»Česká krajina pláče!« - v tom se shodla nedávná sešlost rozmanitých ekologů v sídle Akademie věd ČR. Co s tím dělat, ale mnozí neví. Prý je to tím, že ochrana krajiny jako hodnoty o sobě není zakotvena v Ústavě ČR. To je jistě pravda, ale není to tak dávno, co někteří pravicoví poslanci ODS prosazovali zrušení ochrany krajinného rázu v intravilánech sídel, kde je ohrožen nejvíc. Při takovém přístupu je iluzorní si myslet, že (zřejmě politicky neprůchodné) zakotvení ochrany krajiny do Ústavy pomůže.
Podobně je tomu s absencí pozemkových úprav jako nástroje ochrany přírody a krajiny v zákonu o ochraně přírody a krajiny, včetně stávající kontroverzní novely.
Pánům vědátorům příliš nevadila pokračující rozsáhlá devastace krajiny, jako je prolamování územních limitů těžby, rozsáhlá výstavba dálnic, výstavba průmyslových zón na zelené louce místo využití opuštěných průmyslových a zemědělských areálů, živelná suburbanizace, častá výstavba hyzdících výškových budov, častý výskyt hyzdících bilbordů ve městech, při silnicích a někdy i mimo ně atd. Nestálo za zmínku, že pokračující expanze invazních druhů mění mimo jiné místy i krajinný ráz (křídlatky ad.) a že kontroverzní novela zákona o ochraně přírody a krajiny příslušnou směrnici EU ignoruje.
Zemědělská krajina se plundruje dál
Náměstek ministra životního prostředí pan Vladimír Dolejský upozornil, že ministerstvo životního prostředí loni vypracovalo a vláda v říjnu schválila strategii adaptace ČR na sílící klimatické změny a že je třeba ji realizovat. Je třeba v prvé řadě zesouladit ekonomické nástroje podpory zemědělství a lesnictví s potřebou adaptace na klimatické změny. Z pléna padla kritika, že ač smrk u nás s výjimkou nejvyšších hor do roku 2100 v důsledku sílících klimatických změn vyhyne, i nadále v rámci podpor zalesňování jde více než polovina peněz na výsadbu smrkových porostů.
Hlavním problémem je prý zemědělská velkovýroba, obrovské hony, které s výjimkou Slovenska (a Maďarska dodávám) nemají v Evropě (ne však ve světě) obdoby. Jistě, velké bloky orné půdy snáze podléhají erozi a dalším negativním jevům. Zvlášť, když zákonem o ochraně přírody a krajiny požadovaná obnova územních systémů ekologické stability krajiny postupuje hlemýždím tempem a dochází k dalším a dalším devastacím.
Rozsáhlá ničivá eroze půdy se v ČR prohlubuje. Za pluhy se často práší (to jsme nevídali ani za socialismu), ubývá půdní vlhkosti, půda není s to vsakovat vodu, takže na ní po dešti často stojí voda a za sucha vytváří škraloupy. Orná půda se místy i zamokřuje, neboť krátce po roce 1989 mnohde skončila péče o odvodňovací kanály a ty ztrácí funkčnost. Experti na půdu bijí na poplach.
Většina politiků žije v podivné představě, že chránit zemědělskou půdu je přežitek socialismu, nepochopitelně prý hájený ekology. Sněmovna má dále omezit beztak nedostatečné odvody za odnětí zemědělského půdního fondu k nezemědělským účelům. Asi se potraviny v případě potřeby dovezou. Jen se ptám »Za kolik?« a »Bude vůbec odkud?« Brát si za vzor podobně neodpovědné státy, to je pověstný provaz v domě oběšence.
Uvědomělost se nevyplácí
Jako základní problém mnozí vidí skutečnost, že asi 80 % obdělávané zemědělské půdy v ČR je v pronájmu, má jiného vlastníka a jiného uživatele. Jde ale o praxi běžnou i v jiných státech, byť v sousedním Rakousku či Polsku v ne tak velkém rozsahu. Nájemcům zemědělské půdy její plundrování moc nevadí, na rozdíl od vlastníků. Hlasatelům těchto názorů uniká, že v soukromovlastnické tržní ekonomice platí: »Vydělávej nebo zkrachuješ!« Konečně, řada společností v minulosti skončila na plundrování své zemědělské půdy, dnešní Saharou počínaje před helénské Řecko a další středomořské regiony až po tragédii Etiopie a řady dalších zemí někdejších tropických pralesů, které lidé neodpovědně zlikvidovali.
Za vzor dávají několik ekologicky uvědomělých zemědělců, kteří na svých restituovaných pozemcích obnovili v minulosti zničené územní systémy ekologické stability krajiny. Ano, klobouk dolů před nimi, změnit svou restituovanou ornou půdu na převážně louky, ale také remízky a malé vodní nádrže, chce odvahu. Jen se bojím, že skončí ve spárech exekutorů. Socioložka Hana Librová v roce 1995 obdivovala asi dvě desítky menších zemědělců, kteří se rozhodli žít materiálně skromně a svou půdu obhospodařovat v souladu s přírodou. O 10 let později přiznala, že všichni dopadli zle a nepomohla jim ani víra v Boha.
Devastační politika biopaliv beze změn?
Jak je známo, nejerozivnější plodinou u nás je kukuřice, druhou nejerozivnější je řepka olejka. Kukuřici jsme za socialismu ve velkém pěstovali, abychom uspokojily naše potřeby masa, jehož spotřeba na sklonku socialismu dosáhla v ČR 90 kg/osobu a rok a před námi byly jen USA. Od roku 2003 je na nátlak EU a ekologů energetiků ve velkém pěstována pro výrobu bioplynu coby obnovitelné energie. Řepku jsme za socialismu pěstovali zejména pro potřebu výživy. Masové pěstování řepky pro výrobu bionafty, do značné míry na vývoz, začalo v ČR od roku 2003 s podporou rozsáhlých dotací z veřejných rozpočtů.
Zda bioplyn z kukuřice a bionafta z řepky olejky má mírně kladnou nebo mírně zápornou úhrnnou náročnost na energii a emise skleníkových plynů, není jisté. Záleží i na způsobu výpočtu. Ekologové neuvažují klesající obsah uhlíku ve stále více erodované orné půdě. Jisté je, že rozsáhlými dotacemi z EU podporujeme rozsáhlou erozi právě politikou podpory bioplynu a bionafty. Navíc v rozsahu, který nemá v EU obdoby.
I takto prohráváme klíčovou bitvu o snížení celkových emisí skleníkových plynů. Tedy, vykazované snižování emisí skleníkových plynů v tomto případě připomíná Potěmkinovu vesnici. Zdá se ale, že to skalním ekologům krajinářům nevadí.
Jak zadržet vodu v krajině
Velmi naléhavým úkolem je zadržení vody v krajině. Vodu těžko efektivně zadržíme stavbou nových přehrad, jak v souladu s od počátku hrubě chybnou rýnskou koncepcí z roku 1809 žádají vodohospodáři z podniků Povodí. Odmítání staveb přehrad na Zdobnici, v Opavě (Nové Heřmínovy) či suchého poldru u Křivoklátu (projekt silně devastační přehrady tam byl odpískán ještě za socialismu) a dalších je nutné podpořit. V prvé řadě je třeba obnovovat mokřady a stavět drobné vodní nádrže. Stačí malé, ale ve velkém počtu. Je nutné minimalizovat technické úpravy vodních toků a nevydávat je za protipovodňovou ochranu, neboť průběh velkých povodní zpravidla zhoršují. Samozřejmostí by mělo být nestavět v záplavových územích a nezvyšovat tak potřeby protipovodňové ochrany.
Je nutné zásadně zlepšit stav lesů. V severní třetině ČR, zvláště na hřebenech Krušných a Jizerských hor, jsou ale mnohé lesy stále vážně zdevastovány minulým působením imisí a na hlavním hřebenu Šumavy je někteří ekologové nechali sežrat kůrovci, předstíraje péči o národní park. Jejich oblíbené tvrzení, že suchý les zadržuje vodu stejně jako les zelený, jen kompromituje českou vědu v cizině a tyto ekology doma.
Vzhledem k vývoji klimatu jsou prakticky odepsané smrkové lesy s 51procentním podílem na ploše lesů v ČR. Zde zejména praxe hluboce zaspala a na efektivní nápravu je pozdě. Platí ale, že čím dřív budou smrkové lesy nahrazeny vhodnými listnáči, tím větší naděje sílící klimatické změny přežít.
Zadržovat vodu často neumožňuje stav orné půdy. Těžké je ale v orné půdě zvyšovat obsah humusu, když v mnoha regionech byla vybita stáda skotu a potřebná statková hnojiva nejsou k dispozici. Náprava podle všeho nehrozí, jistě i vzhledem k podivným pravidlům v EU.
