Šumava se v rukou médií smrskla na „problém kůrovec”. Ten je však jen monstrem, které zastiňuje řadu jiných problémů či svárů, se kterými se tato oblast dennodenně potýká.
Když jsem poprvé viděl fotografie Šumavy, kde naše přírodní dědictví vypadalo jako měsíční krajina, vyslechl nářky nad šířící se pohromou, podepisoval a poté jako předseda Sněmovny od iniciátorů přebíral do rukou petici „Zachraňte Šumavu”, opravdu to na mě zapůsobilo.
Rozhodl jsem se, že přijmu pozvání místních starostů a do šumavských lesů se vypravím. Nazul jsem sportovní boty a vyrazil. Ředitel Národního parku Šumava mě zavezl na místa nejvíce postižená soušemi.
Ano, je děsivé, kolik stromů zde přišlo o život a jaká spoušť zde zbyla jako památka na orkán Kyril. Ale nelze si také nevšimnout, jak kolem uschlých souší a pod spadanými stromy bují nový život. Jak staré dělá místo novému. Jak si les sám klestí cestu k životu.
Hovořil jsem také s místními starosty. Ti překvapivě vůbec nelamentovali nad neúspěšným bojem s lýkožroutem. Ukázalo se totiž, že jejich vztahy s vedením parku jsou mnohem komplexnější. Hovor se tak velmi rychle stočil na řadu dalších problémů, které starosty trápí nejvíce: špatná infrastruktura, migrace mladých lidí do měst, špatné podmínky pro podnikání či chybějící jednotná a pevně daná právní úprava podmínek v oblastech národního parku.
Ano, rozhodně souhlasím s iniciativou „Zachraňte Šumavu”, která hlásá, že situací na Šumavě je třeba se zabývat. Zdá se mi však, že to není zdaleka jen šumavská příroda, komu je třeba pomoci. Je třeba se věnovat místním obyvatelům.
