Praha 20. prosince (ČTK) - Ministerstvo životního prostředí do roku 2020 nepovolí, aby se v České republice ukládal oxid uhličitý (CO2) pod zem. V novele zákona ale možnost ukládání do budoucna nevyloučilo. O návrhu zákona bude v pondělí jednat vláda. Čeští geologové již několik let zkoumají, kde by se na území ČR technologie zachytávání a ukládání CO2 pod zem uplatnila. Vytipované jsou i lokality.
Geologické ukládání oxidu uhličitého CO2 pod zem je součástí metody, kterou odborníci považují za jeden z perspektivních způsobů zmírňování klimatických změn. Úřad chce do pěti let určit rizika vlivů CO2 na podzemní vody, působení na horninové prostředí i bezpečnost.
Česká geologická služba vytipovala lokality v "českém permokarbonu". Jde o pás hluboko uložených prvohorních usazenin táhnoucí se od Žatce až do Podkrkonoší a v pásu karpatské předhlubně na východní Moravě. Předběžný odhad úložné kapacity je zhruba 850 milionů tun CO2.
V rámci takzvané metody CCS se oxid uhličitý ukládá do hlubokých geologických vrstev porézních a propustných hornin, které jsou překryty nepropustnými horninami. Neexistuje však celosvětová dohoda, že opatření ke zmírnění změny klimatu (včetně této technologie) jsou potřebná, není jasné financování a veřejnost není vstřícná a důvěřivá k jakémukoli ukládání. Jak zachytávat a ukládat CO2 zkoumá Evropa, Amerika, Austrálie i Japonsko od 90. let minulého století. Například téměř 20 let se už ukládá v moři poblíž Norska; další projekty jsou v USA, Kanadě (kde je první elektrárnu vybavenou technologií CCS), Brazílii a Saúdské Arábii.
ČR v současnosti produkuje přibližně 12 tun emisí oxidu uhličitého ekvivalentu na osobu ročně, cílem státu je pomocí různých opatření číslo výrazně snížit a přiblížit se průměru EU - sedmi tunám CO2 ekvivalentu na obyvatele. O omezení emisí CO2 se jednalo na klimatické konferenci v Paříži, podle kritiků ale na něj nenabídla dostatečné nástroje.
Dlouhodobým cílem je udržet zvyšování teploty výrazně pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně. Za posledních 250 let se množství skleníkového plynu v atmosféře neúměrně zvýšilo kvůli rostoucímu spalování fosilních paliv (uhlí, ropy a plynu). Podle pařížské dohody musí státy "usilovat o dosažení globálního snížení emisí skleníkových plynů co možná nejdříve s ohledem na skutečnost, že snižování bude trvat déle v rozvojových státech".
