Jmenovaný autor publikoval 22. 6. 2014 v Parlamentních listech úvahu Soužití po milióny let, kde uvádí, že již asi před 70 mil. let „se ustálilo soužití malých motýlků, ke kterým patří dnešní kůrovec, s jehličnany”.

... a ideologické pnutí v hlavě Jaroslava Šonky

Jmenovaný autor publikoval 22. 6. 2014 v Parlamentních listech úvahu  Soužití po milióny let , kde uvádí, že již asi před 70 mil. let „se ustálilo soužití malých motýlků, ke kterým patří dnešní kůrovec, s jehličnany”. V neurovnaném myšlenkovém sledu dále fabuluje, že kůrovci konkurují člověku a zejména „ohrožují hospodaření svobodných obcí Národního parku Šumava” (spekulace autora by si zasloužila osvětlit!), které se pak staví proti rozšíření bezzásahových zón. Proto by se měly tyto „divoké snahy obcí, o omezení ochrany přírody, zredukovat”. Za nejpádnější argumenty považuje čísla: „Kůrovec a jehličnany mají za sebou harmonických 70 mil. let, a dnešní zralé úvahy jsou produktem posledních pětadvaceti. Kdo se tedy prověřil déle?”

Nepochybně pragmatický politolog, publicista a novinář se v příspěvku nepouštěl do dalších podrobností, je ale zřejmé, že se pokusil podpořit a s pomocí podivných argumentů ospravedlnit zvýšení rozlohy bezzásahových zón, ergo divoké přírody a divočiny. Není prvním, koho citová touha po zážitku divokosti přírody, opěvovaném např. americkými literáty v tamních národních parcích, natolik ovábila, že zcela pominul některé opakovaně uváděné protiargumenty. Nejde jen o to, že NPŠ o rozloze pouhých 68 tis. ha je zanedbatelným, nesvébytným trpaslíkem oproti např. americkým a kanadským národním parkům o rozloze obvykle více než tisíc km2. Podstatné je, že se v těchto parcích zachovala původní, člověkem neovlivněná příroda, která se přirozeně a nepřerušovaně vyvíjí pouze působením přírodních sil a zejména klimatických vlivů.

Oproti tomu na Šumavě zůstalo jakž takž zachováno původně snad asi jen 8 tis. ha lesa. Poté, co byla opuštěna lesnická koncepce postupné obnovy lesa, který by byl blízký původním přirozeným lesním společenstvům, a kůrovec se díky „zeleným” ministrům životního prostředí začal považovat za nástroj, který vytvoří divočinu, uhynuly poslední staré původní smrky a vlastně to nejcennější, co na Šumavě z lesa zbylo. Argumenty, že „kůrovec je přirozenou součástí smrčin”, pane Šonko, platí pouze tehdy, když také smrčiny jsou přirozené, jsou věkově a prostorově diversifikovány a jsou na odpovídajících stanovištích. Tento axiom byl z ideologických pohnutek a kvůli nastolení vědě neznámého pojmu  divočina  porušen tvrzením, že divoká příroda vzniká bez ohledu na výchozí stav ekosystému, důležité je, aby člověk již dále nezasahoval a ponechal vše samovolně se vyvíjet.

Patrně jste si ale neuvědomil, že svým tvrzením o „harmonickém vývoji jehličnanů a kůrovců po dobu sedmdesát milionů let” jste ale vůbec nepodpořil dost zrůdné myšlenkové schéma o „očistném působení kůrovce” na smrčiny a obecně na lesy Národního parku Šumava. V prvé řadě se ukázalo, že plácáte nesmysly a že se, podobně jako mnoho jiných intelektuálů i „aktivistů”, vyjadřujete k problému, který vnímáte pouze emotivně, aniž byste např. o vývoji přírody a lesa cokoli věděl.

Kdy vznikaly současné lesní ekosystémy střední Evropy, a tudíž také horské smrčiny v NPŠ?

Nebylo to totiž „70 milionů let harmonického vývoje”, ale pouze asi 5 až 7 tisíc let, kdy v poledové době, zvané boreál, a na počátku atlantiku, došlo ve střední Evropě k postupnému zalesnění tundry - zprvu borovicí a postupně také smrkem. Po dalším oteplení a šíření buku, jedle a dalších listnáčů, ustoupil smrk až do hor, do výšek nad 1000 m. Zde vytvářel rozvolněné a věkově strukturované porosty, kde staré stromy hynuly a živili se na nich kůrovci, ale zároveň již byly dávno podrostlé různě starým potomstvem. Jsme zajedno v tom, že v takových smrkových společenstvech tvoří kůrovci nedílnou součást, bez nich by generační obměna neměla žádoucí dynamiku.

Vlivem lidské exploatace lesů se ale toto harmonické schéma rozbilo, to jistě. Nelze ale za lidský zásah považovat také ideologický impulz zelených aktivistů, spřízněných vědců a rozhodnutí ministrů Strany zelených, kteří podlehli kouzlu divočiny a všemocné přírody a ponechali kůrovci „volnou ruku”? Aniž by se namáhali ptát se, co nastane s lesy a krajinou a jaké jejich funkce budou ohroženy.

Nové zelené náboženství – „zdivočení přírody” (rewilding)

Na rozdíl od klasického pojetí ochrany přírody, kdy ochrana je odstupňovaná a, dá se říci, vychází dlouhodobě z vědeckých poznatků biologických disciplín a poznatků lesnických věd, se nyní objevují nové trendy. Jejich šiřitelem u nás je hlavně Hnutí Duha, další sympatizanti z ostatních NGO a spřízněné duše s emotivním vztahem k „ Přírodě ”. Jak ukázal nedávný kongres v Salamance, je ideologický rámec hnutí poměrně nesourodý a ne dost propracovaný. Např. v jihoamerických státech a v Africe zní požadavek na ochranu a zachování původní přírody, v Evropě, kde původní příroda již dávno vymizela, je náplní pojmu „zdivočení” snaha ponechat „vytěžená území” bez lidského zásahu. Řekli bychom revitalizovat, podle nového pojetí tedy „ zdivočet ”. V Evropě je mimoto snaha ponechat co největší území v odlehlých, dosud málo civilizací dotčených oblastehc bez zásahu člověka. Např. v Iberii, deltě Dunaje, rumunských Karpatech, Velebitu, Apeninách apod. Zde by se měly, v jakž takž zachovaných ekosystémech, obnovit přirozené přírodní procesy, což lze podpořit, pokud s tím budou souhlasit také vlády příslušných států.

Je zřejmé, že koncepce NPŠ, protežovaná Duhou, je od začátku v rozporu s původním záměrem ochrany přírody. Nejde totiž, v případě lesa, o ochranu původních společenstev (biogeocenóz) a tendence je obnovit, jak je u nás běžné např. v přírodních rezervacích, ale je zde nyní zřejmá a nezakrytá snaha toto území nechat „zdivočet”. Při tom se ale ukazuje, že tento koncept dokonce vybočuje z evropského záměru, protože nejde o území „vytěžené” a nenachází se ani „mimo civilizaci”. Je to primárně pouze úsilí Duhy, která se dlouhodobě, cílevědomě a usilovně pokouší nechat historicky kulturně využívané území s dávnou tradicí a v samém srdci Evropy „zdivočet”. Jenom proto, že zde kdysi došlo k vystěhování starousedlíků a zdálo se tehdy, že bude opuštěné (proto zde byl také vyhlášen národní park). Jak tento cílený atak a nastolení divokosti, zdivočení (i s pomocí „divokých žen”) dopadl, je všeobecně známo. Provázely ho odborné omyly, laické a chybné názory aktivistů, mimo jiné např. na úlohu kůrovců v přirozených smrčinách, podporované často také ideologicky zkorumpovanou částí vědecké obce.

Nové usilování o zvýšení výměry tzv. bezzásahové zóny by vedlo bezpochyby k nastartování nové kůrovcové kalamity, k dalšímu hynutí vzrostlého lesa a kácení v zónách, kde je těžba povolena. Les by se pouze vzdaloval svému původnímu stavu a jak již bylo řečeno, dokud se tento stav nepodaří obnovit, nemá smysl hovořit o bezzásahovosti. Je smutné, že o cílech ochrany přírody v NPŠ a o tom, jak je dosáhnout, se snaží rozhodovat lidé, kteří o samotné ochraně přírody, která má u nás mimochodem dlouhou tradici a vysokou odbornou úroveň, prakticky nic neví. A ani vlastně nemusí vědět. Cílem je přece dosažení divočiny, divokosti přírody a co největší dramatičnosti disturbancí, mezi něž patří i kůrovcové hynutí lesa. Nové se přece rodí na popelu starého – to jsme již v minulosti často slýchali.

To jsou snad nejvýznamnější závěry předloženého příspěvku, které mění pohled na aktivity Duhy, politiky (zástupce Strany zelených, některé zástupce v Evropském parlamentu) a vědce, kteří za cenu podpory této ideologie se byli ochotni dokonce zpronevěřit etice vědecké práce.

V Brně, 11.7.2014

Autor je emeritní profesor ochrany lesa a myslivosti LDF, Mendelovy university v Brně