Periferie Jana Stránského, šéfa liberecké MF DNES
Je barbarstvím kácet věkovité kmeny kvůli prostopášné lidské kratochvíli? Ničit lesy ve prospěch nových sjezdovek? A samozřejmě zasahovat do krajiny ve jménu zisku? Odpověď na klasickou otázku aktuálně hledáme v Liberci. Navíc jde o kopec všech kopců – Ještěd.
Lyžařský areál pod světově proslulým Hubáčkovým hyperboloidem je dlouhodobě v minusu. Zatížen starými dluhy, decimován nestálým počasím a rozkolísanou kvalitou svahů. Vrchol hory i vedlejší tratě na Pláních jsou úžasné. Rozlehlé, zpravidla jakostně urolbované. Zato dojezd k lanovce rozklepe kolena i borcům zoceleným alpskými velikány. Tísnivé koryto, kvůli tradiční absenci sněhu vydřené na ledově kamenité plotny. Místo, kde se většina rekreantů uchyluje k potupnému plužení. A kde jeden trne, kdy ho sejme některý z méně příčetných, šusem svištících ranařů. Na hory si lidé jezdí odfrknout, nikoliv propadat panickým atakám ve strašidelném kaňonu.
Z Tater do Liberce
Teď do Liberce vtrhl slovenský miliardář Igor Rattaj. A že prý si Ještěd už během letošní zimní sezony na třicet roků od města pronajme. A za 750 milionů ho dá do pucu. Chce nový, moderní zasněžovací systém, umělé osvětlení celého kopce, luxusní restaurace. A hlavně, místo současných sedmdesáti tisíc lyžařů jich hodlá do Liberce za sezonu přivábit čtvrt milionu.
Říká: „Nikde jsem v rámci Československa nenašel tak velké město s tak velkým kopcem a dobrými sjezdovkami. Je geniální, že se tady lidé na sjezdovky z centra města dopraví tramvají, to se opravdu vidí málokde ve světě." A s očima zasněně hladícíma kosmickou stříbrnou vysílačku, které zásadně říká raketa, dodává: „Zajímá mě všechno. Lanovka, sjezdovky i vysílač. Dozvěděl jsem se, že ta raketa je pro Liberečany něco jako pro Pařížany Eiffelovka. Třeba by nebylo od věci společně s městem nebo krajem vysílač vlastnit. To, že dnes patří Českým radiokomunikacím, ještě nic neznamená."
Miliardář se sekyrkou
Slovenský boháč, nabuzen úspěchem v Tatrách i ve Špindlerově Mlýně, hovoří rovněž o výměně čtyřsedačkové lanovky na Černý vrch za šestisedačku a o přeložení dvojsedačky na Pláni tak, aby byla její vrcholová stanice u konečné lanovky Skalka.
A pochopitelně, čímž se dostáváme k bolestnému jádru věci, chce rozšiřovat areál. Na úkor lesa.
Třeba právě na Pláních míní vystavět dvě nové modré sjezdovky. Současných dvacet hektarů sjezdovek je podle Rattaje málo. Navíc jsou prý úzké, a co se týče obtížnosti, spadají zhusta do kategorie červenočerné. Přitom dnešní průměrný lyžař není žádný Alberto Tomba a prahne zejména po komfortním „modrém" poježdění.
Mé o pětadvacet let mladší vegetariánské a radikálně ekologické já by mi za následující slova nafackovalo. Leč svět se mění a my s ním. Liberec je finančně zhuntován, horský vysílač s hotelem léta pustne a kraj, ač se snaží, seč může, sám Ještědu pomoci nedokáže. Proto dnes říkám: kácejme na Ještědu. Budujme nové sjezdovky, udělejme ze severočeské metropole obdobu Innsbrucku. Přitáhněme do Liberce statisíce turistů. Zkasírujme je. Zbohatněme na luxusnějším lyžování.
Ale nezapomeňme při tom na samotný Ještěd. Dáme-li Rattajovi do rukou pilu a sekyrku, nechť pak systematicky odvádí opravdu tučné desátky na opravu téhle nejkrásnější české stavby všech dob.
