Již od poloviny 19. století se lidé scházejí na výstavách, které nesou přízvisko světová. Poprvé to bylo v roce 1851 v Londýně, když na ní zazářil Křišťálový palác od Josepha Paxtona. V následujících letech se při jejich pořádání pravidelně střídala Paříž s Londýnem. V roce 1873 akce zavítala do Vídně a za další tři roky jí náruč otevřela Filadelfie, první město v zámoří. Světová výstava dala vzniknout mimořádným objektům.
Například v roce 1889, původně jen na dobu dvaceti let, byla vybudována provizorní věž konstruktéra Gustava Eiffela. Obyvatelé si ji však natolik oblíbili, že zůstala stálou dominantou a symbolem města. Ve francouzské metropoli zažili naši předkové nadmíru úspěšnou účast v roce 1937. Dvě Velké ceny, Zlatou medaili za architekturu a pochvalu od slavného Le Corbusiera tehdy sklidil pavilon Jaromíra Krejcara, který spolu se Zdeňkem Kejřem, Bohumilem Soumarem a designérem Ladislavem Sutnarem vytvořili stavbu považovanou za avantgardní dílo a předchůdce stylu high-tech [2]. Skvělá byla československá účast v roce 1958 v Bruselu, kdy expozice získala nejvyšší cenu – Zlatou hvězdu a pavilon architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného byl vyhlášen jako nejlepší. Zdařilá byla také československá expozice s pavilonem Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy v roce 1967 v Montrealu. Čeští architekti Aleš Jenček, Vladimír Palla a Viktor Rudiš zaznamenali úspěch v roce 1970 v Ósace, když jejich pavilon získal jednu ze tří cen.
Od té doby se ceny za architekturu českým tvůrcům vyhýbaly. Teprve na EXPO 2015 v Miláně získal český pavilon Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa ocenění (obr. 1). Mezinárodní úřad pro výstavy a mezinárodní odborná porota mu udělily bronzovou medaili za architekturu [3]. Za 6 měsíců přišlo do českého pavilonu přes dva a půl miliónu návštěvníků. Pavilon EXPO 2015 tak navázal na československé úspěchy z roku 1958 a 1970. Dřevo se na něm uplatnilo na ploše parteru v blízkosti venkovního bazénu.
Charakteristika EXPO 2015
Světová výstava EXPO 2015, která se od května do října 2015 konala v Miláně, nesla název „Potraviny pro planetu, energie pro život". Výstavišti bylo dáno k dispozici území rozkládající se na ploše 110 hektarů. Jeho urbanistický projekt zpracovali světově uznávaní odborníci, v jejichž řadách našli účast například Stefano Boeri, Ricky Burdett nebo Jacques Herzog. Navrženému konceptu dominovaly dvě hlavní vzájemně kolmé komunikační osy, analogické ulicím Decumano a Cardo, známých z antických měst starého Říma. Kolem nich vznikly stavební parcely poskytnuté zúčastněným vystavovatelům k vybudování pavilonů.
Téma se propsalo jak do obsahové náplně vystavovaných exponátů, tak také do struktur stavebních konstrukcí, které pavilony tvořily. Velká část z nich byla koncipována s využitím přírodních stavebních materiálů, z nichž dominantní úlohu sehrálo dřevo, v řadě objektů doplněné o další přírodní suroviny. Tvůrčí ideou mnoha pavilonů byla příroda, resp. děje, které se v otevřené nebo kulturní krajině uskutečňují a mohou být pro jednotlivé země považovány za charakteristické.
Autoři řady národních pavilonů, kterých bylo 55, se nespokojili s tím, aby dřevo sehrálo pouze doplňkovou roli. Mělo úlohu konstrukčního materiálu zabezpečujícího stabilitu. Vedle nich se v mnohých nacházely obnovitelné stavební materiály nebo konstrukce, které symbolizovaly zemi jejich původu. V nezanedbatelné míře bylo, z hlediska hodnocení jejich ekologické přívětivosti vyjádřené šířkou uhlíkové stopy, spolu se dřevem použito dalších přírodních materiálů, popř. živá vegetace.
Zeleň se uplatnila jak na obvodových pláštích, tak i v interiérech. Nejčastěji na střechách a vnějších stěnách. Charakterizovala např. pavilon USA a Běloruska. Největší ozeleněnou plochu poskytl pavilon Izraele, s rostlinami osázenými na stěně dlouhé 70 m a vysoké 12 m. V průběhu trvání výstavy se díky různým stadiím růstu vegetace proměňovala. Lze dokonce konstatovat, že pavilony samotné bylo možno vnímat jako exponáty, které reprezentovaly jednotlivé země. Nosné konstrukce, a dřevěné zvláště, zřetelně vstoupily do architektonického výrazu mnoha pavilonů. Vedle těch, které budou dále podrobněji popsány, to bylo u pavilonů Belgie, Irska, Litvy, Maďarska, Švýcarska nebo Thajska. Návštěvníci si mohli odnést poznatek, že dřevo a další přírodní materiály nejsou na okraji pozornosti architektů, ale skýtají nepřebernou škálu tvůrčích možností.
Symbolem výstaviště byly tři objekty, z nichž u dvou se uplatnilo dřevo. Hned u vstupu to byl velký pavilon s označením „Zero" (nula), zaměřený na vývoj lidstva a jeho kontext s přírodou. Před pavilonem EU stál do vodní plochy zasazený „Strom života". Byla to monumentální, 37 metrů vysoká konstrukce z kovu a dřeva s průměrem 25 metrů, u které se za soumraku a v noci konala velkolepá světelná představení (obr. 2). Třetí byl architektonicky i stavebně zajímavý italský pavilon s monolitickou nosnou konstrukcí a fasádou se zavěšeným prefabrikovaným železobetonem.
Pavilony s konstrukčním materiálem ze dřeva
U ázerbájdžánského pavilonu, který byl podle návrhu italských architektů z ateliéru Simmetrico postaven na ploše 1800 m2, se na obvodovém plášti objevily dlouhé zvlněné linie dřevěných lamel kombinované s kovem a sklem (obr. 3). Představovaly otevřenou krajinu, pro kterou je charakteristický vítr. Také symbolicky vyjádřily kulturní a kreativní toky, které se v minulosti zemí přehnaly. Na fasádě plnily funkci pevných slunolamů, které přispívaly k zajištění prostředí uvnitř pavilonu.
Použití dřeva bylo velmi dobře zřetelné také u čínského pavilonu s názvem „Země naděje". Měl výstavní plochu 4590 m2. V rámci jeho výstavby se uplatnily dřevěné lepené nosné konstrukce, bambusové střešní panely a pšeničná sláma. Architekt Yichen Lu ze studia Link-Arc, které sídlí v New Yorku, kladl důraz na zážitek plynoucí ze samotného prostoru. Segmenty dřevěné konstrukce použité pro zastřešení představovaly symbiózu velkého města a zvlněné čínské přírody (obr. 4 a 5). Objekt představil Čínu jako zemi, ve které se potkávají města s přírodou. Byl pojat jako rozkvetlé pole, které se od vchodu táhne celým interiérem pavilonu. Dosáhlo se toho s podporou sofistikovaného, počítačově řízeného světelného systému, měnícího v rozlehlém výstavním prostoru barvy. V dispozici byly uplatněny interaktivních instalace, které představily 40 různých geografických oblastí, které tuto velkou zemi charakterizovaly.
Snadnou a rychlou montáž, demontáž a novou instalaci umožnil i francouzský pavilon s půdorysnou plochou 3592 m2. Navrhl jej tým architektů z ateliéru XTU, které vedli Anouk Legendre a Nicolas Desmazires. Představoval nové trendy používané ve Francii v oblasti dřevostaveb (obr. 6 a 7) s využitím lepených konstrukcí z modřínového a smrkového dřeva. Vlastnosti materiálu dovolily zastřešit členitý půdorys na poměrně velká rozpětí bez nutností vložení vnitřních podpor. Dimenze a tvary dřevěných nosných i nenosných konstrukcí se optimalizovaly pomocí matematického modelování a následně experimentálně verifikovaly v laboratoři. Vyrobeny byly přesnou technologií řízenou digitálním robotem. Jistě zajímavá byla myšlenka, která díky dřevěnému materiálu umožnila při pohledu ke stropu vnímat zvlněnou krajinu. Suché zavěřené plodiny pak vytvářely barevná políčka, jejichž prostřednictvím se návštěvníci mohli vnořit do francouzské přírody. Pavilon byl zároveň sýpkou a stodolou, katedrálou i kaplí, dílnou i laboratoří.
Vynikající příklad uplatnění dřeva v nosné i nenosné konstrukci a při výrobě mobiliáře, vždy s kvalitními detaily, poskytl chilský pavilon s výstavní plochou 1910 m2 (obr. 8). Architekt Cristian Undurraga vyšel z ideje stavby mostu ve tvaru hranolu se stěnami z příhradových vazníků. Použil k tomu domácí vrstvené smrkové dřevo spojené jen minimem kovových prvků. Konstrukce byla postavena na šesti podporách vytvořených tříramennými ocelovými sloupy. Vznikla tak uvolněná dispozice s vizuální a komunikační prostupností. Pavilon splnil princip mobility, což spočívalo v jeho jednoduché výrobě, transportu na místo expozice a posléze návratu do Chile, kde se očekává jeho další využití. Představil rozmanitost ekosystémů jihoamerické země – od pouště Atacama po Patagonii, od zelených údolí centrální části země po ostrovy, pouště, řeky, údolí a hory. Stal se manifestem chilské přírody, ve které na rozdíl od jiných jihoamerických zemí dochází k rozšiřování lesa a ochraně zdrojů vody.
Jednu z největších ploch (velikosti 4170 m2) měl pavilon japonský, postavený podle projektu architekta Atsushi Kitagawary. Tvořila jej podélná dispozice se širokým vstupem, který je charakteristický pro japonské chrámy. Japonci postavili do centra pozornosti návštěvníků dřevo a bambus, materiály, které aktivují všech pět lidských smyslů. Základem budovy byl trojrozměrný dřevěný rošt, vytvořený podle vzoru tradičních stavebních technik používaných již v 7. století v buddhistickém chrámu Horyuji (obr. 9). Tvořily jej elementy vyřezávané ze dřeva a důmyslně sestavené pomocí zámků bez aplikace kovových spojovacích prvků. Tato technika je závislá na existenci obnovitelné suroviny, vyžaduje soustavnou péči, trvalou ochranu a vykazuje odolnost vůči účinkům zemětřesení. Pavilon reprezentoval lotosový květ a specifická technika intenzivně obdělávané zemědělské půdy nazývaná satoyama, s rýžovými poli, která organicky zapadají do přírodního prostředí. Pro pěstování rýže je klíčovým zdrojem čistá voda, proudící z okolních hor. Bylo tak prezentováno, že zdroj obživy, který poskytují obdělávaná rýžová pole, sehrávají v Japonsku zásadní roli v kontinuální vitalitě pestrých, živých a stabilních ekosystémů.
Pozoruhodný byl pavilon Malajsie. Architekti Hijjas Kasturi Associates mu vtiskli tvar čtyř obřích semen nalezených v deštných pralesech (obr. 10). S půdorysnou plochou 2047 m2 byl postaven výhradně z malajského dřeva. Z něj vzniklé sférické plochy se formovaly z lamel složených do trojúhelníků, spojených viditelnými styčníkovými plechy. Prostorově uspořádaná konstrukce umožnila zastřešit expozici bez potřeby vnitřních podpor.
JOSEF CHYBÍK
