V posledních dnech se opět objevily v médiích články a debaty o Šumavě v souvislosti s kácením, výměnou ředitele...

Na rozdíl od minulých let je už slyšet i hlas selského rozumu, ale stále ještě zaznívají zásadní postoje k národnímu parku, zákonům a nadčasovým hodnotám - a že to jinak nejde. Zaujal mě jeden fejeton, kde pisatel popisoval své pocity při cestě k prameni Vltavy a na Poledník – popisoval ten pocit smutku a zmaru a to, že pak zvítězily pocity nadějné, vznešené, nadčasové.

Docela mu závidím – absolvoval jsem letos to samé, ale nedokázal jsem se povznést nad to, co jsem viděl (v takovém rozsahu) poprvé v životě, a doufám, že naposled. Nedokázal jsem se povznést nad to, že les, který byl vydán na pospas vichřici, byl následně vydán na pospas lidské hlouposti, politikaření a kdoví čemu všemu nedobrému, co obraz zkázy dotáhlo k dokonalosti, a že ten obraz se bere jako "normální". A proto – "s křížkem po funusu" – píšu.

Byl jsem na Šumavě na vojně před mnoha lety a teď jsem tam byl poprvé jako turista - znal jsem Šumavu trochu z věže obrněného transportéru nebo kabiny V3S, ale nejvíce jsem ji znal z románů Jana Vrby a Klostermanna ... a teď jsem ji tedy poznal na vlastní oči. Při prvních souškách a vývratech jsem vytahoval aparát a fotil – zdály se mi tak dramatické a tragické. Po několika kilometrech už mě to přešlo a v hlavě se mi rojilo to, co jsem za poslední léta slyšel a četl o hospodaření a správě parku - o soubojích teorií a zákonů, vedení a aktivistů - a zde bylo vidět ovoce několikaletého úsilí.

Předčilo to všechny mé představy – tisíce povalených stromů, tisíce stojících suchých stromů. Naučná cedule o tom, že smrt stromů patří do života lesa, mě tedy pobavila ... napadlo mě drsné přirovnání: smrt patří i k životu člověka, ale to, co jsem viděl, patří do života lesa asi tak, jako hromady mrtvol – z lágrů a válek - do života člověka. Zatímco tu stromy umírají ve jménu růstu těch pravých stromů a toho pravého lesa - tam umírali lidé ve jménu vzniku těch správných lidí a toho správného národa. I to je historie a život lidstva, ale není to nic, z čeho by se měl člověk radovat a proti čemu by se neměl bránit.

Otázka není jestli kácet - nekácet, loupa(i)t - neloupa(i)t (jak to většinou prezentují sdělovací prostředky), ale  jak vrátit stav kůrovce (stav lesa) do normálu, jak zabránit zbytečnému umírání zdravých stromů . Proč asi neslyšíme informaci, kolik zbytečně zemřelo stromů? Vždyť dříve taky byly vichřice a Šumava, ani lidé z toho tak nezešedivěli.

Smrt těchto stromů je nepatřičná a člověk jí měl zabránit – jsou to naši bratři. Jaký román by asi napsal JanVrba dneska? Ty stromy, které přežily vichřice a teď stojí suché, to byly opravdové živé bytosti, rostly desítky let, měly ohromnou sílu a plnily opravdové poslání vůči vodě, zemi, vzduchu, lesním tvorům – na nic si nehrály, ani si nemohou hrát, a jejich bolest a smrt byla opravdová. Co je jim platné, že umřely ve jménu nějakých hodnot, které umí chápat a formulovat úzká skupina lidí, která lpí na dogmatech a zákonech. Zákonech, které byly formulovány pro běžné situace, ne pro mimořádné události. Před časem v jedné zemi ctili zákon o ustrojení tak, že naháněli neustrojené dívky zpátky do hořící školy. Jak by asi reagovali zastánci bezzasáhovosti na lesní požár .... který taky patří odjakživa k životu lesa – bránili by zásekům, bránili by plameny vlastními těly? (Při kůrovcové kalamitě se sice z lesa nekouří, ale výsledek pak vypadá stejně.) Vždyť zásady o nekácení a nezasahování byly formulovány proto, že šumavské hvozdy byly uznány jako hodnota hodna zachování – aby ji uchránily – ne proto, že by na tomto pozemku měla vzniknout pokusná zahrada, kde se má příroda vrátit o staletí nazpět nebo co to udělá ... když se nic neudělá.

Člověk se rodí jako člověk a umírá jako člověk a i v době mezi těmito okamžiky je stále na prvním místě člověkem a až pak ekologem, členem strany, aktivistou. Ty stromy, co ještě žijí, jsou živé bytosti a měli bychom se k nim tak i chovat – to nejsou pimprlata na nějaké deskové hře, která, když se nedaří, se sbalí a nic se neděje.

To, co se na Šumavě stalo, je v reálu ohromná neúcta k životu, pohrdání dědictvím dřívějších pokolení. Napadlo mě, že tady končí legrace - tady jde o život - o život šumavských hvozdů, které vydány na pospas se přemění na cosi zeleného, ale hvozdy už to nebudou.

Jde i o život lidí – docela mě pobavila stezka k Prameni Svobody – krásná visutá po dřevěných lávkách, schůdkách, aby se příroda neničila – no po pár metrech: Ejhle cedule!, že prý padají stromy a vstup na vlastní nebezpečí a smrk pěkných rozměrů si to ležel napříč lávkami. Po cestě pár metrů od stezky se ale chodí - a tam asi stromy nespadnou - jenže všechny ty zelené uschnou a všechny ty suché stromy pak jednou spadnou. Nápad správců parku – aby se vlk nažral a koza zůstala celá (aby stromy spadly a lidé zůstali celí) - když se nesmí kácet, tak z toho důvodu "lámou" stromy okolo cesty. Pařez v parku nesmí být - řežou je tedy pět metrů nad zemí a pahýl ozdobí zářezy, takže návštěvník prochází a má pocit, že se nekácelo, že jde panenskou přírodou .... je to paráda.

A co teprve odkorňování stojících stromů – to je opravdu dojemná obětavost, jak ctít zákon o nekácení. Opravdu se to dá stíhat v termínu při takovém množství? Opravdu to stojí za to? I za to riziko? Opravdu by při pokácení (nebo "zlomení" v pěti metrech) takového stromu a oloupání na zemi, došlo k těžkému hříchu a dřevorubec by se propadnul do pekla?

Je čas vyslovit - jako to dítě v pohádce: "Král je nahý." Třebaže slyším ódy, jak tento způsob přístupu k parku je to "to pravé" a vznikne něco hodnotného - když ne hned, tak za sto let (nesmíme být sobci a držet se primitivních představ, že park má být zelený a ptačím zpěvem ozvučený). To, co je vidět, je - bez ohledu na to, co se píše a mluví - nahý král.

Ochrana přírody se v naší době zvrhla v nebezpečnou sektu (na Šumavě určitě), která lpí na dogmatech, pohrdá lidmi a škodí lidem i přírodě. Z ekologie a ochrany přírody se stalo univerzální zaklínadlo, posvěcuje jednání proti zdravému rozumu i svědomí, stejně jako mnohé "-ie" a "-ismy" v minulosti.

A jako se v sektách vedou soutěže, kdo je papežštější než papež, i tu může lidský mozek vedený jednoduchým dogmatem vyplodit nápady ještě nebezpečnější, než ochrana jednoho hmyzu za cenu zkázy celého živého organizmu, jakým šumavské hvozdy byly.

Král je nahý! Národní park v tomto stavu je nebezpečným a nevábným místem k pobytu pro zvěř i lidi. Je to místo pro natáčení apokalyptických filmů.

Jako kůrovcová líheň škodí i okolním lesům – znehodnocuje je a zlevňuje vytěžené dřevo – škodí lidem, kteří tam po generace opravdově žili a žijí a les je třeba jejich jediná obživa.

Stav parku a folklór okolo demoralizuje lidi - znehodnocuje pojem ochrana přírody a ekologie. Ta hodnota a poznání, že si s tím příroda poradí, není odpovídající hodnotou za tuto cenu.

Můj pocit při návštěvě byl, že je-li tento park Národní, pak asi patří nějakému jinému národu – ne tomu, ke kterému se hlásím. A pokud toto opravdu je náš Národní park a je předpoklad být na něj hrdý – pak "nechci být členem takového národa" anebo ano - každý národ má asi takový park (kulturu, hodnoty, odolnost proti pohrdání sebou samým...), jaký si zaslouží, a já si myslím, že si to nezasloužíme, a proto píšu:

"Slyšte všichni – to, co se dělo (děje) na Šumavě - to nejsou nové nádherné šaty - to není nový , nádherný přístup k přírodě. Král naletěl. Král je nahý!"

Autor je majitel lesa, včelař, fotograf