Kraj Plzeňský
František Nykles
V parném červencovém dni jsme vyrazili z Prášil na jezero Laka. Po kilometrovém stoupání přicházíme do jedné z nejzapadlejších oblastí Šumavy, kdysi obydlených Horních Ždánidel a Gsengetu. Vystoupáme k odpočívadlu a po krátkém klesání nás překvapí zásadní změna až dosud malebné krajiny. Zelený les zde vystřídala oblast suchého lesa, která vede od cesty až k souběžné státní hranici a bude nás doprovázet po celou zbývající, téměř čtyřkilometrovou cestu, až k jezeru. Také vpravo jsou stále se zvětšující plochy mrtvého lesa, zasahující až do vzdálenosti 300m od cesty. Zelená místa v této oblasti tvoří jen mladší porosty, dosud vzdorující kůrovcové zkáze.
V zatáčce před vrcholem stoupání jsou, pravděpodobně z důvodů bezpečnosti turistů, čerstvě pokácené suché stromy, a to až do vzdálenosti 20 m od cesty. Hladký řez na pařezu a stopy po pásech přes příkop svědčí o tom, že byla pro kácení jednotlivých stromů použita ta nejtěžší technika.
Vyvrcholení divadla zmaru se objeví v místě zvaném Zlatý stoleček. Suchý les a džungle padlých stromů dosahuje vlevo od cesty až k dva kilometry vzdálené Plesné. Vpravo, po Kyrillu nezpracované padlé smrky s obrovskými vyvrácenými kořenovými koláči, připravily podmínky pro kůrovce tak, že stále se rozšiřující oblast suchého lesa již dosahuje až k úpatí Ždánidel. Paradoxně zde působí tabulky zakazující turistům, z důvodů ochrany přírody, vstup mimo cestu. Naše rozjímání přerušuje kamion naložený dřevem, pokrývající nás prachem a supící oblastí, která byla ještě do poloviny července veřejnosti uzavřena z důvodů ochrany tetřeva. Největší překvapení nás čeká před jezerem Laka, kde vpravo od cesty pracuje na vytvoření obrovské holiny kromě lanovek i další těžká technika. Stohy převážně zdravých smrkových kmenů čekají na odvoz. To nejsou stromy, které zemřely stářím, jak proklamují ideologové Správy národního parku využívající citaci z Klostermanna „zetlí ten, zetlí onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo jiný postoupí a zmohutní.” To jsou tisíce stromů před nedávnem ještě zdravých, uhynulých v důsledku nezvládnuté kůrovcové kalamity, nastartované neuváženým rozhodnutím o nezasahování proti kůrovci. Rozhodnutím, které mělo šokově ozdravit monokulturní Šumavu, ale které paradoxně udělalo ze Šumavy továrnu na dřevo.
Můžeme přemýšlet o posedlosti, která ve jménu ochrany přírody takto mění k nepoznání krajinu, která byla v roce 1991 vyhlášena národním parkem právě proto, že představovala ve střední Evropě nejucelenější plochu zeleného, byť monokulturního lesa.
Problémy na Šumavě trvají dlouho a veřejnost je již nepřehledností celé situace unavena. Na jedné straně je nabádána k záchraně Šumavy a na druhé straně je ujišťována, že na Šumavě je vše pod kontrolou a žádná katastrofa nehrozí. Možná je také problém v tom, že to, co jedni vidí jako zkázu lesa, je pro druhé vítězstvím jejich experimentů. Bude těžké zvykat si na suchý les a čekat 100 - 120 let na novou zdravější a původní přírodě bližší Šumavu.
