Lužany – Prašnou cestou mezi žlutě rozkvetlými řepkovými poli spěchají lidé a jeden po druhém mizí v lese. Vědí, kam jdou, a vědí proč. Společně s železnickým farářem Josefem Kordíkem totiž chtějí u vyschlé lesní studánky prosit za vodu. Po loňském suchu jde o aktuální téma. Na Jičínsku platila většinu léta omezení, týkající se spotřeby vody, do některých obcí, například do Bříšťan, Krsmole nebo Úbislavic se musela dovážet v cisternách. Následky sucha pocítili zemědělci, chovatelé dobytka i lesní hospodáři.
Vztah ke stromům a ke dřevu má i Josef Kordík. Poté, co v roce 1978 podepsal prohlášení Charta 77 a následně mu byl odebrán státní souhlas s výkonem kněžské služby, začal pracovat jako dělník v továrně Bytová tvorba a později se vyučil uměleckým truhlářem. Se dřevem nepřestal pracovat ani poté, co se po roce 1989 vrátil do kněžské služby.
Kromě jiného z vlastní potřeby pomáhá pečovat o současné diecézní lesy u Lužan, které původně spadaly do jeho farní správy – prořezává souše, čistí les od stromů napadených kůrovcem a vloni spolu s dalšími vysadil sedm set nových doubků na jedné z mýtin. „Snažili jsme se zkypřit ztvrdlou zem, jíl se štěrkem, abychom mohli sazenice zasázet, a bylo to úmorné. Modlil jsem se, aby pršelo," vzpomíná Josef Kordík a dodává, že na štěstí po zimě se sazenice uchytily velmi dobře. O tom se mohli přesvědčit i lidé, kteří na mši za vodu přišli – probíhala přímo u lesní školky s už napučenými stromky. Na jejich zalití přinesl každý symbolicky alespoň lahev dešťové vody. Josef Kordík od improvizovaného oltáře přečetl biblický příběh o králi Achabovi, jeho ženě Jezabel a velkém suchu, které jako trest za jejich zločiny postihlo Izrael, a zamýšlí se: „Proč musel trpět i lid, když se provinili jenom vůdcové, co je to za Boží spravedlnost? No, možná to bylo proto, že si nechali líbit, že mají takové příšerné vladaře, kteří se nezastaví před zločinem. Že když ta diktatura začínala, nikdo se ke zdánlivým drobnostem neozýval, nikdo proti tomu neprotestoval." Lesní mše za vodu, na kterou první květnovou sobotu přišlo přes třicet lidí, tak byla nejen obřadem, ale i symbolickou výzvou, abychom nezavírali oči před problémy současnosti – ať už se týkají přírody, politiky nebo našeho vlastního života.
