Šumava kouzelná a umírající je nová knížka plzeňského fotografa Milana Váchala a publicisty Zdeňka Roučka
Plzeň – Lidem, kteří si budou knížku prohlížet, má otevřít oči. Bez obalu totiž ukazuje nejen šumavskou krásu, ale i stále se zvětšující plochy napadené kůrovcem. „Ukazuje realistický obraz Šumavy na počátku 21. století,” tvrdí v rozhovoru Zdeněk Roučka.
* Ve svých knížkách se obvykle věnujete historii. A teď současné téma a letecké fotografie. Jak se to stalo?
Šumava kouzelná a umírající je takové neplánované dítě. Já jsem spoluautorem, snímky nafotil Milan Váchal. A už to příjmení Váchal a název knihy Šumava kouzelná a umírající evokuje trochu vzpomínky. Znalci jistě ví, že v roce 1931 vyšla kniha Josefa Váchala, která se stala jedním z nejvýznamnějších uměleckých děl 20. století, Šumava umírající a romantická. Aslovo umírající je v případě Šumavy dnes stále více než aktuální. Je to burcující titul. Dnešní situace Šumavyje totiž poněkud drastičtější než ta původní.
* Proč Šumava umírající a proč kouzelná?
Každý, kdo se o Šumavu trochu zajímá, tak určitě sleduje vývoj tamních smrkových lesů. Už o tom bylo hodně napsáno, spousta lidí je z toho poněkud unavená a nemána to vyhraněný názor. Já vím jedno. Šumava umírá a do osmi let tamní lesy uschnou nebo se promění v holiny. Nechci se přít s ekology ani s lidmi, kteří si to nemyslí. Jasným vysvědčením, ukazujícím, kamse Šumava dostala především za poslední roky, jsou právě snímky a fakta v naší knize. Můžete se sami přesvědčit unikátním pohledem z výšky letadla, jak vypadají odumřelé lesy napadené kůrovcem. Astále se rozrůstají. Aještě něco, letos jsou v Národním parku Šumava rekordní těžby – 300 tisíc kubíků dřeva, což odpovídá asi stejnému počtu stromů. Malý dovětek. Najednom hektaru dospělého lesa se nachází asi 400 stromů. Co je na tomhle ochranářského? To je drancování. Avzhledem k tomu, že Šumava je naše velké kulturní dědictví a že Národní park Šumava je placen z našich daní, tak jsou lesy trochu majetkemnás všech. Ajá jsem tímto projektem chtěl trošku vyburcovat veřejnost. Fotografie nelžou a mají velkou sílu. Dokážou s lidmi pořádně zamávat. Navíc se nikdy nesmířím s tím, že mi někdo brání chodit po historicky legálních cestách.
* Ne všechny fotky jsou ale burcující a drastické. Více než polovina je jich krásných.
Je to historicky první titul, kterýŠumavuukazuje formou leteckých fotografií. Milan Váchal je fotil během léta, poslední snímky vznikaly v říjnu po sněhové invazi, která nás trochu překvapila. Jsou to naprosto čerstvé, aktuální a pravdivé fotografie.
* Jaké očekáváte reakce čtenářů?
Je mi jasné, že například někteří fanatičtí ekologové se na ni budou tvářit divně, ale ty obrázky tam prostě jsou. Mrtvá šedivá barva je od zelené velice dobře k rozeznání. Je to takový varovný prst. Každému, kdo si knížku prolistuje, určitě přeběhne mráz po zádech, protože uvidí, že situace není dobrá. Nebo jinak, situace je dnes už zcela mimo kontrolu! Nejvíce je to patrné kolem Plešného jezera. Z toho je dnes šedivé mrtvé koloseum kolem jezerní plochy. Už brzy tak bude vypadat např. i jezero Laka. To docela bolí.
* Znáte i historii Šumavy, jak se s kůrovcem bojovalo dříve?
Mám spoustu odborných materiálů o tom, jak se třeba o les pečovalo za Schwarzenbergů. Vlese byly obrovské peníze, ale aby vydělával, tak musel být zdravý a pak mohl mít i nějakou budoucnost. Lesnické povolání bývalo úplně jiné než dnes, kdy jsou lesníci odstaveni trošku na jinou kolej a lesu vládnou ekologové. Dříve, když na jaře docházelo k rojení kůrovce, věnoval se tomu celý obrovský lesní personál. Všichni byli ve střehu, a když se kůrovec začal s prvním jarním oteplením rojit, tak nezbývalo nic jiného než najmout rychle lidi a po celé Šumavě se porazilo třeba až několik tisíc stromů. Říkalo se jim lapáky a stromy se porážely vlastně proto, aby se do nich kůrovec zavrtal. Po vylíhnutí larev se stromy likvidovaly, loupala se z nich kůra a spalovalo se to. Obětovaly se tisíce stromů v celé Šumavě, které se v tom obrovském masivu téměř vytratily, aby se zachránily celkové plochy. Byl to těžký boj a ne vždy úspěšný. Dnes je však politika taková, že si stromy musí poradit samy. Smrkjako by byl definitivně odepsán. Avýsledek vidíme. Mnějako laikovi a člověku, který miluje les, může říkat kdokoliv cokoliv, ale výsledky jsou takové, jaké jsou a já s tím nemohusouhlasit. Mámoči.
* Kolik hodin vlastně nad Šumavou fotograf Váchal nalétal?
Téměř 100 hodin. Letecká fotografie je velmi technicky náročná a ovlivňuje ji nejenom počasí, ale i průhlednost krajinou nebo to, jestli je právě po dešti. Některé lety byly předčasně ukončeny. Milan Váchal nafotil asi čtyři tisíce fotek z výšky přibližně tři sta metrů. To jsou pro představu tři plzeňské věže nad sebou. Nafotit běžné snímky krajiny umí v podstatě každý, kdo se do letadla posadí, nicméně naše knížka je kromě celkových pohledů hlavně o detailech, o úhlech pohledu a famózní ostrosti snímků. Váchal fotí z letadla s pomocí teleobjektivu, což je velmi náročné. Už jen udržet fotoaparát tak, aby to nebylo rozmazané, je umění. Například oblétáváte vrchol Ostrého a máte na to pár sekund, abyste chytil správný úhel a nepotkal slunce. Bez jakéhokoliv přikrášlování musím říct, že Milan Váchal patří rozhodně k jedněm z nejlepších fotografů leteckých pohledů. Ať se o tom každý v té knížce přesvědčí sám.
* Co může čtenáře v knize překvapit?
Jsou tam třeba krásné záběry meandrů Vltavy před začátkem Lipna, které nemůžemeze břehu nikdy vidět, divoké obrazy Křemelné, Vltavy, obrovský Mrtvý luh nebo horští velikáni, detaily Javoru, Falkensteinu, Trojmezné nebo Ostrého. Jsou tam ale i fotografie té zkázy a snímky, které odhalují nová místa, jimž zkáza hrozí, ale mlčí se o nich. Nešlo to obejít a vyhnout se tomu.
* Třeba?
Třeba Stožecké skály, které jsou velmi oblíbené v blízkosti centra Stožce. Jsou už dnes vlastně v podstatě na odchodu. Přitom tam stačilo vykácet pár stromů, aby se zachránily, a na těch fotografiích je to vidět. Tyhle skály dopadnou úplně stejně jako třeba Třístoličník nebo okolí Plešného jezera. Stromy tu budou kompletně sežrány. Odhalujeme tam jako první ještě jednu obrovskou tragédii a to jsou velmi cenné rozsáhlé Rokytské slatě, dříve Weitfelerské. Jde o jedno z nejcennějších území, které ochránci nazývají zelenou oázou Šumavya vždycky o nich prohlašovali, že tam kůrovec nikdy nebude. Tak se dobře podívejte na fotografie v této knize. V roce 2010 tam hrozí obrovský průšvih. Turistům nesmyslně zapovězené Rokytské slatě začnou usychat také, už se tak děje teď a na snímcích je to brutálně vidět. Uvědommesi, jaké množství potoků v té oblasti pramení a co to může znamenat do budoucnosti. Bude to obrovský problém. Ekologové jsou v klidu, příroda si poradí. V těchto extrémních místech ale roste malý smrk do výše 1,5 m také i několik desítek let. Do budoucna nic optimistického. Ale Šumava je přesto dál krásná, těšme se z ní. Nezkrácený rozhovor na www.plzensky.denik/šumava
