Šumavská příroda prý nepotřebuje zásah člověka na svou obnovu. Tvrdí někteří lesáci.
Že si umí poradit sama, ukazují správci Národního parku Šumava na výsledcích za posledních osmnáct let. A patří k tomu i souboj s kůrovcem, podle jejich vyjádření se dokonce podílí na obnově porostů.
„Kůrovec je přirozenou součástí zdejších lesů, tam, kde roste smrk, vyskytuje se i jeho přirozený nepřítel, kůrovec,” uvedl lesní odborník Aleš Kučera. Zastoupení smrků na Šumavě je výrazné, tvoří 80 procent plochy.
O něco výše, u Poledníku, je situace jiná. Otevírá pohled na vývraty způsobené Kyrillem, kde stromy zůstávají ležet ve vrstvách. V takových zničených a oslabených porostech útočí kůrovec. Právě taky ale později dochází ke zmlazení vlastními semenáčky. Padlé stromy tu podle lesníků fungují jako hnojivo a likvidace této dřevní hmoty tak není třeba.
Stejná zásada panuje v bezzásahových I. zónách horských smrčin. Smrky zůstávají po odumření na svém místě, jakýkoliv zásah do přírody je zakázán.
„O budoucnost bezzásahových oblastí se nebojím,” tvrdí ředitel Správy NP Šumava František Krejčí. A dokládá výsledky přirozeného zmlazování, které vycházejí z leteckých map.
Národní park má 55 000 hektarů lesů. Dvacet procent jsou horské smrčiny, 60 % kulturní smrčiny, zbytek smíšené lesy. Za dobu existence parku vzniklo zásahem kůrovce v lesních porostech na 1850 ha ploch s takzvanými soušemi. Z toho 800 hektarů už správci převedli zpět jako plochy lesní.
„Zbývající plocha se soušemi tvoří dvě procenta výměry lesního porostu,” dodal pro Právo ředitel. Podle jeho slov je na zmiňovaných 800 hektarech první fáze lesa horských smrčin až 35 000 semenáčků na hektar. Jen málo ploch je pod hranicí počtu 500 kusů, která je považována za dostatečnou pro vznik nového lesa.
Krejčí říká, že se nápor lýkožrouta, především ve vazbě na povětrností podmínky, dá očekávat každých sedm let. Letos připouští zvýšený stav tohoto škůdce, s termínem kalamita se ale neztotožňuje.
