Je to práce k nezaplacení, a přece za ni nikdo nikomu neplatí. Z vrchoviny CHŘIBY NA SLOVÁCKU prýští přes 200 lesních pramenů, už 12 z nich vzkřísili dobrovolníci.
Antonín Polák stojí naboso v ledovém potůčku, palce u nohou se mu začínají kroutit chladem, ale on neuhne. Stojí tam, pod nohama mu hopká žába a on nadšeně vykládá o studánce, jíž právě vlastníma rukama vdechl nový život.
„Dva víkendy času, pár prken, trocha cementu a kamení posbírané tady v lese." Skoro to vypadá, že neexistuje nic snazšího než dát do pořádku lesní pramen. Vezměte krumpáč, lopatu, kladivo a pusťte se do toho taky.
Jenže až tak snadné to nebude. Taky je potřeba opracovat a nastojato usadit velikánský placatý kámen (to je hráz studánky pod pramenem), vyrobit krov a potáhnout ho krytinou (to je nová střecha studánky) a ještě konstrukci bytelně upevnit do lesních kamenů (to je obrana proti nenechavcům). Ale vousatý chlap s pronikavýma očima a liščím ohonem za kloboukem si poradí se vším. Jak by ne, je se slováckým lesem srostlý odmalička. „Do lesa jsem to měl deset minut, do školy hodinu," směje se při vzpomínce na dětská léta.
Přesto poctivě stíhal obojí, poznal les, ale zároveň vystudoval a stal se z něj expert na leteckou navigaci. Zamlada si odskočil do světa, pracoval v Africe i jinde, láskyplně vzpomíná na všechny ty rozvrácené státy kdysi hrdých samovládců, kteří si jej najímali na servis svých vojenských letounů. „Já mám velké štěstí, celý život dělám to samé: chytám signály ze vzduchu - dřív v letadlech v Africe, teď v domech na Slovácku."
Pan Polák se živí servisem satelitních televizních přijímačů, ale než by v letošním tropickém létě lezl po rozpálených půdách a šteloval antény, to raději zul boty a šel se zchladit do lesa. V tůňce za jeho zády už se chladí PET lahve. Nejspíš víno na oslavu dokončení díla; jsme přece na jihu Moravy.
Hraběnčina
Tato velice stará kamenná studánka je pod Kroměřížským kopcem, na začátku hlubokého žlebu, kousek od silničky vedoucí z Komínek na Jankovice. Je vsazena do příkrého svahu, nad kterým jsou pozůstatky zajímavé kamenné stavby. Podle mohutných buků, vyrůstajících z rozvalin, pamatuje staré časy. Říká se jí Hraběnčina búda a je to bývalá lovecká chata z doby Rotálova panství. Jedna obytná místnost, chlév pro dva koně a blízká studánka, to bylo vše, co stačilo, jak se vypráví, tajné lásce napajedelské hraběnky Aliny Bruntálské z Vrbna, kterou chovala ke svému komorníkovi či osobnímu myslivci.
Takhle líčí místo, kde s panem Polákem stojíme, knižní trilogie o chřibských studánkách. V lesích kolem nás mezi Otrokovicemi a Kyjovem se jich skrývají přes dvě stovky, do tištěné podoby je shromáždilo sdružení nadšenců, kteří si říkají Expedice Chřiby; letos vydali i turistickou mapu s přehledem a GPS souřadnicemi všech pramenů.
„Tenhle příběh - dva zamilovaní a studánka - se tady v lehkých obměnách vyskytuje často. Však co by vás napadlo, kdybyste se ocitnul s pěknou babou u pěkné studánky v pěkném lese daleko od lidí?" provokuje vitální penzista Jiří Blaha, jeden z duchovních otců trojdílného atlasu studánek. Na sobě zelené triko, na hrudi vyšité dva kulaté kopce - logo spolku nápadně připomíná vzdouvající se ňadra...
„Kdybychom byli mladší, taky bychom lítali za babami," směje se pan Polák, „ale jelikož už máme roky, můžeme energii věnovat i něčemu jinému." Kam by také lítal, partnerka Hana i její syn Ladík makají v lese s ním.
Bartery
Celkem 12 z oněch víc než 200 chřibských pramenů už vzkřísili místní dobrovolníci, Antonín Polák má zatím jako jediný na kontě dva zrestaurované prameny - vedle Hraběnčiny se s nářadím oháněl též Pod Sklepiskem. Ale jakkoli má světem protřelý zálesák šikovné ruce, sám by to všechno nezvládl.
„Pomáhá mi kouzelné slovo -barter. Já pro klempíře našteluju televizi, on mi za to nachystá oplechování stříšky. Taky mám zákazníka, co provozuje pilu, ten mi zase pěkně nařeže trámy. Je to užitečný výměnný obchod," vykládá pan Polák.
Zásadním přínosem je také povolení k vjezdu do nitra Chřibů od lesáků. Přece jen, tahat do těch kopců veškeré nářadí a materiál na zádech, to by si možná i takový nadšenec jako Antonín Polák rozmyslel. Nebo ne?
„Víte co? Chřibské prameny jsou jedinečný dar přírody, dokonce ani letos nevysychají - na rozdíl od některých jiných. Takový poklad si zaslouží špetku té správné pozornosti."
A to je podstatné - nikdo tady například neřeší, že jsou to z úředního pohledu prakticky černé stavby. Jak říká pan Blaha: „Když zařehtá úřední šiml, je to slyšet přes kopec. Ale tady je klid a voda teče."
Na cestu do Prahy dostávám od pana Poláka jednu z těch vychlazených lahvinek z lesní tůně: „Dejte si na zdraví, pane redaktore." „Děkuju. Bohužel řídím." „Žádný strach, to je voda z Hraběnčiné."
