Zdroj: Český rozhlas 6
Datum: 28.08.2007
Moderátor: Ondřej Konrád
Relace: Názory a argumenty
Moderátor (Ondřej Konrád):
A po aktuálních světových tématech následuje úvaha charakteru obecnějšího a také vlastně domácího, nad otázkami vztahu člověka a přírody se zamyslel Lukáš Jelínek. Jeho příspěvek čte Radvít Novák.
Redaktor (Lukáš Jelínek):
Pán tvorstva nevynechá jedinou okurkovou sezonu, aby se neblýskl před ostatními druhy - gigantickými i titěrnými. Václav Klaus soudí, že biodiverzita může být hodnotou, ale jen pro člověka. Přeloženo, bez člověka nemá příroda smysl. Nebo snad ani právo existovat? Na Slovensku se množí útoky nervózních, hladových šelem na lidi, co se z pohledu zvířat chovají nezvykle. Šéf státní ochrany přírody doporučuje, naštěstí v rozporu se slovenským ministerstvem životního prostředí, postřílet 400 medvědů, ačkoliv se ani neví, zda jich jsou ve slovenských horách stovky. V Polsku přitom žije asi sto medvědů a jsou přísně chráněni. V Alpách jsou prý medvědů desítky, přestože jsou jich schopny absorbovat údajně tisíce. Stačí rozpoutat hysterickou kampaň a Slováci místo hledání symbiózy s přírodou, spustí vyhlazovací misi. Jak to kdysi řekl Leonardo da Vinci: člověk je zajisté pánem tvorstva, neboť ve své brutalitě předčí všechna zvířata. Žijeme ze smrti jiných, jsme jako pohřebiště. Přijdou doby, kdy se lidé budou dívat na zabití zvířete, jako se dívají na zabití člověka, konec citátu. Staletí plynou a stále nic. Česká republika láká pouze pár chlupatých obrů, o to více se však musíme potýkat s jevem zvaným kůrovec. Znali ho již naši předci. Masivní polemiky ekologů, lesníků a obyvatel zejména Šumavy, odstartoval na počátku 90. let a naposled se přihlásil v souvislosti s nedávným orkánem Kyrill. Na Šumavě leží pokácené stromy a nad nimi probíhá pře. Má-li se o ně postarat člověk, či nedej bůh lýkožrout, jak se správně nazývá kůrovec. Trojice senátorů s dobrou pověstí - Jiřina Lipelová, Tomáš Jirsa, Josef Kalbáč vytáhla v Lidových novinách do boje s broukem a za záchranu Šumavy vykácením napadených lesů. Pojem bezzásahovost, spojený s úzce vymezenými ostrůvky národního parku, kde se nesmí kácet, jednou z gruntu zpochybňují. Podruhé volají po tom, aby bezzásahové zóny nebyly vyhlašovány překotně a aby byla respektována stanoviska šumavských obcí. Trnem v oku jim je také Bursíkovo ministerstvo životního prostředí, které spíše sází na zelenající se podrost pod tlejícími lesními pahýly. Reprodukovat zde odbornou debatu by bylo zbytečné. Obě strany mají po ruce své experty i zahraniční vzory. Z občanského hlediska jsou atraktivnější dva jiné rozměry pravidelně se opakující diskuse. První je politicko-ekonomický. Kdo má mít poslední slovo v této kauze? Čí a jaké zájmy do ní vstupují? Jak silná je těžařská lobby, lačnící po dalších a dalších metrech dříví, například právě z bezzásahových zón. Vždyť si zuby brousí i na lesy, jež jsou kůrovcem zasaženy z jednoho až pěti procent. Nakolik tedy loby spolupracuje s komunálními politiky? Ozývali se dnešní šumavští senátoři stejně, když byly ostošest vysazovány lehce zranitelné smrkové monokultury tam, kde patří mnohem pestřejší flora? Záleží starostům více na panenském rázu přírody, nebo na rozvoji hospodářských aktivit obcí? Jak si představují turistický ruch? Coby sjezdovky, aquaparky a nové penziony, nebo coby tiché poznávání skrytých půvabů lesů, pasek a luk? Uznejme právo starostů i senátorů zvedat svůj hlas. Zvlášť, stojí-li za nimi i jejich voliči. Ovšem poctivější než dojemné líčení nemocných lesů a požadování eutanazie pro ně, by bylo novelizování legislativy, na jejímž základě se stanovují národní parky se zónami o různých stupních ochrany. Podstatné totiž je, že absolutní bezzásahovost žádají ekologové a ministerští úředníci jen pro nejcennější zlomek šumavské přírody. Jenže, ořezávat přímo zákony chránící životní prostředí si naši volení zástupci pochopitelně netroufnou. Druhý rozměr je ještě zajímavější. Zdánlivě filozofický, leč ve skutečnosti navýsost praktický. Znamená pro nás termín příroda to, co nám bylo darováno, abychom toliko opatrně spravovali nebo to, co vytvořil člověk? Chápeme ochranu přírody jako bránění lidským zásahům do toho, co přináší čas, nebo jako aktivní příspěvek k tomu, aby naše okolí bylo co nejmalebnější, nejdostupnější, nejkýčovitější? Nepleteme si někdy divokou přírodu s roztomilou zahrádkou za svým domem? Zkusme si aspoň na chvíli přiznat, že kůrovec, medvěd a další druhy tu byli už dříve než člověk. Třeba i z nějakého vyššího záměru. Proč by měl být člověk tím, který reguluje vše a všude kolem sebe? Proto jsme nejchytřejší a nejmocnější? A opravdu jsme? Podle Kanta ano. Tvrdí, že člověk je zákonodárce přírody. Fichte dokonce míní, že příroda není nic samostatného a sebou samým jsoucího, nýbrž pouze produkt já, vytvořený proto, aby na jeho odporu já, mohl uskutečňovat samo sebe. Pokud však pomineme originální názory provokujících myslitelů a připustíme, že většina krás okolo vznikla bez člověka, pak jemu navzdory, mohli bychom alespoň v nejvzácnějších zónách národních parků nechat přírodu, aby nám předváděla svou reality show bez českých tahačů, bagrů, motorových pil a bez slovenských pušek.
