Vladimír Franz se zamýšlí nad záměrem rušit vojenské újezdy, podle něj poslední větší celky zachované a poměrně netknuté přírody.

Smrky dosud pevně svírající cestu se náhle rozestoupily. Nad planinou se v kolmých proudech zelenobílého světla vznášel dravec, hada v zobáku. Ano, tak vypadá zaslíbená země, třináctá komnata dosud utajovaná. Toto je zóna, jejíž strážce tě zve dál. V devadesátém roce padly hranice, rušilo se pásmo, stříhal plot. Tož vejdi. Ticho. Prolomené řevem motýlích mračen, bezmezným třepotáním, pro které nevidíš na cestu. Rosničky. A zdaleka ne v láhvi s žebříkem, aby předpovídaly počasí. Ale z tankodromů zarostlých lány kosatce sibiřského.

Vodil jsi tudy studenty dusseldorfské akademie. Fotografy. Cílevědomé zdvořilé děti, které věděly, co chtějí. Šílely z prostřílených barelů. Obdivovaly nevybuchlou munici, pózovaly s protitankovými ježky, prolézaly migy v arnice, aranžovaly klubka ostnatého drátu. Chtěly najít suvenýry totality a taky našly, s úžasem dětí ze Starého Bělidla, když babička náhodou otevřela kapsář. A vůbec si neuvědomovaly, že se pohybují v jednom z nejuchovanějších ekosystémů Evropy, neboť vojáci mají rádi klid ve svém ateliéru.

Současná Šumava je prostě hnusná. To ovšem neplatí o vojenských pásmech.

Kdysi tu ovce spásávaly stráně, člověk vyvzdoroval civilizaci, odvalil balvany, zoral rašelinu, tavil písek až k průhlednosti, cvočkaři pobili nebe, aby v noci nedělalo hanbu. Toulal se tu blázen Váchal i pološílený Holan, hvězdy padaly a cvočkaři vbíjeli další. Kde jsou? Řezníci, holiči, skláři, dřevaři? Bojující s balvany pro trochu brambor? Kde je jim konec? Voli je vypili, voda vzala, politika, s níž měli pramálo společného, je vyštěkala jako chmýří a dějiny se zavřely.

Nelekej se, jdeš-li nocí a někdo tě náhle zlehýnka pohladí po temeni hlavy. Nedbej, že ti přeběhl mráz po těle, a hlavně se zprudka neotáčej, vylekal bys malého blonďáčka v krátkých kožených kalhotách s padacím mostem. Je to Kurt. Anebo Helmut? Přišel tě pozvat na prohlídku sbírky mrtvých sýkorek. Hvězdy spiklenecky mrkají, ano, ty listopadové jsou zemi nejblíže, nad rozcestními kameny hoří plamínky, už se tu ledacos přihodilo..

Brouzdals tu s režisérem Pitínským, brkal o hřiby na tankové cestě v rozpadlých křápech (abys budil lítost). Brodil se až po prsa v rašelině, že se legiony zmijí chrastivě popadaly za tlusté boky a smály neslyšně syčivým smíchem. Z pozorovatelny zříceného ondřejovského kostela - vyhozeného do povětří na počest druhého dílu filmového Švejka - blýskaly dalekohledy vojáků, v proudech světla trčel dravec hada v zobáku, občas jsi našel plechového Krista z rozcestí, rezavé hřebíky z neexistujících stavení anebo aspoň ztracený vojenský deník s tajnými plány všech bojových operací v Jugoslávii na příští půlrok. Znamení zóny. A kolem dokola národní park. (Mluvím o Šumavě.)

Patent na les

Zpočátku si se Zónou nezadal. Mátli tě pouze jeho ochránci, rozhovory s nimi. Kdyby si nehráli na PS VB, jejich znalosti by budily nejspíš pousmání. I proto jsem chodil raději necestami Mlynářských a Rokytských slatí na Roklan, Plattenhausen či Luzný a již brzy za úsvitu maloval v březnických močálech. Anebo si při plavání v Prášilském jezeře všiml jeho morén a taky že tam kdysi utonul nějaký matematik (to se ostatně dalo čekat).

A kolem les. I když ne ten původní, jehož kmeny kdysi ozvučovaly barokní divadla i housle, přesto celistvý a úplný les mající k dobru 40 let samoty a usebrání. Pak jsi začal potkávat stále víc turistů, vynořily se peletony cyklistů, kteří se někde dozvěděli, že jezdit na kole je "inn", pro jejichž pohodlí zase vyskákaly ze země nejrůznější stánky a sroubky s brožurami, buřty, tatrankami a pivem, a také cedule s instrukcemi v dobrém i ve zlém. Znovuobnovená letoviska nedbající genia loci místa, zato velmi dbající zákona trhu, změnila se během krátkého období v Las Vegas, delfinárium či bordel.

Vojáci si po řadu let užívali svého klidu, přírodu chápali jako rámec urputných her na vojáky a vše nerušeně kráčelo svojí cestou

A kolem les. A nejrůznější organizace mající na něj patent, plundrující hlava nehlava, prodávající ještě stojící dřevo do Německa. A ovšem - ochranáři. Buzerující děti za to, že si utrhli borůvku a zároveň slastně přivírající oči nad velkopodnikatelskými pseudozámky a haciendami masově vyrůstajícími v první zóně národního parku jako houby po vydatném dešti. Bezradně přihlížející kůrovcové zkáze, majíce problém s tím, co za časů Klostermanna věděl i kdejaký negramotný lesní dělník! Josef Váchal ve své šumavské bibli - Šumavě romantické a umírající - lká nad ničením přírody. Co by tak asi napsal dneska?

Za těch posledních dvacet let se Šumava proměnila. Přísahám na své svědomí, že znám málo tak zpustošených a vlastně smutných enkláv. Současná Šumava je prostě hnusná. To ovšem neplatí o vojenských pásmech. Znamení zóny ještě žije!

Nejde jen o Šumavu

Ale nejde jen o Šumavu a její Boletice. Mám na mysli třeba i Brdy s metrovým vřesem a kamennými moři, Doupov a mnohé další... S přírodou je to tak trochu jako se zdravím: je-li v pořádku, neuvědomujeme si ji. Vojáci si po řadu let užívali svého klidu, přírodu chápali jako rámec urputných her na vojáky a vše nerušeně kráčelo svojí cestou. Náš stát mezitím změnil identitu. Po zuby ozbrojená bašta na pomezí socialismu se mávnutím proutku proměnila v malou baráčnickou rychtu v zahradní restauraci, kterážto velkou armádu potřebuje asi tak stejně jako například vosa hroší hlavu. Snižují se stavy, krátí rozpočet.

Onehdy jsem slyšel zprávu, že se armáda bude svých vojenských újezdů zbavovat. Přiznám se, že ve mně zatrnulo. Poslední větší celky zachované a poměrně netknuté přírody - zvlášť po trpkých zkušenostech s chráněnými územími v nedávné době! Už vidím ten kolotoč tahanic, plichty, horečné strategie, hektičnost zákulisních bojů a jednání. Já na bráchu, urvi, co můžeš, kaskáda investičních záměrů - vtipkování kapitalismu prvobytně pospolné úrovně.

A tam, kde z kosatcových lánů trčely za soumraku stovky jeleních hlav, kde do náhorních planin bubnovaly padající hvězdy, budou náhle dunět a mlaskat diskotéky, bordely, herny, akvaparky, delfinária, dráhy pro čtyřkolkáře (rovnou střílet), golfoviště, hnusné haciendy a... a... a kdovíco ještě. A to, prosím, není ani zdaleka všechno! Vesnice ležící na okraji pásem vznesou nárok na lesy, které jim kdysi patřily a svého nejspíš dosáhnou. Jenom si přestavte při ceně za jeden hektar lesa - pár normálně hospodařících zemědělců - a najednou šup, odkudsi shůry spadne několik miliard... To panečku budou komunální volby! To se vynoří náhle virtuálních starostů...

Kde jsou ti Zelení?

Kam se obrátit? Kdyby v naší zemi normálně fungovala Strana zelených - tak jako například v Německu -, nebyl by to až takový problém. Ale takhle? Ztracený kredit díky honbě za funkcemi a co největším osobním ziskem z předražených bioproduktů. A přitom: Teď to právě probíhá, teď dochází k lámání a dělení bochníku. Nyní by bylo třeba u toho být a pokud možno leccos ovlivnit...

Naše země není nedozírným kontinentem, kde se ledasco ztratí. Protijedoucí auto ti nesvítí celou noc do obličeje jako v Nevadské poušti a ani nemůžeme dlouhé hodiny letět nad nedozírnou tajgou či tundrou, aniž bychom zahlédli byť jen stoupu civilizace. A tak: nezvítězí-li zdravý rozum při převzetí posledních ostrovů souvislé a uchované přírody od armády (musí-li to být), stane se další zločin spáchaný nejen vůči této zemi a jejím kulturním dějinám, ale i vůči Duchu Svatému! Zbývá se jen modlit. Aby dravec vnášející se v kolmých proudech bělozeleného světla udržel hada v zobáku co nejdéle. Pokud ho ovšem mezitím někdo nesestřelí!