Zdá se, že výměna ředitelů našeho největšího Národního parku uklidnění nepřinese. Argument aktivistů Duhy, ale i některých vážených přírodovědců je totiž neměnný a jednoznačný: "V Národním parku se přece nekácí."

... bude nový ředitel dalším adeptem na anticenu?

Zdá se, že výměna ředitelů našeho největšího Národního parku uklidnění nepřinese. Argument aktivistů Duhy, ale i některých vážených přírodovědců je totiž neměnný a jednoznačný: "V Národním parku se přece nekácí." A tak zaniká oponentní hlas Správy NPŠ a zase jiných vědců, kteří mají celou řadu protichůdných argumentů, proč početnost kůrovce tlumit, a proto kůrovcem napadené stromy kácet anebo jim alespoň oloupat kůru. Národ to vše sleduje a vůbec tomu nerozumí. Má být pro Losnu, nebo Mažňáka.

Problém je vlastně v tom, že NPŠ nebyl vyhlášen zákonem a poslání parku bylo v příslušném Nařízení vlády z roku 1991 formulováno vágně: Uchování a zlepšení přírodního prostředí a zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů ... To lze vykládat různě, zvláště když již v době založení parku byl na ochranu tohoto Bohem a Němci opuštěného a dlouhou dobu zadrátovaného území Šumavy dvojí názor. Jednak to byla panevropská snaha stran Zelených ponechat území zcela bez lidské intervence a tudíž "Přírodu přírodě, protože jen ona ví ... jak dospět k DIVOČINĚ". Na druhé straně byla podle tradiční praxe ochrany přírody, aplikované u nás představa, že na území parku budou bývalé hospodářské lesy opět přeměněny na lesy původní, a tak napraveno to, co člověk změnil. Pro takovou rekonstrukci má lesnická věda celo řadu poznatků a nástroje jak to provést. Lesníci totiž nejsou jenom "dřevožrouti" (Just), ale byli první, kdo navrhl chránit zachovalé části lesa, označené pak jako pralesy.

Díky politické konstelaci a účasti ministrů životního prostředí za Stranu zelených ve vládě vzala však tato koncepce brzy za své, tak jako se změnilo vedení Správy NPŠ. Politickými tlaky bylo nakonec dosaženo, aby NPŠ byl zařazen mezi parky II. kategorie IUCN, tj. po bok např. rozlohou nesouměřitelných amerických Národních parků, které ale nepoznaly "ruku člověka" a vše je zde přírodní. Co ale nyní s DIVOČINOU u nás? Proto ideologové hnutí vymyslili, že divočinu lze v Evropě dosáhnout NEZASAHOVÁNÍM a působením "přírodních procesů" a že vlastně vůbec nezáleží na tom, zda se nechá zpustnout pole nebo les či jiné území. Vždy zde vznikne DIVOČINA.

Pro frustrovaného, po kousku zeleně a po panenské přírodě toužícího městského intelektuála byla tato představa přitažlivá, zvláště když byla spojena s emotivními hesly: "Mít či nemít divočinu je především stav mysli a rozhodnutí srdce" (Vančura), "Pod pojem divočiny můžeme zahrnout třeba i trhlinu ve zdi nebo vrchol hlušiny, které rostliny i zvířata postupně dobývají" (Weinzierl), "Divočinu můžeme začít obnovovat v lese stejně jako v centru města prostě tím, že vybrané plochy ponecháme svému osudu bez lidských zásahů" (Bláha).

Je s podivem, že těmto iracionálním, emotivně laděným příslibům podlehli dokonce mnozí přírodovědci, vedení k tomu pohlížet na předmět zkoumání zcela exaktně a hodnotit ho v souvislostech, a tudíž ekologicky. V balastu slov se ztratilo, že rozhodnutí o přírodě, zda ji někdo bude exploatovat nebo nyní naopak pustí z otěží, dělají zase jen lidé. Jaksi se zapomnělo na evoluci, že život a také společenstva organismů se vyvíjejí, že prostě mají svou historii. Mávnout rukou nad tím, že nevadí, když na Šumavě hynou dokonce šest set let staré smrky, po rozpadu lesa degradují lesní půdy, zaniknou kontinuálně se vyvíjející lesní společenstva a lesní prostředí, je stejné barbarství, jako třeba nechat povodní spláchnout Karlův most a hovořit o kladném vlivu takové disturbance na kulturu národa. To vše jen z ideologických pohnutek. Ponechat člověkem zmanipulovaný a převážně smrkový les na pospas kůrovci nepovede v našich podmínkách ke vzniku přirozených lesů, jak spekulují aktivisté a mnozí vědci. Bude to opět antropický produkt a o to jde. Přirozené horské lesy byly mnohem pestřejší co do dřevinné i věkové skladby, úměrně tomu, jak jsou zde pestré stanovištní podmínky. Hromadné hynutí smrku působením přemnoženého kůrovce, které podporují aktivisté Duhy svými blokádami, povede k uniformitě lesa. Je absurdní, že jde o téměř stejný proces, jaký nastane po tolik odsuzované velkoplošné těžbě lesa, odmyslíme-li absenci biomasy.

Aniž se podceňuje užitečnost diskuse, lze závěrem připomenout staré české přísloví "Ševče, drž se svého kopyta" a nesnižovat úsilí lesníků, nezpochybňovat jejich vzdělání a poznatky, které byly vědci z jejich řad dosaženy. Jejich legitimním posláním je postupně navrátit šumavským lesům v NPŠ jejich původní, přirozený vzhled a zajistit v nich podmínky pro setrvalý život všem společenstvím organismů. Mají komplexní vzděláni nepostrádající přírodovědný základ, jsou školeni nacházet a podporovat ekologické vztahy, chránit také ostatní funkce lesa v krajině a v neposlední řadě rozumět potřebám obyvatel a jejich ekonomickým zájmům. Ať chceme nebo ne, Národní park Šumava se nachází v kulturní krajině s dávnou historií a na tom nic nezmění ani marketingově sebevíce uplatňovaný tlak aktivistů halící se do hesel o přírodě.

(Článek vyšel v pozměněné podobě i v Mladé frontě Dnes a na serveru Česká pozice)

***

Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc., emeritní profesor Mendelovy university v Brně. Specializace: lesnická entomologie, ochrana lesa, ochrana přírody. Člen vědecké sekce Rady NPŠ v letech 1994 až 2006, člen komisí Jihočeského a Plzeňského kraje EPS I, EPS II pro analýzu managementu NPŠ v letech 2007 až 2009.