Když jsem před pětačtyřiceti lety začal poznávat Šumavu, netušil jsem, že to bude láska na celý život. Od té doby jsem ji prošel téměř celou. V totalitě to někdy bylo i zajímavé. Občas se rozhrnulo houští a člověk stál proti hlavni samopalu a odpovídal na otázku, co tady dělá. Následovala odpověď: jdu přece po turistické značce. Většinou to stačilo, ale jednou mě přece jen odvezli jako podezřelou osobu. Léta ubíhala, přišla až příliš sametová revoluce a já hned vyrazil na místa, o kterých jsem jen snil. A udělal jsem dobře. Rok po revoluci přišla pro Šumavu další pohroma. Určitě ta nejhorší v celé její historii. V březnu 1991 byla vyhlášena rozhodnutím vlády národním parkem. Bohužel jsem i já, neznaje věci následné, tento krok uvítal.
Roky ubíhaly a jsme v roce 2008. Jdu cestou Královským hvozdem a nejsem ani na území NP, ale CHKO. Světe, div se. Rozhrne se houští a já čelím otázce, co tu dělám. Dozvídám se, že toto území je pro turisty nepřístupné a že můžu dostat pokutu. Poučen odcházím do míst povolených, ale nějak si to v hlavě nemohu srovnat. Usedám pod přístřešek, vytahuji mapu a nestačím se divit. Cesta, po které jsem šel, sice nebyla značená, ale hranice rezervace Černého jezera je ještě hodně daleko. Hlavou mi letí myšlenky, co se to vlastně děje a co se vůbec změnilo. Konečně na to přicházím. Ten člověk neměl samopal.
Tak co dál? Na jezero se běžný turista seshora podívat nesmí. Je to zřejmě jen pro osoby vyvolené. Hledám nějaké vysvětlení a rozhoduji se tomu přijít na kloub. Nemusím pátrat dlouho. Nedaleká tabule vše vysvětluje. To jsou věci. Žije nám tady spousta chráněných živočichů a rostlin. Když ale jdu po cestě, tak ale rostlinám ublížit nemohu. Zbývají jen ti živočichové. A jak čtu, na prvním místě je datlík tříprstý. Prý plachý a velmi vzácný tvor. Tak kvůli datlíkovi to nejde. A podívejme se, pokuta až 50 000,Kč! Tak to tam nepolezu. Ale klobouk dolů před datlíkem. Navíc musí být i velmi chytrý. Rozená strážce před turisty. Z přemýšlení mě vytrhuje jakýsi rachot. Hledám místo, odkud zvuk přichází. Přímo v rezervaci, na Jezerní hoře, se prohání těžební monstrum. Hodně štěstí datlíku! Jako ve snu se dostávám na břeh jezera, snad mě studená voda vzpamatuje. Bože můj, mohu ale do jezera ponořit ruce?
Týden uběhl jako voda a já stoupám k vrcholu Ostrého. Nádherná hora, asi ta nejhezčí v celém pohoří. Krátké posezení u pivka a jde se dál po hraniční stezce. Procházím kolem několika skal a nestačím se divit. Na naší straně jedna cedule za druhou, samozřejmě se zákazem vstupu. Asi tam sídlí datlík. Vlastně jsou úplně zbytečné. Stejně tam není možné projít. Vypadá to jako po nějaké bitvě. Tohle nemá s těžbou nic společného, ale je to spíše na žalobu. Všechno rozmašírované křížem krážem. V jednom bahništi nacházím zbytky plavuně. Mohlo jí tu být několik čtverečních metrů. Tak nevím, k čemu je zákon č.114/92. Asi k ničemu.
Mnohokrát jsem na Šumavě byl svědkem ničení chráněných rostlin i na území NP. Nedávno u Prášil jsem dával dohromady rozježděné dřípatky a pokusil se je s nejasným výsledkem vysázet. Počet šel do stovek. U jezera Laka jsem se šel podívat na masožravé tučnice a našel kupu drceného dřeva. A mohl bych pokračovat do nekonečna. Vím o několika lokalitách hodně vzácných rostlin na území CHKO i NP. Mým jediným přáním je, aby unikly pozornosti pracovníků této podivné organizace.
Nikdy jsem nepátral, kolik má celá správa zaměstnanců. Ale tipnu si, pod 300 jich určitě nebude. Za knížete pána to bylo pár hajných a jak to klapalo. Nebyl tu ale nepřítel č.1 – turista – a na toho se musí dávat pozor. Já jsem ale přesvědčen, že všichni turisté, kteří během celého roku Šumavu navštíví, nezničí tolik chráněných rostlin a zvířat jako jediný těžební stroj za jediný den. Kolik strojů se denně na horách prohání nevím, ale bude jich dost. Nikdo nic nevidí ani nechce vidět. Jde o penízky, o hodně peněz, a tak se raději věnujeme turistům. Tak zde máme NP, do kterého se nesmí, zřejmě má být zachován budoucím, kteří tam také nebudou smět. Přímo se nabízí otázka, kolik by asi přišlo lidí například k Modrému Sloupu, kdyby se všechno kolem parku tak nedramatizovalo. Při dnešní lidské pohodlnosti zlomky, které nestojí za řeč. Mám dojem, že tady vůbec nejde o turisty, spíše o dobře placená místečka. Samozřejmě se potom musí dokazovat, jak jsme nepostradatelní a důležití. Výsledkem je NP rozložený do nesmyslných zón a dílečků. Když NP, tak od Smrčiny po Ostrý, nebo nic.
Chránit přírodu je pro dnešní svět nezbytností, ale jak se říká, nic se nemá přehánět. Pokud se bude pokračovat tímto způsobem, bylo by lepší NP zrušit. Jak by to asi vypadalo, když by Národní divadlo hrálo před prázdným hledištěm. Každému člověku, co trochu přemýšlí, je jasné, kdo a co Šumavě nejvíce škodí. Turista to v žádnémpřípadě není.
V poslední době jsme svědky zvýšené aktivity správy NP. Těžko se to dá sledovat. Najednou, když si člověk zaplatí, může vejít na přísně chráněná území. Takže ochrana tetřeva či tetřívka není nutná a správa nám vlastně celou dobu lhala. Budou se stavět prosklené boudy na pozorování zvěře. Další vyhozené peníze. A dokonce si na některých místech postavit i stan. Nemá smysl se těmito podivnostmi zabývat. Že se tady dělá něco špatně, je patrné z běžné turistické mapy. Na bavorské straně je daleko větší množství značených cest a navíc se může chodit i po cestách neznačených. Rozdílů je mnoho a naše slavná správa jistě něco vymyslí. Možná, že strážcům nakoupí samopaly.
Závěrem ještě malá drobnost. Dostala se mně do rukou brožurka s názvem: Vítejte v NP a CHKO Šumava, kterou vydala správa NP a CHKO Šumava ve Vimperku. Je v ní stať: Doporučujeme navštívit, i když by se spíše hodilo dovolujeme navštívit. Je zde i údaj o prameni Vltavy. Správa nejenže zmrazila vztahy k turistické veřejnosti, ale ochladila i Vltavu. Další komentář netřeba.
