Bývalý prezident Václav Klaus a jeho syn, začínající politik, vyrazili na Šumavu, aby se postavili, jak sami tvrdí, zelenému fanatismu. Kde se ale vzal u nich naopak jejich fanatický odpor proti všemu ekologickému?
Pokud se vrátíme do počátku 90. let, tak vidíme, že tvrdé jádro ODS v čele s Václavem Klausem bojovalo s ekologií poněkud jinými argumenty než dnes. Ekologové jim vadili především jako odpůrci rychlé změny země na čistě tržní společnost. Slovy průkopníka transformace, ekologie je nadstavba nad reálným a tedy ekonomickým životem, na kterou si musíme nejdříve vydělat. Pokud se zkusíme vcítit do tehdejšího myšlení Václava Klause, jde tyto argumenty i chápat. A většina národa to také tehdy přijala.
Postupem času se ale ekologie dostala do stejné kategorie úhlavních nepřátel jako vše levičácké, jakési podmnožiny množiny neklausovské. Pokud na počátku ochránci přírody jen zdržovali a komplikovali transformaci, není se stali nepřáteli jaksi univerzálními. Ideologický spor argumentů navíc přerostl do osobní nevraživosti mezi „ekoteroristy" a „kapitalisty", kde je bohužel jakákoli diskuze těžká.
Nad Klausovým argumentem, že šumavské dítě je více než kůrovec, nelze než přikývnout. Debata se ale vede o národním parku a jak by měl člověk do jeho chodu zasahovat. A smysl parků je právě v tom, že přírodu chrání ve větší míře než jinde. Všude jinde by kroky omezující běžný život byly samozřejmě nesmyslné a také nikde jinde neplatí. Stát si řekl, že právě zde a jenom zde se pravidla změní ve prospěch přírody. A to snad lze akceptovat.
Bohužel pevně uzavřená ideologická bublina brání tomu, aby normální člověk vybočil v očích Klause z předem vytyčené cesty. Pokud chce chránit přírodu, je automaticky vnímám jako levičák, sluníčkář, ochránce uprchlíků, zastánce sociálních experimentů a určitě i feminista. Jakýkoli kompromis se nepřipouští.
Skupina kolem Klause, stejně jako přívrženci Miloše Zemana, vnímají přírodu jako jakýsi obývák, který má především dobře sloužit a líbit se jeho majiteli, tedy člověku. A hlavně ho lze kdykoli vhodně přestavět k našemu obrazu.
Jiří Šťastný
