Zdá se, že klid na Šumavě jen tak nebude. Novým emočním impulzem bude novela zákona o ochraně přírody a krajiny, vytvořená ministerstvem životního prostředí a schválená jednohlasně vládou České republiky. Smyslem této novely je přijetí univerzálního zákona o národních parcích České republiky, těch stávajících i jakýchkoliv budoucích. Za řešení sporů by tato novela mohla být považována tehdy, pokud by její znění akceptovaly obě strany sporu. Tak tomu ale bohužel opět není. Zase jedni vyhrávají a druzí mají prohrát na celé čáře. Tahanice tak nekončí, bohužel.
Je pravda, že většina šumavských starostů podporovala specifický zákon o Šumavě, protože Šumava specifická je. A nechtěli jsme nemožné. Žádali jsme splnění slibů, které slýcháváme od ministrů životního prostředí už několik desetiletí. Otevření Šumavy obyčejným lidem, aby nezměrná území nebyla určena jen vyvoleným vědcům, jako je tomu dnes, kdy je velká část spíše parkem vědeckým než národním. Jako starostové obcí jsme chtěli práci pro místní lidi, za které dnes v šumavských lesích pracuje nekvalifikovaná cizokrajná pracovní síla. Krátce řečeno, našímcílem bylo, aby byl na Šumavě obnoven mnohasetletý soulad člověka s přírodou.
Boj o zákon Senátoři, kteří tehdy specifický zákon připravovali, považovali za důležité projít dramatickou diskusí se šumavským regionem a oprávněné připomínky šumavských starostů do předlohy zapracovali. I proto jsme měli jejich návrh zákona za vyváženou normu, která konečně uzákoní národní park, vytvoří jasná pravidla pro ochranu přírody a její poznávání a uzákoní, že i obce a jejich potřebný udržitelný rozvoj mohou být přirozenou součástí národního parku. Boj o tento zákon jsme prohráli.
Návrh zákona z dílny ministra Richarda Brabce naprostá většina Šumavy nepodporuje. Důvod je jediný – návrh zákona prostě není dobrý. S tím, že ani zdaleka neobsahuje splnění slibů daných domorodcům před vyhlášením parku, se dokážeme hravě vyrovnat. Tomu, že nebyla zapracována žádná z našich připomínek, se také nedivíme, když v překotné snaze zákon prosadit nebyly zapracovány ani zásadní připomínky uplatněné v meziresortním řízení jednotlivými ministerstvy. Na pováženou je fakt, že z návrhu zákona byl vyškrtnut princip povinnosti správ parků dohodnout zásadní pravidla regionálního významu s dotčenými obcemi, nicméně ani to není jádrem našeho nesouhlasu. Co nás tedy vede ke kritice předložené novely?
Dodatečně stanovovaná pravidla Je nutné si uvědomit, že Šumava má více než bohatou zkušenost s tvůrčí ekvilibristikou měnících se ministrů a parkových ředitelů ve věci způsobu ochrany šumavské přírody. Lidem by připadalo nesmyslné, pokud by každý nový ministr dopravy měnil pravidla jízdy po silnicích, ale změny pravidel v péči o Šumavu jsou vládou přehlíženy a aktivisty zneužívány. Proto jsme volali po jasném, srozumitelném, vyváženém zákoně, jehož výklad nebudou moci měnit střídající se ministři či ředitelé národních parků. Brabcova předloha je však pravým opakem našeho požadavku. Ve své podstatě je normou, která předpokládá, že pravidla budou stanovována dodatečnými pravidly. Takové pravidlo bez pravidel, což je to poslední, co Šumava potřebuje. Skutečná pravidla, podle kterých se bude Šumava chránit, budou vložena do takzvaných „opatření obecné povahy", která si opět může každý nový ministr upravit dle libosti. Dosud žádní dva po sobě jdoucí ministři ani ředitelé národního parku nepostupovali kontinuálně se svým předchůdcem. Je tedy téměř jisté, že se kolovrátek emocí opět brzy roztočí na plné obrátky.
Bez dlouhodobého řešení Přijetí zmíněné novely zákona bude téměř s jistotou prezentováno jako úspěch a vyřešení letitého šumavského problému. Ministr Brabec má sílu a nástroje, aby takovou interpretaci protlačil. Faktem však zůstane, že dlouhodobé řešení jeho novela nepřinese. Ministr Brabec použil politickou sílu, místo aby investoval úsilí do hledání kompromisu.
Volali jsme po jasném, vyváženém zákoně, jehož výklad nebudou moci měnit střídající se ministři či ředitelé národních parků. Brabcova předloha je však pravým opakem našeho požadavku.
