Ekologům v národním parku nejde o kategorizaci, ale o přírodu

K článku Radovana Holuba Těžit se bude. Ať bude ministr jakýkoliv (LN 3. 8.) bych připojil několik poznámek. Byl jsem 15 let členem oficiální Rady Národního parku Šumava, nyní členem rady stínové a dlouhodobě se zabývám výzkumem šumavských ekosystémů včetně smrčin, tak si snad mohu dovolit malou reflexi. Bohužel se v médiích, a tímpádem i ve veřejnosti, zahnízdily dva extrémní pohledy: na jedné straně „radikální ekologové”, kteří nechtějí v parku kácet vůbec, na druhé straně „dřevožrouti”, kteří chtějí kácet všude, kde se objeví kůrovec. S prvním názorem jsem se mezi lidmi věnujícími se Šumavě nesetkal, s druhým bohužel ano, především mezi lesníky a lidmi zvenčí.

Jako vědci jsme celou dobu zastávali a stále zastáváme představu o kompaktní a dostatečně velké bezzásahové centrální zóně a ochranném prstenci lesů kolem, kde se intenzivně zasahuje, přesně jak píše Radovan Holub. Toto měla v podstatě navodit v roce 2004 dojednaná zonace. Proč tomu tak dosud není? Autor mylně píše, že návrh oné zonace nebyl přijat „pod vlivem radikálních nátlakových skupin ekologů”. Ve skutečnosti ji na poslední chvíli odmítl podepsat tehdejší ministr Libor Ambrozek pod tlakem zcela jiných skupin. To by mohl autor vědět. Nemýlím-li se, byl právě v té době mluvčím parku.

Co znamená bezzásahovost V článku je řada dalších nepřesností a matoucích úvah. Autor píše, že „zelení ministři nechali park drancovat”, míní se tím evidentně doba po Kyrillovi. Na druhé straně je neustále tehdejšímu ministrovi Bursíkovi vyčítáno, že nechal po Kyrillovi bez zásahů některé části parku, dokonce na něj byla podána žaloba (kterou samozřejmě soud uznal za neoprávněnou). Tady je autor opět poněkud v rozporu s realitou.

Rovněž nechápu jeho závěr, že „NP Šumava nemůže bez vysokých těžeb ekonomicky přežít”. Copak je národní park výrobním podnikem, který si na sebe musí vydělat? To je nepochopení základů institucionální ochrany přírody ve vyspělých zemích. Autor by také měl vědět, že bezzásahovost neznamená, že do daného území nesmí vkročit lidská noha.

Vyčítat evropskému komisaři, že (asi) nebyl nikdy na Šumavě, je rovněž poněkud krátkozraké. Těžko může objezdit všechny národní parky v Evropské unii.

Také jsem si nikdy nevšiml, že „kategorizace chráněného území je posvátná kráva v očích ekologů”. Jak na to autor přišel? Ekologům (také se za ekologa považuji) nejde primárně o kategorie, ale o přírodu.

Kůrovci a fotbalu rozumí každý Závěrem pár poznámek, které nekomentují přímo obsah článku, ale situaci na Šumavě jako takovou. Zdá se mi, že v této zemi kůrovci a fotbalu rozumí každý. Někdy i ochraně přírody. Pak se stane, že i ředitelem národního parku, jakožto nejvyšší kategorie ochrany přírody, se stane naprostý laik. Ke kůrovci na Šumavě se opravdu vyjadřuje kdekdo, včetně všemožných politiků od lokálních po nejvyššího. Přitom se jedná o odborný problém a jen odborníci by jej měli řešit (lesníci, přírodovědci). Ti, kteří se věnují přímo výzkumu šumavských ekosystémů. Nemusejí se vždycky shodnout, ale musejí spolu racionálně diskutovat. Závěry pak mohou předkládat veřejnosti, která ale nemůže být soudcem. Jestli lékař odoperuje někomu ledvinu, nebo ne, také není předmětem všelidového hlasování.