2012. Legislativní prostředky, jak toho dosáhnout, ale absentují. Zástupce Evropské komise se na kongresu sice pochlubil čerstvě schválenými doporučeními pro ochranu divočiny v rámci chráněných oblastí zařazených do sítě Natura 2000, ale zároveň zdůraznil, že jsou dobrovolná a právně nevymahatelná.

Přijde vám cíl pěti procent krajiny pro divočinu moc nebo málo? Zoltán Kun z PAN Parks pro srovnání uvedl procento povrchu, který je umělý – zabetonováno či zaasfaltováno je 4,2 % Evropy ve srovnání s 1 %, kde ještě zůstala nenarušená příroda. A zabetonovaný není jen povrch země: „Je třeba obnovit divočinu nejen v přírodě, ale i v našich srdcích a myslích”, tak vidí cestu Zoltán Kun. A spolu s ním asi i většina lidí, kteří do Salamanky přijeli.

Krutý byl návrat ze Salamanky do reality současné české politiky, kde se regionální politikové podporovaní kmotry předhánějí s Podivným ministerstvem životního prostředí kooperujícím se Zemanovým Hradem a záhrobím ODS o to, kdo lépe zlikviduje divočinu v Národním parku Šumava ve prospěch developerů a těžařských firem. Také proto mě v Salamance pozvali do fóra, kde představitelé domorodých národů sdíleli své zkušenosti z ohrožení svého prostředí – vládami napojenými na nadnárodní a podobné společnosti.

Národní park Šumava je díky předešlé vládě vnímán jako jedno z nejohroženějších míst světového přírodního dědictví. Jako každý delegát jsem měl visačku se jménem a zemí, odkud jsem přijel. Skoro každý, s kým jsem se zastavil, pohlédl na Czech Republic na mém krku, a začal se ptát na Šumavu.

Ten obrovský podiv nad tím, co se u nás se Šumavou děje, není dán jen světoznámou unikátní šumavskou přírodou, ale také tím, že Česká republika měla dosud v ochraně přírody velmi dobrý kredit a historii, některé pralesy začala chránit už v polovině devatenáctého století. I proto je ten obrat po roce 2010 pro svět nepochopitelný.

Ale zpět. Jak tedy obnovovat divočinu při absenci evropského Wilderness Act (zákona o divočině), jehož padesáté výročí budou velkolepě slavit příští rok v USA? Z evropských zemí přijalo zákon o divočině zatím pouze Finsko. O tom, jak funguje, mluvil Art Ahukumpu ze společnosti Metsahallitus – finských státních lesů, které tam ochranu divočiny zajišťují.

Vize pro divočejší Evropu evidentně spoléhá na osvícené národní vlády na straně jedné a na byznys na straně druhé. Jak uvedl Staffan Widstrand z Wild Wonders of Europe, sektor turismu tvoří dvanáct procent světového HDP a z toho „turistika za přírodou” opět dvanáct procent. Což je v evropských zemích významnější ekonomický faktor než například lesní hospodářství.

Divočina je přitom stále více a více vyhledávanějším cílem pro turisty. Evropa následuje trend patrný ve Spojených státech. Tam má čtyřicet procent obyvatel starších šestnáct let zážitky z rekreace v divočině. Což přepočteno na peníze představuje jeden dolar z každých sta vyprodukovaných v USA a sumu 145 bilionů dolarů ročně.

Velmi oblíbené je sledování divokých zvířat. Pozorování ptáků přináší v USA 43 bilionů dolarů ročně. Finsku zase pozorování medvědů šest milionů eur ročně, lidé, kteří chtějí vidět medvěda, za to platí mezi 120-270 eur. A tak bychom mohli pokračovat. Na byznys vsadila právě třeba organizace Rewilding Europe, která v oblastech obnovované divočiny zřizuje restaurace a ubytovací kapacity, z jejichž příjmu pak financuje projekty.

Wild Wonders of Europe, spoluzakladatelská organizace Rewiliding Europe, dává dohromady fotografy divoké přírody a profituje z obchodu s fotografiemi – některé z nich jste viděli ve videopozvánce na kongres a jiné před dvěma lety na výstavě před pražským Rudolfinem.

A v české kotlině? I zde máme exaktní data o ekonomickém profitu, který ochrana divočiny přináší. Obce uvnitř NP Šumava mají dvojnásobné a vyšší příjmy než počtem obyvatel srovnatelné obce těsně za hranicí národního parku.

Nedávná studie v sousedním NP Bavorský les prokázala, že i při vysokých cenách dřeva je ušlý zisk z lesního hospodaření nižší než příjem z turistického ruchu vázaného na divočinu v národním parku. Žádné jiné místo ve střední a západní Evropě přitom nemá takový potenciál plochy potenciální divočiny jako Šumava.

Tak v čem je u nás problém? Proč ten potenciál a komparativní výhodu chceme zahodit? Jde totiž o to, kdo na tom vydělá. Z turistického ruchu profitují majitelé penzionů, restaurací, průvodci, cestovní kanceláře a další drobní podnikatelé. A ti, na rozdíl od velkých developerských a lesních akciových společností, nepouštějí peníze politickým stranám a jednotlivým politikům.