JIZERSKÉ HORY  Prvním porevolučním vedoucím Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory byl František Pelc (na snímku).

Na „Chráněnce”, jak se sídlu chraněné oblasti říká, působil v letech 1990-95.

* Co jste museli po roce 1990 v Jizerských horách řešit ze všeho nejdřív?

Lesy Jizerek byly na více jak třetině rozlohy zcela rozvrácené nejen kvůli obrovské imisní zátěži, ale i ekologicky nevhodnému lesnímu hospodaření. Těžba dřeva byla místy doprovázena extrémně vysokou erozí. Změnit ten tristní stav byla pro mě obrovská životní výzva. Přečetl jsem v té době snad stovky studií k problematice působení imisí na lesní ekosystémy, přírodě blízkých forem lesního hospodaření i záchraně a využívání genofondu původních populací lesních dřevin, a to nejen z Československa, ale i z Německa a Spojených států. Všude tam řešili podobné problémy. Bylo zde také strašně moc vysoké zvěře.

* Na jaké překážky jste tenkrát při tom naráželi?

Mezi ty základní patřila, mírně řečeno, absolutní nedůvěra mezi lesníky a ochranáři přírody, kteří se často navzájem obviňovali, kdo za tristní stav více může.

* Na záchranu Jizerských hor byly potřeba peníze...

První mimořádné finance nám pomohl sehnat zesnulý ministr Josef Vavroušek, který mě kontaktoval s vynikající spisovatelkou Libuší Moníkovou. Tu jsem seznámil s našimi plány v terénu. Věnovala nám celou svojí vítěznou cenu Adalberta von Chamisso a něco přidal i tehdejší velvyslanec v NSR Jiří Grůša. Bylo to skoro 400 tisíc korun. Do té doby pro nás něco nevídaného.

* Chodíte se někdy dívat na to, jak regenerace Jizerek pokračuje?

Navštívil jsem díky své profesi i zájmu stovky opravdu krásných chráněných území u nás i v zahraničí, ale Jizerské hory zůstávají mému srdci ze všech nejblíže. Asi také proto, že jsem ho tady kus nechal. Jizerky proto navštěvuji stále, každý rok tak dvacetkrát. Nejvíce obdivuji rozsáhlé bučiny na severních svazích hor a přenádherná rašeliniště Velké Jizerské hory u nás i v Polsku.