Tempo vegetačních změn začalo výrazně zrychlovat před 4 000 lety, trvá to do současnosti. Zrychlení je větší než to v důsledku přechodu z doby ledové. Vyplývá to z rozsáhlého výzkumu, na kterém se podíleli i čeští vědci. Odborníci díky více než tisíci vzorků pylových záznamů také zjistili, že na konec doby ledové nereagovaly různé oblasti stejně. Studii o výzkumu dnes publikoval prestižní časopis Science. ČTK o tom informoval mluvčí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK) Michal Andrle.
Na výzkumu spolupracovalo 14 vědců, Česko má v týmu dva zástupce. Paleoekolog Petr Kuneš pracuje na PřF UK. Jedním z dvou hlavních autorů studie je pak Ondřej Mottl, který v současnosti působí v norském Bergenu.
Rychlost vegetační změny je závislá na obměně druhů za určitou dobu, popisuje tedy, zda se ekosystém mění rychleji nebo pomaleji. Vědci ve studii porovnávají míru rychlostí vegetačních změn na všech kontinentech kromě Antarktidy od poslední doby ledové do současnosti - v rozmezí 18 000 let.
„Naše analýzy překvapivě ukázaly, že na největší klimatickou změnu, tedy konec doby ledové, nereagovaly všechny oblasti stejně – tropy se odlišovaly od jednotné reakce v mírném pásu,“ uvedl Kuneš. „Další velké překvapení je, že rychlost vegetačních změn akceleruje v posledních 4 000 letech více než právě při zmíněném přechodu z doby ledové, a to na globálním měřítku,“ dodal vědec.
„Tyto výsledky nás přesvědčily o dopadu našeho výzkumu. Většina ekologů, kteří studují současné ekosystémy, mají záznamy staré desítky nebo v některých případech stovky let, a tak mají sklon si myslet, že drastičtější změny ve vegetaci začaly v poslední době. My jsme ale ukázali, že dědictví akcelerace vegetačních změn sahá ještě hlouběji. Náš výzkum má zásadní důsledek na to, jak vnímáme náš současný svět,“ zdůraznil pak Mottl. Podotkl také, že vegetace se do určité míry mění v čase neustále - zejména vlivem klimatu, působením člověka nebo kombinací obojího.
Tým získal výsledky díky výzkumu 1 181 pylových záznamů z veřejné paleoekologické databáze Neotoma. Ta čítá mnoho fosilních, paleoekologických a paleoenviromentálních dat. Kuneš zdůraznil, že studie je vystavěna právě na dlouhodobé práci tisíců vědců, kteří za desítky let tato data nashromáždili a zveřejnili. Pro získání pylových záznamů z jezer, mokřadů, rašelinišť a dalších míst existuje řada metod - využívá se například jádrové vrtání.
Obtížná pak byla analýza takového množství dat. Mottl uvedl, že vyhodnocení rychlosti vegetačních změn pomocí existujících postupů paleoekologové považovali za nespolehlivé. Tým tak přišel s novou metodou představenou v související publikaci a softwaru. Podle Mottla byl vývoj zdlouhavý a náročný. „Pak jsem v podstatě musel vymyslet způsob, jak tuto teorii aplikovat do programového kódu. To je pro mě na této práci to nejzábavnější, najít problém, a pomocí programování ho vyřešit,“ podotkl vědec.
Vědci nyní chtějí využít informace o paleoklimatu i archeologická data o velikosti lidských populací a dále se zabývat vztahy se změnami vegetace. Podle UK to patří k hlavním cílům projektu Člověk na planetě Zemi, na kterém Mottl nyní v Bergenu spolupracuje.
„Je velmi důležité pochopit, co způsobilo tyto pozorované změny. V našem výzkumu jsme poskytli určitý kontext, ale zdůrazňujeme, že je třeba další výzkum, abychom přesně určili, co způsobilo pozorované vzorce,“ vysvětluje Suzette Flantua, druhá hlavní autorka dnes publikované studie. „Pokud pochopíme minulost, můžeme lépe posoudit přítomnost a snad i ovlivnit budoucnost,“ uzavřel Mottl.
ČTK
