Válka o podobu Národního parku Šumava pokračuje. Zapojil se do ní také prezident Miloš Zeman, který vzkázal, že takzvaná bezzásahová zóna by měla být minimalizována. Stejným směrem jde i návrh zákona připravený několika senátory.

Varování předem. Stáváte se součástí „nesmyslné manipulace některých nevládních organizací a jimi placených žurnalistů”, tedy nejste-li sami rovnou nevládkami placenými čtenáři. Ona citace pochází od senátora Tomáše Jirsy (ODS) a najdete ji v úterních Lidových novinách, které si posvítily na návrh zákona připravený v horní parlamentní komoře občanskými demokraty. Týká se převedení 770 hektarů pozemků v nejpřísněji chráněné části Šumavy do tzv. třetí zóny, jež snáz podléhá pokusům o zastavění.

Starosta Modravy Antonín Schubert si s návrhem spojuje budování veřejně prospěšných staveb a infrastruktury. Jaká očekávání ale mají pánové Jiří Vlach (bývalý místopředseda ODS), František Talián (podnikatel a „nesmluvní poradce” senátora Jirsy), David Černý (významný člen prachatické ODS) nebo Zdeněk Bakala (sponzor ODS)?

Tito a další, případně jejich firmy, vlastní pozemky, jejichž využitelnost a hodnota by mohla rapidně vzrůst. Hnutí Duha na ně narazilo, když si porovnalo souřadnice zón Národního parku Šumava s vlastníky území zanesených do platných katastrálních map.

Pochopitelně jde jen o nestoudnou spekulaci a křivé obvinění. Vždyť tolik ctihodných ochránců modrého ptactva by ze své podstaty sotva mohlo chtít parazitovat na šumavské přírodě. A souvislost mezi vlastníky, předkladateli zákona či tím, že předchozí ředitel Národního parku Šumava Jiří Mánek byl z téže politické líhně, je samozřejmě čistě náhodná.

Občanská válka o Šumavu nebere konce. Nerozsekly ji ani vzory správy národních parků v sousedním Bavorsku a dalších končinách civilizované Evropy. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Tak tedy pokračujme v náhodách. Mánkovo odvolání se velmi nelíbí prezidentu Miloši Zemanovi. V žaludku mu naopak leží enviromentalisté, kteří před Mánkem (a Janem Stráským, dalším modrým ptáčkem, jenž dlel v ředitelském hnízdě před ním) a po Mánkovi měli a mají vliv na podobu Šumavy.

„V šumavském národním parku za vlády zelených aktivistů došlo k tomu, že byl přeložen pramen Vltavy z původního místa v uschlém lese do místa nového. Pracovníci šumavského národního parku byli také nuceni předstírat, že uschlé stromy nejsou dílem kůrovce, ale dílem polomů. V noci za svitu reflektorů byli nuceni přisazovat sazenice, které se sázely pod uschlé stromy,” vyjevil scény jako z hororu na pondělním brífinku prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček.

Zeman zároveň jeho prostřednictvím vyjádřil „přesvědčení, že takzvaná bezzásahová zóna Národního parku Šumava by měla být minimalizována, aby byla poskytnuta ochrana živočichovi, který se jmenuje člověk a aby tedy starostové šumavských obcí měli právo spolurozhodovat o tom, co se v šumavském národním parku bude dít.”

Když už se na Hradě amatérští biologové, ekologové a lesní inženýři tak zevrubně věnují ochraně šumavských živočichů, mohli rovnou připojit jména těch nejohroženějších – tedy ta, co zde najdete o čtyři odstavce výše. Jenže prezidentův tým si víc potrpí na temné obrazy než na jména, čísla, fakta.

Občanská válka o Šumavu nebere konce. Nerozsekly ji ani vzory správy národních parků v sousedním Bavorsku a dalších končinách civilizované Evropy.

Jsme zemí, jež není bůhvíjak zalidněná, šumavským obcím se vede podstatně lépe než těm v Krušných horách či v podhůří Jeseníků, přesto co chvíli leží na stole argument o devastaci a vylidňování vesnic v jihozápadním cípu země. Bylo by mimochodem zajímavé vést úvahu, jaká by byla realita, kdyby nedošlo k cílené likvidaci tamních sídel s převážně německy mluvícím obyvatelstvem po roce 1948.

Jistou pomocí šumavským obcím by mohl být nápad ministerstva životního prostředí na předefinování zonace národních parků. Počítá s tím, že nejcennější místa by spadala do tzv. klidového území, které by bylo ale přístupnější „šetrnému turismu” než dnešní první zóny.

Zákon by tedy upravoval čtyři typy zón a bránil by dalšímu rozšiřování rozlohy národních parků. Povedené je, že – jak píše iDNES – „ministerstvo životního prostředí v právě dokončené novele zákona o ochraně přírody navrhuje, aby tato norma minimálně patnáct let zůstala ve schválené podobě. Má to zamezit tomu, aby se upravovala pravidla s každým novým ministrem.”

Plán roztomilý, jen poněkud kolidující s ústavními principy. Uměl bych si představit hned tucet dalších norem, které by mohly obsahovat patnáctiletou pojistku proti novelizaci čipernými poslanci a senátory. Možná by nakonec šlo i zrušit volby...

Na druhou stranu si ale přístup ministra Richarda Brabce (ANO) zaslouží respekt. Odolává lobbistům a snaží se o čerstvý přístup k Šumavě a dalším parkům. Jeho nadhled manažera má něco do sebe, přestože resortní novela je nyní kritizována nezvyklou koalicí šumavských starostů a environmentálních aktivistů. Laika musí napadnout, že léta soupeřící týmy nestojí o překreslování zažitých lajn na pomyslném hřišti.

Nikdo nemá patent na pravdu, ani ministr, a třeba se ukáže být jeho přístup mylným. Přesto Brabcova personální politika i snaha překonat přízemní přestřelky nad zákonem o Šumavě, místo kterého nabízí zevrubnou legislativní úpravu všech národních parků, si předběžnou pochvalu zaslouží. Přinejmenším není ideologicky ani majetkově determinován jako řada těch politiků, co si na výklad „šumavské pravdy” dosud dělali nárok.