Organizace Global Witness (GW) téma sleduje soustavně od roku 2002, přičemž doposud celkově eviduje 1176 vražd ekologických aktivistů a aktivistek. V loňském roce bylo zdokumentovaných 185 případů, což je oproti roku 2014 šedesátiprocentní nárůst. Tyto statistiky však podobně jako jiné výzkumy zkreslují realitu. Skutečný počet vražd spáchaný na aktivistech v souvislosti s ochranou přírody je podle autorů studie mnohem větší. „Na každou námi zaznamenanou vraždu připadá několik, které projdou bez povšimnutí," řekl listu The Guardian Billy Kyte z GW.
Deset let po její smrti otřásla světem správa o popravě spisovatele Kena Saro-Wiwu a dalších osmi ekologických aktivistů. Všichni se stali oběťmi justiční vraždy, kterou spáchala nigerijská vojenská vláda. Wiva a jeho kolegové požadovali finanční kompenzaci za poškozené životní prostředí od firmy Shell. Ta na území kmene Ogionů těžila od roku 1954 do roku 1993 ropu.
Většina obětí pochází ze zemí globálního Jihu
Vraťme se k výsledkům aktuální studie Global Witness. Z hlediska geografie se nejvíce zločinů událo v Brazílii (50), na Filipínách (33) a v Kolumbii (26). Podle pozorovatelů šlo zejména o aktivisty z řad původního obyvatelstva, kteří bránili záborům půdy nebo těžbě surovin. V Brazílii, ale i jiných zemích globálního Jihu obecně platí, že nejhorší situace je tam, kde ochrana přírody stojí v cestě podnikatelským záměrům velkých firem.
Podle brazilského ochranáře Felipe Milaneza se zabíjení stalo politicky přijatelným nástrojem k dosažení ekonomických cílů. Překážkou na cestě k ekonomickým cílům byla i třiasedmdesátiletá misionářka a ekologická aktivistka Dorothy Stangová, která aktivně vystupovala proti nezákonným záborům půdy a ilegální těžbě dřeva. 12. února 2005 byla brutálně zavražděna na objednávku farmáře Vitalmira Bastosa de Mourase. V únoru téhož roku byl v Brazílii zastřelen dobrovolník Dionisio Ribeiro Filho, který střežil přírodní rezervaci Tinguá před pytláky a ilegálními dřevorubci.
Také středoamerický Honduras se stal letos dějištěm tragických událostí. V březnu byla v provincii Rio Blanco zavražděna Berta Cáceresová, odpůrkyně stavby přehrad společnosti Agua Zarca. Stejný osud potkal i její spolupracovnici Yaneth Urquíaovou, která proslula zvláště svým bojem proti stavbě přehrady v regionu La Paz patřící společnosti vlastněné manželem místopředsedkyně honduraského parlamentu Gladys Lópezové. Ta však odpovědnost za její smrt odmítá. Tristní je i situace v sousední Guatemale, kde bylo v průběhu loňského roku zavražděno nejméně 10 aktivistů.
Čtvrtou nejnebezpečnější zemí pro enviromentální aktivisty je jihoamerické Peru. Mezi lety 2002 a 2014 tady bylo zabito nejméně 57 aktivistů. Jedním z posledně medializovaných případů je vražda vůdce kmene Ashéninka Edwina Chotu a jeho kolegů Jorga Ríosa Péreze, Leoncia Quinticima a Francisca Pineda. Jejich mrtvá těla byla nalezena hluboko v peruánském deštném pralese. Tento hrůzný čin mají na svědomí ilegální dřevorubci, kteří se snaží vyhnat lid Ashéninka z jejich území.
Podobně hrozivá situace panuje i v mnoha zemích jihovýchodní Asie. Smutné prvenství mají Filipíny, kde tragický osud potkal 33 ekoaktivistů. Oběti převážně vystupovaly proti těžbě uhlí a drahých kovů. Zpráva Global Witness popisuje v dané souvislosti případ aktivistky Michelle Camposové z filipínského kmene Lumádů, jejíž otec a dědeček byli při vyhánění domorodých obyvatel veřejně popraveni. „Vrahy známe, pořád se pohybují v naší společnosti. Umírají tu lidé a naše vláda nedělá nic, aby tomu zabránila. Jsme zastrašováni, ponižováni a zabíjeni kvůli odporu proti těžebním společnostem a polovojenským skupinám, které je chrání," uvedla ve zprávě Global Witness Camposová. Děsivý případ se stal na Filipínách v roce 2012, kdy byl před zraky své rodiny zastřelen domorodý vůdce Jimmy Aliguyon, údajně za odmítnutí prodat svou půdu těžební společnosti.
Výčet hrůzných a neospravedlnitelných zločinů, které se udály na asijském kontinentu, může uzavřít případ z Indonésie. V únoru loňského roku byl na Sumatře napaden a ubit k smrti Indra Pelani, mladý ekologický aktivista a zemědělec. Za tento zločin je pravděpodobně odpovědná bezpečnostní služba společnosti Asia Pulp and Paper (APP), se kterou se dostal do slovního konfliktu. Indra byl součástí sítě lidí, kteří monitorují protiprávní činnost v oblasti lesního hospodářství a zemědělství. Z nelegální těžby je podezřelá i zmíněná společnost APP.
Co spojuje v podstatě všechny zmíněné kauzy je velice nízká míra potrestání lidí zodpovědných za tyto zločiny. 99 procent případů, které eviduje GW, zůstává neobjasněno a jenom 10 pachatelů bylo odsouzeno do roka od spáchání zločinu.
Z výsledků studie Global Witness by mohlo plynout, že vraždy ekoaktivistů jsou de facto problémem nedemokratických rozvojových zemí, kde vládnou vojenské režimy či komunističtí diktátoři. To je sice pravda, ale svůj podíl na stavu, ve kterém se nacházejí země globálního Jihu, má i Evropa. Vysoká nezaměstnanost a bída těchto zemí, která je příčinou vysoké kriminality (i vražd ekoaktivistů), je důsledkem koloniální politiky Západu. Koloniální doby jsou sice minulostí, ale i dnes se ozývají hlasy, upozorňující na to, že rozvinuté země ještě stále žijí na úkor zemí rozvojových. Drancování přírodního bohatství zemí globálního Jihu ve jménu hospodářského růstu, volného trhu a globalizace je pak jenom pokračováním kolonialismu sofistikovanějšími metodami.
Represe vůči ekoaktivistům v Rusku ani v evropských zemích takové tragické následky nemají. Co se týče situace v Ruské federaci, za poslední léta nebyl zaznamenán žádný případ vraždy ekologického aktivisty kromě medializovaného případu novináře a vůdčí osobnosti ruského environmentálního hnutí Michaila Beketova. Beketov se stal obětí brutálního napadení v roce 2008. Tento útok sice ruský novinář přežil, ale na následky bitky přišel o tři prsty na ruce, část nohy a utrpěl závažná poranění mozku. Zemřel v roce 2013 v důsledku udušení jídlem. Beketov si nadělal nepřátelé články o zkorumpovanosti úředníků, podezřelých prodejích pozemků a půjčkách. Vedl kampaň proti výstavbě dálnice z Moskvy do Petrohradu přes les v Chimkách.
Zahraniční média zaujala i kauza ruského environmentalisty Jevgenija Vitishka, který byl vsazen do vězení, protože poukázal na netransparentní praktiky vyšších ruských úředníků, kteří ignorovali dodržování platných environmentálních standardů při organizaci olympiády v Soči. Vitshkovov případ není v kontextu Ruska ničím výjimečným a mnohé lidskoprávní instituce poukazují na obecnou praxi ruských státních orgánů v pronásledování politických aktivistů i potlačování svobody projevu.
Pozice nevládních ekologických organizací i samotných ekoaktivistů v zemích Evropské unie je v porovnání se světem nesrovnatelně lepší. Represím a útokům, i když často jenom verbálním, musí čelit ale i oni. Pronásledování ekologických aktivistů se zvýšilo v celé Evropě a stále více přímých environmentálních akcií je ocejchováno nálepkou "(eko)terorismus". Ani v české debatě o ochraně přírody se s přirovnáním k (eko)teroristům nešetří.
Být ekoaktivistou v Evropě sice není natolik nebezpečné jako v Brazílii nebo Hondurasu, ale i oni čelí různým nesnázím. Veřejné protesty bývají násilně přerušeny policií, armádou nebo bezpečnostními služebami velkých společností.
K tomu došlo i v případě protestů obyvatelů řeckého polostrova Chalkidiky proti těžbě zlata v regionu Skouries. Obyvatelům, kteří se obávají, že těžba bude mít negativní dopad na životní prostředí i jejich obživu, totiž rybolov, zemědělství a cestovní ruch, vadí přístup řecké vlády, která s těžbou souhlasí. V říjnu 2012 policie rozehnala více než 2500 demonstrantů použitím slzného plynu a desítky protestujících byly zadrženy, mezi nimi i patnáctiletý kluk.
Horší konec potkal dva italské aktivisty Edoarda 'Baleno' Massariho a Soledada 'Sole' Rosasa, kteří byli v roce 1998 zatčeni na demonstraci proti výstavbě dráhy pro vysokorychlostní vlak. Na základě nejasných důkazů byli obviněny z „ekoterorismu". Nevydrželi psychický nátlak, který na ně byl vyvíjen, a ve vězeňské cele spáchali téhož roku sebevraždu.
Současné zelené hnutí v ČR je známé svou umírněností, přímé akce jsou velmi sporadické a z toho důvodu má „hon na ekoaktivisty" jinou podobu, než tomu je v zemích globálního Jihu či Ruské federace. Bagatelizace však není zcela na místě. I čeští ekoaktivisté jsou terčem šikany, zastrašování či represe státních orgánů i velkých společností.
Mediálně nejznámější je blokáda vzácného lesa na Ptačím potoce v NP Šumava v roce 2011. Aktivisté z celé ČR vlastními těly chránili šumavské lesy před motorovými pilami. „Zákrok policie nabývá na brutalitě," vyjádřil se tehdy mluvčí blokády, ekolog Mojmír Vlašín. Jednou z obětí policejní brutality byl i Jan Skalík, toho času působící na Katedře environmentálních studií v Brně. V trestním oznámení, které proti postupu policie podal, mimo jiné uvedl, že mu v době, kdy byl připoutaný ke stromu, policisté sypali za triko mravence, opakovaně ho škrtili, stoupli mu plnou vahou na lýtko a nastartovali mu u hlavy motorovou pilu, čímž ho chtěli zastrašit a z prostoru vypudit.
Kromě Jana Skalíka podalo trestní oznámení kvůli policejní brutalitě dalších třináct osob. Případ policejní brutality nebyl dosud řádně vyšetřen a viníci nebyli potrestáni. Nadějí do budoucna je verdikt Ústavního soudu z května letošního roku, který potvrdil, že vyšetřování policejní inspekce bylo zaujaté a že je nutné případ opětovně důkladně prošetřit. Vleklost této kauzy provokuje k ironické poznámce, že „efektivita" českých policejních i soudních orgánů není o moc lepší než ta v Hondurasu.
Čeští aktivisté sice nebývají oběťmi nájemných vrahů, ale mnozí z nich jsou vystaveni psychickému nátlaku či vyhrožování. Ku příkladu Dětem Země - Plzeň bylo v roce 2001 systematicky vyhrožováno kvůli kauze výstavby dálničního obchvatu Plzně. Na záznamník dostávali opakované výhrůžky, aby ukončili svou kampaň, jinak že „je pověsí na lampy". Miroslav Patrik z Dětí Země dostává pravidelně spousty výhrůžných mailů zejména ve spojitosti s dálnicí D8.
Své o tom ví i bývalý šéf plzeňské pobočky Děti Země Martin Hyťha. V letech 2009 až 2011 na něho byla tajně nasazena dvojice kriminalistů. Jejich úkolem bylo najít kompromitující informace, které by Martina Hyťhu zdiskreditovali. Kriminalisty si pravděpodobně najali lidé spříznění s developerskou firmou InterCora, protože v době, kdy byl Hyťha tajně špehován, se stupňoval spor Dětí Země kolem výstavby obchodního centra Hornbach v Plzni, kterou měla na starosti právě zmíněná společnost InterCora. Martinovi Hyťhovi nešlo o život a o sledování své osoby se dozvěděl, až když se celá kauza provalila, jeho případ ale poukazuje na to, že i u nás jsou ekologičtí aktivisté vystaveni jistým rizikům.
Případ Martina Hyťhy současně nepřímo odkazuje na jiný problém, se kterým se potýkají nejen čeští ekoaktivisté. Tím je kriminalizace ekologických aktivit. Pojmy ekoaktivista a ekoterorista jsou pro mnohé lidi synonyma. Soudě podle zprávy organizace Global Witness je tomu spíše tak, že ekologičtí aktivisté jsou sami oběťmi teroru státních orgánů či velkých společností, které staví finanční zisky nad zájmy přírody a obyčejných lidí.
Komentáře
Ale pozor na ekoteroristy.