Plíce Evropy, Zelená střecha Evropy. To jsou superlativy, kterými se přezdívá Šumava.
O budoucím rozvoji Národního parku Šumava, který je největším parkem v ČR se jedná právě v těchto dnech, kdy Správa Národního parku Šumava předložila k projednávání zcela zásadní dokument "Plán péče o Národní park Šumava na období 2016 - 2030 ".
Plán péče, který zpracovalo ministerstvo životního prostředí na roky 2014- 2028 nekorespondoval s návrhem, který ministerstvo konzultovalo s obcemi na území parku a ty se rozhodly bránit soudní cestou.
Dne 6.2.2015 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost ministerstva životního prostředí (MŽP) ve sporu se šumavskými obcemi. Potvrdil tak výrok pražského městského soudu z loňského prosince. Tehdy soud ministerstvu uložil, aby pokračovalo v projednávání návrhu Plánu péče o Národní park Šumava na období od roku 2014 až do roku 2028, který schválila rada národního parku 20. června 2013.
Současná podoba Plánu péče ale není ta, jakou přikazují ministerstvu životního prostředí verdikty Městského a Nejvyššího správního soudu a současná podoba Plánu péče neodpovídá ani mediálnímu obrazu o Šumavě, která bude otevřena jak kvalitnímu životu místních obyvatel, tak návštěvnické veřejnosti. Současná podoba Plánu péče nejen že deklaruje ochranu šumavské přírody bez místních lidí a bez turistické veřejnosti, ale zato novými omezeními míní postupně likvidovat zemědělce, omezovat provoz na mezinárodních silničních koridorech, omezovat turistické využívání území a tím likvidovat podnikatele, jejichž podnikání je na Šumavě založeno na turistickém ruchu. Jde o snahu vybudovat na Šumavě, uprostřed nejzalidněnějšího kontinentu, kterým Evropa je, umělou divočinu bez lidí. Předložený Plán péče rozšiřuje pouze jediný lidský vliv a tím je vědecké bádání. Nedomnívám se, že Správy národních parků jsou zde pro vědecká bádání. Jsou to státní orgány, které mají zajišťovat kvalitní výkon státní správy na svěřeném území a hájit zájmy státu. A pochybuji, že skutečným zájmem státu je vylidnění Šumavy, protože mnoho vzácných živočichů a rostlin je přímo vázáno na přítomnost a činnost člověka v přírodě a krajině. Neprokázal se ani významně škodlivý vliv domorodých obyvatel a turistů na tak chráněný druh, kterým je kupříkladu tetřev hlušec. Ani domorodec, ani turista tetřeva nekonzumují a tak jejich populace roste zejména u nejfrekventovanějších turistických cest. Paradoxem pak zůstává, že Plán péče nepojednává ani o informační a strážní službě, která je ve všech národních parcích nosným a spojovacím pilířem mezi návštěvnickou veřejností a ochranou národního parku. Proč také, když strážce nebude v prostoru bez lidí potřeba!
Pak je ale na místě položit si základní otázku. Proč se na Šumavě tolik usiluje o likvidaci člověka v šumavské krajině? Neznám odpověď, ale jsem přesvědčen, že tato otázka je odpovědí na to, proč se šumavský lid ani po čtvrt století jeho existence neztotožnil s Národním parkem na Šumavě.
