Nadšenci pro řemeslo plavců postavili v rakovecké zátoce vor ze smrkových klád. Ten nyní bude vozit lidi po Brněnské přehradě.
BRNO / Jako lesní inženýr v důchodu se Jiří Trávníček z Tábora o stavbu vorů zajímal už řadu let, ale nebylo kde a od koho se ji naučit. Zbylo jen málo lidí, kteří by to uměli. Měl ale štěstí, před zhruba sedmi lety potkal Václava Husu z Bechyně, jenž je jedním z posledních autentických plavců v republice a do začátku 60. let se skutečně plavil po Vltavě. Ten jemu i jeho přátelům svoje umění předal. „Je to náš guru. I když mu je už přes osmdesát, o téhle profesi ví úplně všechno, od něj jsme se učili," vysvětluje Trávníček.
Na Brněnskou přehradu jeho a další tři stavitele-plavce pozvaly Lesy města Brna. Chtěly připomenout 550 let od založení i to, že po Svratce v dobách napoleonských válek sváželi voraři kmeny do Brna.
- Proč říkáte voru pramen?
Nemá to nic společného s prameništěm. Je to od slova prám – jako ten v rákosí v písničce, co zpívali Matuška s Pilarovou. Vorařům říkali plavci, protože jejich úkolem bylo hlavně plavit dřevo. Po vodě nepluli, ale plouli. Vor bylo označení pro jednu tabuli. Tady na Brněnské přehradě je svázaná z 18 až 20 kmenů o délce 13 metrů. Spojení vorů tvoří jeden pramen. Takže jsme postavili čtyřvorný pramen, spíš pramínek. Měří jen 60 metrů. Ty na Vltavě měly třeba 200 metrů. Někdy spřáhli i několik pramenů za sebe a ty mohly mít výjimečně až 500 metrů. To už byl kolos na vodě.
- Co je na stavbě nejtěžší?
Manipulace se dřevem. Jedna kláda má čtyři až pět metráků. Každou musíme vzít několikrát do rukou. Tady jsme to vázali ve čtyřech, normálně jsme tři. Musela to být neuvěřitelná dřina. Zvlášť když měli jen ruční nářadí, žádné motorové pily. A nebyla to práce jen mužská. Loupání kmenů dělaly hlavně ženy. My na to máme stroje, ale ony měly jen loupák – špachtli na dlouhé tyči. Také dost často stáčely houžve, to je asi palec tenký dlouhý kmínek, který se nahřeje a láme, až změkne, a používá se na spojování kmenů. Při přípravě voru pomáhaly i děti, podílely se na ní celé rodiny a vesnice podél vody byly vorařské. Například Purkarec u Týna nad Vltavou. Tam mají i malé plavecké muzeum.
- Z čeho je vor?
Z velmi kvalitní smrkové kulatiny ze zimní těžby, aby dřevo pěkně vyschlo. Hned po těžbě je odkorněné. Dnes se to běžně nedělá, protože dřevo z lesů se velmi rychle dostane na pily, ale dříve to bylo nutné kvůli škůdcům.
- Jak jste postupovali?
Hrubou stavbu jsme si připravili na vazišti u vody. Museli jsme ji kvůli bezpečnosti vylepšit šrouby, ale jinak jsme použili klasickou metodu jako lidé před stovkami let. Přední část tabule je vázaná ušení, což znamená, že do klád jsou prosekané otvory a do nich je jako nit do jehel provlečená tyč. Proti ní z druhé strany další, takže působí jako klíny. A když se nasáknou vodou, není boha, který by je oddělil od sebe. Jedině sekera. Zadní část je volnější, aby měla vůli a mohla se pohybovat po vodě. Důležitá je vejpona mezi dvěma prvními tabulemi. To je napružená kláda, která nedovolí, aby se dostaly pod sebe.
- Jak vypadal život vorařů?
Byly to většinou ustálené party. Velel jim vrátný, jakýsi kapitán. Ten měl patent na řeku, většinou jen na její část. Ale třeba strýc pana Husy byl mezinárodní vrátný a ten měl patent na Vltavu a Labe až do Hamburku. A musel skládat velmi přísné zkoušky ze znalosti řeky. Čím víc splutí, takzvaných rázů, udělali, tím víc vydělali. Byli velmi slušně placení, ale také velcí furianti a snažili se mezi sebou trumfovat. Často podstupovali velké riziko, protože neřešili bezpečnost. První prameny pluly už v půlce března, takže voda studená a mizerné počasí. Ale uměli to a hlavně měli obrovskou fyzičku. Vorařinu pohřbily přehrady a jezy. Paradoxně i při jejich stavbě pomáhali plavci. Dnes vory na řeku nikdo nepustí, jen výjimečně jako tady v Brně. Ale díky i za to. Postavit si vor totiž nejde jen tak pro radost, na to by nikdo z nás neměl.
