Jsou to již tři měsíce, bylo to přesně 12. a 13. září letošního roku, kdy Šumavu navštívili zástupci Evropské komise s cílem "zhlédnout vybrané lokality a diskutovat problematiku implementace směrnice 92/94/EHS o stanovištích a řešení problematiky kůrovce".

Jsou to již tři měsíce, bylo to přesně 12. a 13. září letošního roku, kdy Šumavu navštívili zástupci Evropské komise s cílem "zhlédnout vybrané lokality a diskutovat problematiku implementace směrnice 92/94/EHS o stanovištích a řešení problematiky kůrovce". U příležitosti této návštěvy evropských komisařů bylo Ministerstvem životního prostředí svoláno několik jednání, na kterých se komisaři setkali s vědci a odborníky, šumavskými starosty a se zástupci vybraných nevládních neziskových organizací.

Tolik oficielní sdělení z krátké pozvánky, která, jak je zřejmé, neoplývala mnoha informacemi. Podrobnosti návštěvy se začaly objevovat díky tisku až několik dní před příjezdem komise. Komisaři měli přijet na Šumavu na základě průběžně zasílaných stížností, kterými Brusel čile a neúnavně zásobují aktivisté a některé nevládní neziskové organizace již několik let. A je nezpochybnitelné, že stížnosti vygradovaly snahou nového vedení Správy národního parku Šumava zastavit kůrovcovou kalamitu účinnými lesnickými metodami. Tento postup samozřejmě vyvolal nejen reakci aktivistů, ale i s nimi spřízněných vědců, kteří nejen, že nešetřili citacemi o nenapravitelných a nedozírných škodách, které se páchají na unikátní šumavské přírodě v důsledku "masivního kácení stromů", ale celkově přispěli k vytvoření představy, že v šumavských lesích se konají hrozné nepřístojnosti. Samozřejmě sólokaprem mimořádného kalibru bylo kácení a s tím spojená blokáda v lokalitě Na Ztraceném, pro zvýšení efektu nazývané aktivisty lokalitou Na Ptačím potoce. Soustředěný tlak dopisů a stížností vyvolal reakci předsedy komise pro životní prostředí EU Janese Potočnika, který v dopise ze 14. června 2012 vyzval ministra Chalupu nejen k zastavení holosečí, ale nezapomněl ani na varování, že nemůže vyloučit ani to, že se obrátí na jím řízenou komisi k učinění právních kroků. Je smutné, že to vše bez znalosti skutečného stavu, bez vyslechnutí druhé strany sporu a bez stanoviska ministerstva. Samozřejmě, že tento postup vyvolal nesouhlas jednadvaceti šumavských obcí sdružených do Svazu obcí Národního parku Šumava s tím, že panu Potočnikovi zaslaly nesouhlasný dopis a navrhly mu návštěvu Šumavy.

Tolik zkráceně o tom, co předcházelo návštěvě evropských komisařů.

Je otázkou, zda dopis Svazu obcí návštěvu komisařů urychlil nebo zda byla již naplánována. Faktem zůstává, že se návštěva komisařů ve zmíněném termínu uskutečnila a že se při ní v terénu komisaři sice neoficielně, ale veřejně vyjádřili, že zásahy v lokalitě Na Ztraceném naturovou lokalitu nepoškodily. To, že obsahy stížností, které byly do Bruselu odesílány, neznali nejen pozvaní účastníci setkání, ale ani dotčená Správa Národního parku, je tak trochu zvláštní, ale v šumavských poměrech dost obvyklá praxe. Také zmiňovaná diskuze o naplnění směrnice Rady č. 92/43/EHS zůstala na jednáních s nevládními organizacemi tak trochu mimo pozornost. Zastínil ji totiž výčet stížností zaslaných do Bruselu šumavskými aktivisty, který byl pro zvýraznění na setkání znovu přednesen. Z rozsahu stížností je zřejmé, že stěžovat si lze na všechno, na kácení, na zamýšlenou stavbu cyklotrasy, která má nahradit nebezpečný úsek na silnici, na splouvání horní Vltavy, na rozšíření nebezpečné silnice atp. Zdá se, že stížnosti jsou živou vodou posedlosti, která má s vlastní ochranou přírody jen málo společného a je ze zásady proti všemu, co se na Šumavě pro turisty připravuje. Posedlosti, která spatřuje nebezpečí pro floru a faunu v každé lidské činnosti, aniž by bylo zjištěno, zda údajně dotčená populace příslušného druhu je schopna se s lidskou činností vyrovnat a bez negativního ovlivnění přežívat, což je hlavní podstata zmíněné směrnice.

Možná, že tři měsíce čekání na stanovisko evropských komisařů nejsou dlouhou dobou, zaráží však, že i když se po zhlédnutí stavu lesa komisaři vyjádřili zcela jasně, vydání konečného stanoviska se jaksi někde v Bruselu zadrhává.

Šumava má vůbec pro mise a komise zvláštní přitažlivost. Také v minulých letech, na základě trvalých sporů kácet či nekácet a nespokojenosti s tehdejším vedením parku, vyzvaly nespokojené nevládní a neziskové organizace mezinárodní organizace k zásahu. Na základě této výzvy zorganizoval Ramsarský výbor první misi, která navštívila Šumavu v červnu 2001, o rok později v září 2002 navštívila Šumavu na dva dny mise UICN/WCPA. Již tehdy Regionální sekce Rady národního parku vyjádřila mj. nespokojení se způsobem komunikace mise s obcemi, kritizováno bylo zejména účelové akceptování jen některých závěrů mise a doporučováno bylo nové setkání s členy mise u kulatého stolu a potřeba možností presentace jiných názorů. Další mise, tentokrát z pověření přímo Generálního ředitelství pro životní prostředí EU, proběhla v červnu 2009. Firma ACT Consultans byla pověřena vypracováním osmi studií z různých evropských národních parků. Tentokrát byli pozváni účastníci představující názory obou stran šumavských sporů. Po bohaté názorové debatě projevili účastníci zájem o finální verzi studie. Byli ujištěni, že výsledek obdrží po schválení Evropskou komisí. A zdá se, že komise si dává na čas, protože ani po třech letech není znám výsledek.

Čas běží, mise a komise přijíždějí a odjíždějí, koruny a eura se kutálejí, jedna stížnost stíhá druhou a problémy zůstávají.