Předky je třeba ctít, ale ne si je idealizovat. Předkové dělali něco lépe, něco hůře. Pracovali s obecně menším množstvím informací, než máme dnes, což omlouvá některé jejich chyby, na druhou stranu často na přírodu kašlali v mnohem větší míře.
Za mého dětství před 40 lety tak bylo třeba ještě běžné vypouštět močůvku do potoka, vozit odpadky někam do lesa, vytvářet stahektarové megalány v zemědělsky nevyhovujících podhorských oblastech, a to scelováním stávajících polí. Tehdy to bylo běžné dnes by tyto činy bez pokuty či něčeho horšího neprošly.
O smrkařském hospodaření, které často naprosto nebralo ohledy na lesní stanoviště, už ani nemluvě. Předkové před několika desítkami či stovkami let nebyli polobozi, ale ani zločinci - pouze žili v jiné době a řešili tudíž jiné problémy.
Některé věci, na které dnes horko-těžko znovu přicházíme, ovšem ti osvícenější věděli už tehdy. Třeba to, že lidé nejsou zvědaví při své rekreaci v lesích na rozpálené holé pláně se smrčky, střídané přehoustlými porosty, kde aby sis i v poledne rozsvítil, pokud si chceš přečíst knížku. Takto Tomáš Baťa už v roce 1927 vykoupil několik stovek hektarů lesa u Zlína od barona Haupta, a s poukazem, že lesy, do nichž si chodí lidé po práci odpočinout, by měly mít především "lázeňský" charakter, okamžitě zakázal holoseče. Baťa zemřel, jeho závody byly znárodněny, les dostal do péče socialistický lesník, a i zde se výsledek dostavil - z krásných porostů obdélníčky a čtverce věkových tříd, a přestože jde o 300 m.n.m. v Karpatech, tak převážně smrk. Pro mě je tento přístup vrcholem hnusu a pohrdání vůlí občanů, obyvatel tohoto státu.
Lesy se pak vrátily městu, smrk zreznul a dnes se tam opět hospodaří tak, jak by se mělo. Na smrkových pláních se zelenají čerstvě vysázené duby, mezi náletovými buky, pečlivě ochráněnými při těžbě. Jen tu a tam pár smrkových kmenů s vyhnilým jádrem ležících někde u cesty upomíná na dobu 50.-70.let minulého století, jako na černou můru na tváři krajiny.